Chlapci, kterému nejsou ani čtyři roky, se kolaborantství přišít nedá
Za komunistického režimu, v polovině osmdesátých let minulého století, vysvětlovala soudružka učitelka naší třídě, jací inkvizitoři a tmáři byli jezuiti zvlášť, a katolický klérus vůbec. Jak rdousili českou kulturu, kroutili krkem českému jazyku a všemožně podporovali německé pány, ty zhoubné okupanty, kteří se zmocnili Čech a jejich bohatství po nešťasné Bílé hoře. Další hodinu ji ovšem osnovy předepisovaly chválu kladného hrdiny českého národa, Bohuslava Balbína. Dověděli jsme se, jak hrdinně bránil českou řeč. Když jsem spolužákovi v lavici řekl, že ten Balbín byl - shodou okolností - jezuitský kněz, smál se tomu tak, že jsem ho už ani nepřesvědčoval, že nejde o můj laciný vtip. Z historie lze holt vytahovat různé osoby a události, usazovat je do služebných kontextů a interpretovat, jak se to momentálně právě hodí.
Budou-li v září letošního roku učitelé dějepisu zkoušet, co si školáci pamatují z reálií druhé světové války, a zeptají-li se na kolaboranty s nacisty, jistě bude nejčastěji uváděným příkladem Ulrich Kinský. Ministr kultury Pavel Dostál a jeho spolubojovníci za nevydání majetku Ulrichovu synovi Františku Oldřichovi jej o prázdninách dnes a denně vykreslovali jako toho nejhoršího nácka a zrádce českého národa. Jediný háček bude v tom, že studenti, kteří si pamnatují data, těžko uvěří, že tento nacistický zloduch zemžel nejn před válkou, ale dokonce i před německou okupací, v roce 1938.
Na opačné polokouli František Oldřich Kinský minulý týden demonstroval onu interpretační poddajnost minulosti v opačném gardu. Seděl u zapáleného krbu (v Argentině je nyní zima), pod obrazem své matky coby třináctileté dívky a vyprávěl o svém otci jako o muži, který bránil etnické minority v Čechách, tedy Židy a Němce, nesnášel Hitlera a měl jakési problémy s gestapem.
Zájem o tyto kapitoly historie probudil kníže z Buenos Aires svým úspěchem s prvními žalobami o navrácení rodinného majetku zabaveného na základě Benešových dekretů. Po těchto úspěších český ministr kultury Pavel Dostál rozpoutal kanonádu, takže nikdo už nemůže pochybovat, že historie je stále jen mizerně placenou služebnou, znásilňovanou politickými zájmy současnosti. Není pochyb, že Dostál rozjel proti Františku Oldřichu Kinskému ráznou diskreditační propagandistickou kampaň.
Zřejmé je to právě z argumentace nacistickým chováním Ulricha Kinského. I ministr kultury totiž musí vědět, že u soudů o vlastnictví paláce na Staroměstském náměstí a čtyř panství v Čechách nejde o Ulricha Kinského. František Oldřich Kinský nenapadl konfiskaci s tím, že se na jeho otce Benešovy dekrety nevztahovaly. Ulrich Kinský nebyl vlastníkem, a posuzovat proto jeho chování je pro účely soudů o majetek, které vede s českým státem jeho syn, fakticky zcela bezpředmětné. Nacistická známka, lepená na Ulrichovo čelo, slouží jen pokusům ovlivnit veřejné mínění a skrze ně soudce, aby se nedívali pouze na právní podstatu sporu.
Tato podstata je jemnější a komplikovanější. Výsledek 157 žalob se totiž zřejmě bude točit na rozhodnutí o dvou otázkách. Ani advokáti ve státních službách nepopírají, že konfiskační výnosy vyhotovené na knížecí majetek na základě Benešových dekretů byly chybné, neboť nezabavovaly majetek jeho majiteli, ale jeho šest let mrtvému otci. První pointa sporu je zedy v tom, zda pro konfiskaci bylo právně rozhodující a dostatečné vydání prezidentova dekretu, či zda právní akt konfiskace spolutvoří i konkrétní konfiskační listiny aplikované na konkrétní majetky. Právě tak argumentuje právní zástupce Kinského.
Pokud by soudy rozhodly, v souladu se stanoviskem například doktora Bárty z Ústavu státu a práva, že stačilo vydání Benešových dekretů, pak budou muset ještě posoudit, zda malý František Oldřich byl německé národnosti, aby se na něj dekret mohl vztahovat. Je totiž evidentní, že kolaborantství se chlapci, kterému v roce 1940, kdy s matkou odjel z Evropy do Argentiny, ještě nebyly ani čtyři roky, přišít nedá.
Kníže Kinský jednoznačně tvrdí, že německé národnosti v žádném případě nebyl. Zdá se ovšem, že příliš nerozlišuje mezi koncepty národnosti a státního občanství. K Čechám se si hlásí jako ke své vlasti a domovu, ovšem češtinu neovládá a hodlá se jái učit až nyní, a to v případě, že vysoudí svůj bývalý majetek (viz rozhovor str. 36).
Spor je veden o čtyři panství (Choceň, Heřmanův Městec, Zlonice a Česká Kamenice) a palác Kinských na pražském Staroměstském náměstí, v němž sídlí Národní galerie. V sázce je však mnohem víc, než zmíněný majetek. Nejhorší, co by se České republice mohlo stát, totiž není soudní verdikt by přiřkl žalované pozemky a budovy Františku Oldřichu Kinskému. Pokud budou politici pokračovat v nátlaku na soudní moc, aby rozhodovala v souladu s jejich potřebami a přáními, obce a stát většinu ze sporů u českých soudů s největší pravděpodobností vyhrají.
Jenže „collateral demages“ této soudní války – případný úspěch Kinského u evropského soudu s žalobou proti České republice a zejména návrat k totalitnímu soudnictví v Česku – by byly cenou mnohem vyšší.
