Čekání před branami eurozóny bude nepříjemné
Od Rhodosu po Calais a od Rotterdamu po Lisabon se od Nového roku bude platit stejnými bankovkami. Dosud nejambicióznější projekt na cestě sjednocování Evropy tak dospěl do svého cíle. A dospěl tam úspěšně, ať už se to euroskeptikům, či jak se v Čechách říká eurorealistům, líbí nebo ne.
I když okamžité ekonomické dopady nikdo nečeká a jen kolorit s vynalézavými obchodníky, kouzlícími se zaokrouhlením cen v nové měně, bude nesporně tématem mediálně vděčných diskusí, nemělo by se zapomenout na podstatné. Projekt eura zásadním způsobem ovlivnil hospodářskou politiku v západní Evropě. Země eurozóny musely spolknout hořkou politickou pilulku a přistoupit k základnímu ozdravení veřejných financí. To sice rozhodně ještě není u konce, ale dlouho marně očekávaný obrat bezpochyby nastal. To umožnilo stlačit úrokové sazby na hodnoty, o nichž se podnikatelům v řadě zemí eurozóny mohlo jen zdát. Obavy z důsledků rozdílné ekonomické úrovně jednotlivých členských zemí se nenaplnily.
Na druhou stranu představy o směnném poměru mezi eurem a dolarem vzaly rychle za své. Trhy zcela bezpečně rozeznaly, co je skutečnou výkonností a produktivitou a co zbožným přáním politiků. Eurozóna je stále poznamenána nízkou efektivitou, nepružným trhem práce, neadekvátními sociálními náklady a vysokým daňovým zatížením. Projekt eura tyto problémy samozřejmě nevyřešil, a ani vyřešit nemohl. Dokázal však, že tyto problémy jsou dnes mnohem zřetelnější a srozumitelnější než dříve. Tudíž jejich řešení je také politicky mnohem schůdnější.
Evropské země oplývající státní péčí dnes přistupují k penzijním reformám. Hledání cest ke snižování daní je příkazem dne a tahouny jsou i sociální demokraté.
Z českých luhů a hájů sledujeme toto hemžení, trochu jako by se nás netýkalo, a smějeme se sdělením, že sexuální pozice 69 v rámci přechodu na euro po zaokrouhlení činí 87,61. Jenže ono se nás týká a palčivost těchto doteků bude čím dál silnější. Uzavření vstupních rozhovorů s Evropskou unií je na dohled. Podaří-li se do unie vstoupit v roce 2004, či 2005, není až tak podstatné. Důležité je, že naše cesta je dávno narýsována a končí zcela bezpochyby za branami eurozóny. Přitom období, kdy před nimi budeme postávat, může být nepříjmené. Již nyní omezená autonomie v měnové politice bude ještě omezenější. Úrokové sazby i kurs budou jednoznačně konvergovat k euru. Prostor pro vyrovnávání naší malé otevřené ekonomiky s vnějšími šoky bude velmi malý. Je proto v našem zájmu rizikové období zkrátit na minimum. To je možné pouze v případě, že dojde k výrazným změnám v hospodářské politice české vlády. Zdaleka největším problémem je v tomto okamžiku deficit veřejných financí. Nejde ani tak o celkový státní dluh, který není v současnosti nijak hrozivý a ve srovnání třeba s Belgií či Itálií ani nestojí za řeč. Každému ekonomovi se však zpění krev, když se podívá na strukturu hospodaření státu. Obrovský podíl zákonem předurčených, tedy mandatorních výdajů fakticky znemožňuje využití fiskálu k aktivní rozpočtové politice. Majetek státu zpeněžovaný v privatizaci je projídán v každodenních běžných výdajích. Řeči, že reforma veřejných financí, a zejména penzijní reforma je dlouhodobým procesem a neohrožuje dnešní stabilitu ekonomiky, se jasně ukazují jako lakování reality na růžovo. Potřeba sytit zákonné výdaje privatizací již dnes nepřiměřeně zpevňuje kurs měny. Jenže tyto příjmy zřejmě do roka vyschnou. V nejbližších pěti letech naroste bez radikálního zásahu deficit důchodového účtu na úroveň, která zcela znemožní splnění klíčového maastrichtského kritéria, jímž je maximálně tříprocentní schodek veřejných financí. Střednědobý rozpočtový výhled, který nabídla letos poprvé vláda Poslanecké sněmovně, je v této souvislosti mírně řečeno nerealistický.
Co je před námi, nenaplňuje pozorovatele rozhodně optimismem. Ke třem letům promrhaným sociálnědemokratickou vládou přibude přinejmenším promrhaný rok čtvrtý, volební. Potom - pokud se nová vláda rozkouká - bude nezbytné nejprve dosáhnout širšího politického konsensu o klíčových změnách. To při stavu naší politické scény nenbude vůbec jednoduché. Bude třeba změnit řadu zákonů, čemuž také přísluší nezanedbatelné legislativní lhůty. Pak se teprve ukáže, nakolik byly reformy ozdravné, ale to už zase budou nové volby. A to už by byl pomalu čas vstoupit do mechanismu směnných kursů, jenže co s tím, když nebudeme připraveni. To může přijít draho.
