Nejsem ani psycholog, ani psychiatr, ani sociolog, takže předpovídat, co ještě Tsipras a spol. do neděle vymyslí, a jak Řekové odpoví na dotaz, zda si přejí pokračovat v další dávce ozdravné kúry, si netroufám ani náhodou.
Potvrdí, či nepotvrdí se platnost slavného citátu „Gentlemani, peníze došly, začněme přemýšlet“, připisovaný novozélandskému fyzikovi Ernestu Rutherfordovi? Poslední zprávy hovoří o tom, že čekání ve frontě před bankomaty na šedesát euro zvyšuje podíl těch, kteří zvažují, že tam hodí ANO, ačkoli jsou premiérem Tsiprasem a ministrem financí Varufakisem naváděni k tomu, aby řekli NE.
V komentáři pro týdeník Euro, který vyšel 22. června, mi opravdu vrtalo hlavou, proč řečtí vyjednavači nenásledovali před nimi již desítkami jiných dlužnických zemí s úspěchem vyzkoušenou strategii „kňourat, smlouvat a slibovat, až se hory zelenají“, aby dosáhli refinancování celé angažovanosti Mezinárodního fondu z peněz eurovalu (dneska ESM).
Alexis Tsipras sice s touhle fintou v minulém týdnu přišel, chtěl by refinancovat celý dluh splatný do roku 2017 včetně, protože pak jsou splátky minimální až do roku 2023. Udělal to ale až poté, co stihl vyhlášením referenda o věcech, o nichž se referendum zkrátka nevyhlašuje (štípou medúzy?), naprosto odradit i ty nejvlídněji naladěné věřitele.
Kde je chyba?
Poslední měsíce vyjednávání s Řeky, to je tak bizarní příběh, že rozhodně vstoupí do dějin - bez ohledu na to, jak dopadne. Celé knihy budou pojednávat o tom, co se vlastně udělalo v případě Řecka na straně věřitelů i dlužníka špatně.
Tady je pár grafů, které dávají částečnou odpověď.
Toto je vývoj souhrnné produktivity výrobních faktorů, tedy toho, jak účinně je schopna daná ekonomika propojovat lidské zdroje s kapitálem, který ukazuje dlouhodobé zaostávání Řecka po dobu dvaceti let, následované totálním sesuvem v posledních pěti letech.
Druhý graf ukazuje „řecký problém“ v jiném řezu prostřednictvím vývoje reálného efektivního kurzu, jednou spočteného podle jednotkových mzdových nákladů (modrá čára), jednou podle spotřebitelských cen (oranžová).
Co vidíte? Velmi prudký pokles reálného efektivního kurzu (ve vztahu k hlavním obchodním partnerům) podle jednotkových mzdových nákladů, a jen velmi mírný podle spotřebitelských cen.
Jinak řečeno, mzdy v Řecku poklesly natolik, že země by už měla být konkurenceschopná, ale není, protože strukturální reformy na trzích zboží a služeb byly mnohem pomalejší, a konkurenční prostředí vzhledem k vysokému podílu odvětví s nízkou intenzitou konkurence se nepromítlo do adekvátního cenového poklesu, což je podstata celé slavné vnitřní devalvace.
Z téhle asymetrie pak nemůže vyjít nic než ohromný pokles zaměstnanosti daný slabou domácí poptávkou a nízkou exportní výkonností - zkrátka všeobecná mizérie v Řecku, která přivedla k moci Syrizu.
Otevírání trhů (snižování regulatorních bariér vstupu na trh) a posilování konkurence, privatizace, omezování byrokracie, zlepšování podmínek pro podnikání- to vše mělo být daleko intenzivnější, ale nebylo, a nedá se říct, že řecké vlády nebyly věřiteli k reformám v této oblasti tlačeny.
Ať už to dopadne, jak chce, jestli s eurem nebo s drachmou, Řecko se nemůže vzchopit, pokud s tímhle nepohne, i kdyby nakrásně vláda svoje dluhy věřitelům nesplácela. Sobě neutečou, a dokud tohle nenapraví, nebudou na rozdíl od Františka moci zvolat „Já su tak šťasné!“.
Čtěte další komentáře autora:
Když se národní park řídí jako firma
