Prognostici vývoje ekonomiky pro rok 2011 loni nesmírně bloudili opravdovou odyseou nejistých předpovědí, které vždy provázela slůvka „pokud“ či „jestliže“ anebo „snad“. I tak budou sotva úspěšnější, než autor sci-fi románů Arthur Clark ve svém slavném díle „2001: Vesmírná odysea“. V ní měl ještě existovat Sovětský svaz, lidstvo mělo mít stálou základnu na Měsíci a kosmická loď se vzbouřeným superpočítačem měla vyrazit k Jupiteru po stopách mimozemské civilizace…
Foto: VW
Jestliže příliš často neladí se skutečností ani „měkká věda“ obyčejného vyprávění, do nějž se aspoň mezi řádky nakonec vejde všechno, tím hůře jsou na tom ti, kteří pro ekonomické perspektivy musí užívat „tvrdá“ čísla. Loni byli po všech svých minulých omylech o trochu opatrnější.
Kdo by se jim divil? Nejméně ze všech nositel Nobelovy ceny za ekonomii (2008) Paul Krugman. Těsně před Vánoci připomněl, jak se klíčové celebrity ztrapnily svými poukazy na jeden jediný stát, jenž nedávno málem zahynul na finanční úbytě. Britský konzervativec George Osborne prohlásil v roce 2006: „Irsko je zářným příkladem umění možného v dlouhodobé hospodářské politice.“ A Alan Reynolds z vlivného Cato Institute (think tank americké republikánské pravice) poznamenal ještě předloni v červnu: „Irský přístup fungoval v letech 1987 až 1989 a funguje i nyní.“ Kterými kanály oba teď bloudí?
Pachatelé jako ředitelé
Žádnými! Jsou u moci a na výsluní, pohybují se ve světle ramp. Američtí republikáni krok za krokem stále víc určují demokratickému Bílému domu politiku, nastolují agendu, vítězí nejen ve volbách, ale i v zásadních otázkách (prodloužení snížené korporátní daně z Bushovy éry). A naprosto ničím nezahanbený Alan Reynolds nadále radí, čím ještě přitlačit Obamovu administrativu ke zdi – a ponížit ji v očích jejích vlastních voličů. George Osborne je dnes ministrem financí Spojeného království, jehož obyvatelstvu naordinoval nejpřísnější odtučňovací kúru od konce války.
Proč by se Miroslav Kalousek nebo Petr Nečas měli červenat, že kdysi také dávali za příklad keltského tygra (nebo je ani nenapadlo s jeho uctívači polemizovat) a před blížící se krizí rovněž strčili hlavy do ideologického písku? Mohou klidně přistoupit k „vyrovnávání rozpočtu“ dalším podtínáním jeho příjmové strany, která je jádrem – a nejen našeho – deficitního soužení. Mohou „startovat oživení“ vyprazdňováním kapes nejpočetnějších kategorií občanů, jejichž ústup z domácího trhu postihne zejména malé a střední firmy.
Mohou takto oživovat umrtvením, nezaměstnaností a transformací sociálního státu na systém chudinské podpory. Mohou bojovat proti korupci korupčními aférami ve vlastních řadách, do posledního dechu důvěřovat cti modrých „drobilů“, ostře odsuzovat oranžové „šibaly“ a posilovat sociální smír urážkami odborových „bossů“. Mohou dokonce zničit spotřebitelský optimismus pouhým nastolováním agendy „zásadních“ reforem penzijního a zdravotního systému, které nepochybně zvýší obavy obyvatelstva z nemoci a stáří a sníží jeho „konzumní neodpovědnost“.
Paul Krugman si ve svém sloupku pro New York Times (19. prosince) snažil představit, co si jednou historikové pomyslí o letech 2008–2010. „Podivný triumf nepodařených nápadů,“ neudržel se a budoucím dějepiscům takto napověděl.
A ještě zdrcujícím způsobem upřesnil: „Volnotržní fundamentalisté se mýlili ve všem, a přesto nyní dominují politické scéně důkladněji, než kdykoli předtím.“
Nový Parkinsonův zákon? Čím je blud, ba zločin větší, tím větší je pachatelova šance na řídicí pozici.
Fiskální šílenství
Dlužno ovšem konstatovat, že to ti teflonoví kormidelníci nebudou mít v roce 2011 u nás ani ve světě lehké. Naprosto všichni – od analytiků auditorsko-poradenské firmy Ernst & Young přes MMF, OECD a Evropskou komisi až po Kalouskovo ministerstvo financí, odboráře z ČMKOS a šéfy České národní banky – se shodují, že ekonomický vývoj se letos oproti loňsku zhorší, a to poklesem tempa růstu. Naprosto všichni jsou si také vědomi, že tento pokles bude „řízený“, vyvolaný úspornými balíčky (o jejichž nezbytnosti a načasování mezi nimi nepanuje vždy úplná shoda).
Nemá smysl dělat si těžkou hlavu s konkrétními čísly jednotlivých institucí. Postačí – pro Českou republiku – přibližná představa o citelném propadu HDP v roce 2009, zjevném statistickém růstu (a přetrvávajícím lidském propadu) v roce 2010 a statistickém poklesu (a ještě hlubším sociálním propadu) v roce 2011. Prognózy o čtyřprocentním růstu v roce 2013 jsou zajímavé jen pro ty, kteří stále ještě věří slunečným předpovědím meteorologů na prázdninové letní měsíce. Zpravidla pršelo.
Zajímavější je krajně pesimistická prognóza ČNB i forma jejího zdůvodnění. Naše centrální banka přehodnotila svůj letní odhad růstu HDP v tomto roce z 1,8 na 1,2 procenta. Guvernér ČNB Miroslav Singer nejenže poukázal na zpomalení „zejména pod vlivem rozpočtových škrtů“, ale zničujícím stylem – Krugman hadr! – upřesnil: „Ten stupeň návratu k fiskálnímu rozumu je větší, než jsme očekávali.“ A tak před námi v ekonomice i podle Singera stojí písmeno „W“ čili druhý propad, ještě loni vyhrazený vizím ekonomického, v televizních studiích nepříliš vítaného disentu.
To už snad ani nemohou být Parkinsonovy zákony. Tady se nám vlastně říká ústy nejpovolanějšími, že čím větší je „fiskální rozum“, tím menší je růst a – nutně – i fiskální příjmy. Tady se orwelovsky sděluje, že čím větší je fiskální rozum, tím větší j
e fiskální nerozum, ba šílenství. Válka je mír. A vrcholem toho absurdního divadla je, že guvernér ČNB přesto věří, že není jiné alternativy. Že je to tak správné.
Německo není všecko
Za lokomotivu střední Evropy platí Německo, které loni vyrostlo o pěkných 3,5 procenta. V tomto rozjetém vlaku se loni pěkně vezli zvláště Češi, Slováci a Rakušané – a nikdo je pro letošní jízdu jako černé pasažéry nevysadí. Potíž je v tom, že tyto „spádové“, malé a velmi otevřené – a zvláště tedy obě postkomunistické – ekonomiky plní funkci jakýchsi „náhradníků“. Jsou v roli rezervních kapacit, které jsou zapřahovány v dobách konjunktury, ale mohou být rychle odstaveny na slepou kolej v době krize. Nebo jen poklesu tempa růstu. A „Německo nadevšecko“ letos zpomalí na dvě procenta.
Jen mírné vypřažení by byla katastrofa. Jsme jednostranně profilovanými dodavateli automobilek, montážní halou, výrobnou polotovarů a zemí levné práce, kterou vláda chce dále zlevnit, podhodnotit. A to je strukturální deficit pro budoucnost mnohem nebezpečnější, než jakkoli úročené státní dluhopisy. Čím vůbec bylo loňské „oživení“, kvůli němuž si již Fischerova vláda začala představovat, že „krize technicky skončila“? Celých 80 procent loňského růstu představovalo doplňování stavu zásob. Pokud však přidaná hodnota zůstane „na ocet“, nebude náležitý zisk, reinvestice kapitálu do smysluplné produkce ani pracovní místa. Svět tiskne peníze, které se hrnou na komoditní burzy a podražují – mimo jiné – ropu. Proto také Ernst & Young upozorňuje na další možnou vlnu „zmatků na finančních trzích“, které jsou s to ze dne na den proměnit opatrný optimismus investorů i spotřebitelů v paniku.
Výčet existujících a potenciálních nerovnováh na prahu roku 2011 by byl dlouhý. Celkový dojem z nich je však zřejmý: Manažerské stereotypy, fiskální šílenství a nezbadatelnost trhů se k lidské pospolitosti chovají jako nějaká vnější síla a zároveň jako poslední – cizí, ba mimozemská – instance nadaná vlastním rozumem.
V Clarkově Vesmírné odyseji si vzbouřený počítač kosmické lodi vzal do hlavy, že zabezpečí úspěch expedice lépe než lidé, které proto začal jednoho po druhém zabíjet. Poslední přeživší ho vypnul.
