Esej: Smrtící zelený sen

Sovětský svaz spolu se svými, ehm, spojenci chtěl do celého světa vyvézt
socialismus, zničit své nepřátele a ovládnout svět. Po 70 letech se rozpadl a
po dalších 30 letech ještě zdaleka nejsou napraveny všechny škody. Evropská
komise a Evropský parlament chtějí do celého světa vyvézt klimatismus, zničit
emise CO2 a zachránit svět před oteplením. Paralel mezi oběma systémy, ve
kterých má výraznou stopu Německo (ono vyvezlo jistého Uljanova do carského
Ruska, Stalina pak zavedlo až do střední Evropy, dnes stojí v čele klimatického
proudu), je celá řada.

Určující pro jejich neúspěch či úspěch jsou však především dva faktory:
peníze a víra lidí. Nedostatek obojího vedl k pádu socialistické říše. Kdyby
nešlo o totalitní státy, zhroutil by se celý konglomerát daleko dříve. Z toho
si vzal ponaučení severokorejský komunistický režim, který se soustředil
především na sebe. A stále existuje.

Evropská unie zatím necítí potřebu se z něčeho poučit. Proto zatím s klidem
opakuje chyby těch, kteří byli před ní. A zapomíná přitom na to, že sama
vznikla z vůle národních států, které ji založily proto, aby využily synergie
ve svůj prospěch. Ne proto, aby vznikl organismus, který si osobuje čím dál víc
práv a národní státy zatlačuje čím dál víc do pozadí. Leč o to teď nejde.

Jde o to, zda ještě někde v zákoutích a chodbách evropských institucí zbylo
dost zdravého rozumu, aby odvrátil něco, jako byla pro Sovětský svaz karibská
krize. To, že tehdy Nikita Chruščov nařídil stáhnout sovětské rakety z Kuby,
zabránilo válce. A sovětský tábor tím získal dalších 29 let života.

Země sdružené v Evropské unii budou potřebovat v následujících letech
všechny prostředky, aby dokázaly sanovat škody napáchané koronavirovou
pandemií.

Jejich cenu zatím nikdo nezná. Evropská komise však zároveň chce dokončit
prosazení „uhlíkové neutrality“ do roku 2050. Což je v podstatě totální přeměna
evropského hospodářství i vnucená změna životního stylu lidí v Unii. Kolik to
bude ve skutečnosti stát, nikdo neví. Bude předsedkyně Evropské komise Ursula
von der Leyenová prozíravá alespoň tak, jako byl Chruščov v roce 1962, a
přizná, že na obě akce Unie nemá?

Náklady kvůli viru

O ekonomických dopadech pandemie koronaviru mluví kdekdo, ale nikdo nemá
dobré zprávy. Například šéf saintlouiské pobočky amerického Fedu James Bullard
před koncem března odhadl, že nezaměstnanost v USA by mohla překročit 30
procent. Jen do 16. dubna dostaly úřady 21 milionů žádostí o podporu v
nezaměstnanosti.

Němci zase podle svého hospodářského institutu Ifo mají počítat se zánikem
1,4 milionu plných úvazků. A tamní institut pro výzkum zaměstnanosti AIB
předpokládá letos v lepším případě 2,4 milionu nezaměstnaných, v horším víc než
tři miliony (v únoru to bylo podle Deutsche Bank 2,26 milionu). Ve Španělsku za
březen přibylo 900 tisíc nezaměstnaných.

Rakousko hlásí za stejný měsíc přírůstek počtu lidí bez práce 105 tisíc. Celkově
je tam bez práce přes půl milionu lidí. Stranou pesimismu nezůstává ani Česko,
pro které Deloitte do konce roku předpokládá 305 tisíc nezaměstnaných, což je
nárůst o více než 200 tisíc lidí. Podle odhadu Mezinárodní organizace práce OSN
tak může kvůli pandemii přibýt po světě na 25 milionů nezaměstnaných.

Všechny uvedené odhady mají přitom jedno společné. Odhadují vývoj, který tak
úplně odhadnout nelze. Můžeme si však udělat představu o tom, jak vážná je
situace i pro největší firmy na světě. Například Volkswagen, který celosvětově
zaměstnává 671 tisíc lidí, má pevné týdenní náklady okolo dvou miliard eur. To
znamená 104 miliardy eur za rok. Nyní ovšem podle svého šéfa Herberta Diesse
firma prodává prakticky jen v Číně, což je na firemní režii poněkud
nedostatečné. Podle plánů z podzimu loňského roku přitom chce VW v průběhu čtyř
let vložit 60 miliard eur do digitalizace a elektromobility, na kterou
nevybíravě tlačí EU.

Když už je řeč o světě, německý analytik automobilového průmyslu Ferdinand
Dudenhöffer předpokládá, že v Německu se propadne prodej aut o 15 procent, na
obrovském čínském trhu o 20 procent, v USA i Francii o 25 a v Itálii o 30
procent. Automobilky se přitom z krizí vzpamatovávají zpravidla dlouhou dobu.

Virové karantény prakticky zastavily cestovní ruch. Pokud budou omezení
platit do konce června, podle výpočtů české Asociace hotelů a restaurací (AHR)
sektor a navazující odvětví přijdou o 408 miliard korun. Z toho 202 miliardy
korun připadnou na turismus.

Odhad AHR jsou z půli března. Nabídla také dva scénáře vývoje
(ne)zaměstnanosti v sektoru. Podle optimističtější předpovědi je ohroženo 173
tisíc pracovních úvazků (přepočtených), podle té horší pak 246 tisíc, a to jen
v Česku.

Evropské vlády se snaží pomoci své ekonomice. Buď přímo na dluh, nebo
operacemi, které dluhy vyžadují. Snad s výjimkou Německa. Česká vláda si rovnou
nechala od sněmovny schválit zvýšení schodku rozpočtu na 200 miliard korun a
následně jej navýšila o dalších 100 miliard.

Itálie v polovině března ohlásila, že na pomoc ekonomice dá 25 miliard eur. Na
začátku dubna již počítala s 50 miliardami (cca 1,4 bilionu korun). Na dluh.
Současný veřejný dluh Itálie přitom již atakuje dva biliony eur a představuje
135 procent HDP.

Francie ve stejné době ohlásila 45 miliard eur pro firmy postižené
protivirovými opatřeními. Země nechce dopustit krachy velkých firem a raději je
podle prezidenta Emmanuela Macrona zestátní. Na půjčky pro firmy bude podle
jeho vyjádření připraveno 300 miliard eur. Francouzský veřejný dluh ale již
loni přesáhl 2,3 bilionu. Německo ohlásilo, že do své ekonomiky dá rovnou půl
bilionu eur a státní banka KfW je podle ministra financí Olafa Scholze
připravena poskytovat firmám úvěry bez omezení.

Vlády také odpouštějí firmám a živnostníkům různé platby, což samozřejmě
znamená výpadky příjmů. Například propad příjmů tuzemských zdravotních
pojišťoven odhaduje prezident jejich svazu Ladislav Friedrich na 48 miliard
korun. Stát už proto promptně navýšil úhrady za státní pojištěnce, aby tento
sektor alespoň trochu stabilizoval. To znamená další náklady ve výši desítek
miliard korun.

Evropská centrální banka již stihla zrušit strop pro nákup dluhopisů, který
si dříve stanovila na 750 miliard eur. To jí uvolnilo ruce pro zásahy kvůli
koronaviru. Jenže tyto nákupy jsou financované čerstvě tištěnými penězi. Což je
opět de facto dluh.

Kolik to tedy asi bude celé stát a jak dlouho bude trvat, než se z této
situace EU vzpamatuje? Nejblíže pravdě bude pravděpodobně odhad generálního
tajemníka Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Ángela Gurríi:
bude trvat roky, než se světová ekonomika probere z dopadů koronavirové
pandemie.

Náklady kvůli uhlíkové neutralitě

Do toho všeho pak zasahuje ona Evropská zelená dohoda. Začněme zlehka.
Náklady na nezbytné posílení distribuční sítě a její dobudování v ose sever-jih
(od větrných farem do Bavorska, druhé nejlidnatější spolkové země) odhadují
čtyři provozovatelé německých přenosových soustav na 52 miliard eur. Což je jen
o málo méně než roční rozpočet ČR v roce 2019. Vedle toho si můžeme postavit
údaj o tom, že jeden z prvních veřejných odhadů náročnosti zeleného údělu v EU
hovoří o potřebě jednoho bilionu eur na deset let. Přičemž nebude pravda, že
další desetiletky bude stát méně. Například proto, že cena zdrojů obnovitelné
energie nebude klesat pořád, a to i proto, že čím méně bude zbývat zdrojů CO2,
tím náročnější bude jejich nahrazení.

Když loni v říjnu ve sněmovně ministr průmyslu Karel Havlíček vypočítával
náklady na podporu obnovitelných zdrojů do roku 2030, uvedl sumu bilion korun.
To za předpokladu, že jejich podíl dosáhne kompromisních 22 procent. Havlíčkův
spolupředseda uhelné komise a ministr životního prostředí Richard Brabec to pak
v televizní debatě shrnul takto: „Každé procento nás stojí 30 miliard korun. To
není úplně málo peněz, já si myslím, že to je docela hodně peněz, a znovu
říkám, my na ty obnovitelné zdroje, jenom ty soláry, platíme zhruba 27 miliard
ročně ze státního rozpočtu a dalších 20 miliard z peněz daňových poplatníků,
respektive spotřebitelů elektrické energie za poplatek za obnovitelné zdroje.
To je sekera, která se s námi bude táhnout ještě víc než deset let.“

Když loni česká vláda odhadovala náklady na snížení emisí do roku 2050 o 80
procent, mluvilo se pouze o nákladech „v bilionech korun“. V prosinci však
premiér Andrej Babiš vyčíslil náklady na uhlíkovou neutralitu na pouhých 675
miliard korun. Babo raď, co je správně.

Polsko loni na podzim ohlásilo odhad svých nákladů na uhlíkovou neutralitu. Předpokládá,
že to zemi vyjde na 900 miliard eur. Částka zahrnuje veškeré náklady polské
ekonomiky, nejen přímé energetické investice. „Obáváme se, že samotná diskuse o
klimatické neutralitě nebyla podpořena výpočty v členských státech, které by
umožnily hovořit o nástrojích podporujících transformaci, což by mělo být
výchozím bodem,“ dodal k tomu náměstek ministra energetiky Tomasz Dabrowski.

Dabrowského obavy potvrzuje i europoslanec Alexandr Vondra (ODS). Ten
upozorňuje, že komise nepředložila poslancům k uhlíkové neutralitě žádné studie
proveditelnosti ani studie dopadů.

13 bilionů

Zatím možná nejpřesnější, a přesto nicneříkající údaj o nákladech se objevil
v dokumentu Evropské komise s jednoduchým názvem „Analýza v rámci podpory
komunikace komise kom (2018) 773. Čistá planeta pro všechny. Evropská
dlouhodobá strategická vize prosperující, moderní, konkurenceschopné a
klimaticky neutrální ekonomiky“ z listopadu 2018. Uvádí se tam, že HDP Evropské
unie v roce 2050, tedy v roce plánovaného konečného vítězství nad CO2 a
dosažení uhlíkové neutrality, bude zhruba o 13 bilionů korun nižší (cca 481,5
miliardy eur), než by mohlo být, právě kvůli uhlíkové neutralitě. Tedy
přibližně o 8,6násobek rozpočtu ČR z roku 2019.

Částka je to nepředstavitelná. Ještě nepředstavitelnější však je, že by tak
předpokládané HDP v roce 2050 kleslo jen o dvě procenta. Mělo by v tom roce
totiž dosáhnout 625 bilionů eur. Ale…

Ale jen pokud se splní předpoklad odhadců, že sečtené unijní HDP vzroste
oproti roku 2015 o 68 procent, tedy téměř o dvě procenta ročně. Což zatím
neroste „ani smykem“, jak se říká. A to, že letos nevzroste HDP ani jedné zemi
Unie, může už teď v dubnu s úspěchem odhadovat i ten, kdo o ekonomice neví
vůbec nic. Pravda, příští rok ale prý vzroste o čtyři či šest procent. Prý.

Čímž se dostáváme zase ke koronaviru, jeho následkům a k tomu, že svět
nečekají jen světlé zítřky, jak tomu chtějí věřit evropští liberálové. HDP
nemusí růst vůbec, natož dvouprocentně. I s tím musejí seriózní politici
počítat. Jinak se jejich země ocitnou třeba tam, kde Zimbabwe, kdysi
prosperující obilnice Afriky.

Zvládne EU dvě fronty?

Je reálné tyto dvě operace financovat současně? Reálné možnosti evropských
ekonomik financovat takovouto „válku na dvou frontách“ spíše neumožňují. Určitě
ne bezpečně. Jenže moderní levici, která je v Evropském parlamentu ve většině,
vršení dluhů jen tak neodradí.

Že to není lichá úvaha, dokládá iniciativa slovenského europoslance Michala
Wiezika, který posbíral podpisy pod dopis unijním orgánům, že onu Evropskou
zelenou dohodu neboli European Green Deal není možné odložit. Stejný vzkaz již
adresovalo Evropské komisi také třináct ministrů životního prostředí (většina z
nich je i „ministry klimatu“).

V europarlamentu však zasedají i poslanci s jinými názory. Jejich podpisy
shromažďoval pod svůj dopis unijním orgánům český europoslanec Alexandr Vondra.
„K obnově národních ekonomik bude zapotřebí výrazná pomoc EU v oblasti měnové a
fiskální politiky, ale nejen to, znovunastartování ekonomiky se neobejde mimo
jiné bez snížení regulačních tlaků. A zelený úděl je v podstatě balíkem nových,
rozpočtově náročných regulací. Proto vyzýváme Evropskou komisi, aby ve světle
těchto událostí přezkoumala své politické priority, stanovila nové priority
víceletého finančního rámce pro příštích šest let a výrazně omezila předkrizové
ambice. Teď je čas na pragmatismus, má-li EU tuto šokovou terapii přežít, musí
se ukázat jako partner, ne jako někdo, kdo každou krizi využije k posílení
kompetencí centra,“ přiblížil obsah dokumentu Vondra.

Pragmatismus, který zmiňuje Vondra, bude potřeba měrou vrchovatou. Současná
krize jasně ukázala, že není možné všechno vyrábět v Asii a k tomu ještě jen v
jedné zemi. Odpovědné vlády evropských zemí si tak pravděpodobně udělají
inventuru strategických provozů, které je potřeba z Asie stáhnout zpět nebo je
alespoň na domácí půdě posílit. Žádné jiné řešení negarantuje státům suverenitu
při příští krizi. I beztoho ovšem budou státy potřebovat každou kačku. Jen na snížení
rychle a někde až raketově rostoucí nezaměstnanosti jich bude potřeba dost.

Prosazovat v takové situaci zahájení kompletní přestavby evropského
hospodářství a životního stylu je absolutní nezodpovědnost, které se mohou
dopustit jen ideologií zaslepení lidé. Již současné dluhy evropských zemí jsou
reálně nezaplatitelné. Zvýšit je kvůli sanaci koronaviru bude přitom nezbytné.
Navyšovat je ještě dále - a současně - kvůli zastavení produkce CO2 je
ignorantství či přímo dekadence.

Především proto, že celý záměr uhlíkové neutrality je naprosto nedomyšlený,
nepropočítaný, nikdo se nezabýval možnými kritickými místy. Přitom prvním
kritickým bodem je celkem běžná situace, že nesvítí slunce a nefouká vítr. Ale
bateriová úložiště, byť jen pro pouhý okres, jsou zatím utopií, natož pro celý
stát. A umíte si představit zvládání nynější pandemie bez fungujících
elektrických zásuvek?

Zelený úděl navíc pro světové klima nemá žádný skutečný význam. Pokles
produkce CO2 v Evropě (EU produkuje necelých deset procent jeho globálních
emisí) hravě zaplní Čína, Indie a další především asijské státy, kde se stavějí
uhelné elektrárny jako na běžícím pásu. Jen Čína (která sama produkuje přes
čtvrtinu světových emisí CO2) v tom bude pokračovat minimálně do roku 2030.

Nikdo také opravdu seriózně nepropočítal, kolik to celé bude stát. Popravdě,
je to tak složité, že to ani nejde. Náklady na přeměnu 27 států v průběhu 30
let.

Leč Unie přesto operuje s jakýmisi modely a odhady. Tím ovšem překonává i
dlouhodobé plánování komunistických zemí, které plánovaly kdeco, ale na plány
na 30 let si přece jen netroufly. Unie ano. Jen v těch jejích plánech nejsou
žádná věrohodná čísla. I když jsou pozitivní.

Jestli chce Evropská unie přežít a skutečně něco dělat pro životní
prostředí, musí Green Deal minimálně odložit na dobu, kdy se hospodářství
členských zemí vzpamatuje. Což bude pár let trvat.

Ale klima, Greta i lidstvo to přežijí. V opačném případě přinutí EU některé
státy k bankrotu. Nebo k odchodu.

Autor je spolupracovníkem redakce