Politici sabotují podporu našeho exportu zrovna v době, kdy by nejvíc potřeboval pomoc
Posedlost hledáním lupičů a korupčníků začíná blokovat i to málo z hospodářské politiky vlády, které má smysl a skutečně pomáhá. Nápady nového vedení ministerstva financí, jak vylepšit fungování České exportní banky a Exportní garanční a pojišťovací společnosti, vyvolávají pochybnosti, zda by nebylo jednodušší je rovnou zrušit.
Je jistě nesporné, že obě instituce inkasují v posledním období četné ztráty a u některých z nich lze pochybovat o správném hodnocení rizika a případných nikoli nezištných pochybeních státních úředníků. Teď však náměstek ministra financí Martin Pros sedící v čele dozorčí rady ČEB navrhuje, aby se bance za splacení úvěru odběratelem v zahraničí zaručil český dodavatel bianko směnkou v nějaké zatím neurčené výši podílu na nesplacené částce. Fakticky by to znamenalo snížení garancí EGAP, a tím pádem jasné a zřetelné snížení exportní podpory v době, kdy ji exportéři potřebují nejvíce.
Jako by si pánové nevšimli, že nikoli nepodstatná část našich exportů je nyní ohrožena v Rusku a zdaleka nejen kvůli sankcím, ale především kvůli dramaticky se zhoršujícímu stavu ruské ekonomiky a rostoucí platební neschopnosti. Při rozhlížení se po náhradních trzích to navíc vůbec nevypadá, že by byl nějaký přetlak zemí schopných přijímat produkci českého strojírenství a přitom nepostižených nějakým politickým rizikem převyšujícím míru tolerance komerčních pojišťovacích institucí. Různé pro exportéry nepříjemné situace navíc budou vznikat vždy a dost často, ať už na Blízkém východě, v Latinské Americe, či jinde.
ČEB a EGAP jsou zde právě proto, aby dostaly český průmysl na tyto trhy, a proto z definice musejí vykazovat podstatně vyšší podíl nesplácených pohledávek než komerční instituce. Jde především o dodávky investičních celků, kde splnění kontraktu trvá několik let, během nichž se v nestabilních zemích může udát mnoho dobrého i špatného, v obou případech pro exportéra nepředvídatelného. Významnou část těchto kontraktů bez státní instituce za zády ani nelze uzavřít.
Tenhle systém proexportní politiky prostě není privátní firmou, ale formou státní podpory. Formou racionální a ve vyspělém světě zcela běžnou. Excesy korupčního charakteru nebo výrony neschopnosti státních úředníků, které se při jejich fungování tak jako všude na světě ve státním sektoru vyskytují, mají být postihovány jako korupce a neschopnost. Nejsou totiž důvodem pro ukončení racionální proexportní politiky nedomyšlenou a hloupou restrikcí.
S pochopením této skutečnosti měl zřejmě problém i první náměstek ministra financí Lukáš Wagenknecht sedící pro změnu v EGAP, kde se mu v krátké době podařilo chorobnou podezíravostí zablokovat podstatnou část aktivit pojišťovny, takže nakonec po pár týdnech svůj dozorčí post raději opustil.
Co je na druhé straně při tomto stihomamu nepochopitelné, ministerstvo financí hodlá postupovat vůči dlužníkům značně benevolentně a chce jim dovolit, aby si kupovali své vlastní nesplácené pohledávky. Tenhle druh morálního hazardu se dá provozovat občas v privátní instituci, protože tam si její vlastník ohlídá, že skutečně dlužník není schopen zaplatit vše, a vezme alespoň to, co se dá získat.
V podmínkách státní instituce je takový postup neospravedlnitelný, protože fakticky vybízí dlužníky, aby přestali splácet a pokusili se „dohodnout“ s příslušným státním úředníkem na nějaké pěkné slevě, která obvykle nebývá zadarmo.
Že by to byl projev déja vu samotného ministra financí Andreje Babiše, který v dobách největší slávy svého blízkého kamaráda Standy Grosse získal nejprve Kostelecké uzeniny a pak na výjimku ze zákona schválenou vládou koupil s příjemnou slevou řádně splácenou pohledávku, kterou za masokombinátem držela Česká konsolidační agentura jako dědictví po zkrachovalé Investiční a poštovní bance?
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
