Jiří Nováček kráčel 9. října 1928 několik minut po třetí hodině odpolední pražskou ulicí Na Poříčí. Pojednou uslyšel za „zády nahoře rachot“, instinktivně se otočil k novostavbě na křižovatce s Biskupskou ulicí a viděl, že jeho „dolejší stěny pukly a že se hroutí směrem do ulice“. Uskočil stranou, ale stejně ho udeřilo letící prkno do ruky. „Vidím stále představu šedivého, vzdmutého prachu,“ popisoval tragédii Národní politice. Další očitý svědek - jakýsi Mudra - tvrdil, že „nejdříve praskaly střední betonové pilíře“, poté se prolomila střecha a dům se začal bortit. Dělníci vyskakovali z oken a lidé na chodníku „zmizeli v lavině řítících se trosek“.
Hrdinou okamžiku se stal strážník Antonín Daněk. Duchapřítomně skočil před přijíždějící tramvaj a v posledním okamžiku ji zastavil. „A pak to spadlo. Dostal jsem ránu do hlavy a už jsem ležel pod troskami.“ Tekla mu krev, ale vytáhl ještě ze suti dva lidi a běžel telefonovat o pomoc. Na místo přiběhly stovky vojáků, hasičů a zřízenců elektrických drah, kteří se několik příštích dní pokoušeli ze změti betonu a dřev vyhrabat někoho živého.
Kolben, Škoda, Baťa. Podnikatelské dynastie to měly ve 20. století těžké
Noviny byly příští dny plné sténání, uražených končetin, rozdrcených lebek, mrtvolného puchu a silných příběhů. Lidové noviny psaly třeba o dělníkovi „Cízlerovi od Domažlic“, kterého rozbolely zuby, a tak se zachránil, ale také o šestnáctiletém Jaroslavu Hirnšalovi, kterého vzal otec - klempíř - toho dne poprvé na stavbu.
Podiv budila rovněž „žena zasypaného kočího“ ze Žižkova, která „nikoho si nevšímá, nemluví, nepláče“, jen - „jako šílená“- spolu s vojáky „pracuje bez oddechu, nakládá sutiny, odnáší dřeva“. Co se stalo s jejím kočím, těžko zjistíme, několik zavalených ale opravdu vyvázlo. Po mnoha hodinách například záchranáři narazili na škvíru s uvězněným zámečníkem Rudolfem Zychem, který v šoku stále dokola opakoval - „já mám hlad a ženu“ -, a tak mu aspoň - než otvor dostatečně rozšířili - podali do „jeho hrozného vězení šunku a koňak“.
Takových šťastných náhod bylo však málo a pod sutinami celkem zemřelo 46 lidí.
Stavební úplavice
Viník katastrofy se začal hledat hned ten den, ovšem na jednoho člověka se ukázat nedalo.
V polovině 20. let se československé ekonomice dařilo a Praha sužovaná chronickým nedostatkem bytů zažila horečný stavební boom. Stavělo se hodně, všude a hlavně rychle. Poté, co v březnu 1928 začal platit nový zákon o stavebním ruchu, jenž daňově znevýhodnil všechny novostavby dokončené po 31. prosinci 1928, vypukla - jak to pojmenoval Karel Čapek - „stavební úplavice“, kterou provázely nejrůznější nehody. Kromě řady menších se toho roku v Praze stalo minimálně pět velkých stavebních neštěstí: v květnu se zřítilo při stavbě budovy Pojišťovny Praha lešení, o měsíc později spadla novostavba v Revoluční ulici, týden před zřícením domu Na Poříčí se propadl strop na stavbě na Florenci a pouhých pár dní po něm se zbortil rozestavěný dům v Libni.
Zapomenutá epidemie. Španělské chřipce padali za oběť umělci i státníci
Tři dědičky velkoobchodníka s kávou a zbožím koloniálním Josefa Jakesche podaly žádost o povolení stavby moderního sedmipatrového obchodního paláce na křižovatce ulic Na Poříčí a Biskupská v prosinci 1927. Dnes to zní neuvěřitelně, ale na začátku února příštího roku povolení měly, v březnu byl starý dvoupatrový dům srovnán se zemí a 15. května se inženýr Rudolf Mondl ze stavební firmy Pražák a Moravec (ta musila stavbu dokončit do konce roku, jinak jí hrozila půlmilionová pokuta) pustil do statických výpočtů. Na konci července už stavba dosahovala úrovně chodníku a na začátku října - tedy těsně před katastrofou - se začala dělat fasáda.
Chyba byla ve výpočtu
Hlavní příčinou neštěstí byly - tedy kromě šizeného betonu - chybné Mondlovy výpočty. Jenže mladý inženýr za ně tak úplně nemohl: bylo mu sedmadvacet, neměl prakticky žádné zkušenosti, a kdyby se tenkrát v Praze nestavělo jak o život, nikdy by podobnou práci nezískal. Soudní znalec navíc mínil, že „na normální výpočet bylo by třeba aspoň dvou měsíců a s plány (…) půl roku“. Soud byl proto shovívavý a Mondl i Vlastimil Pražák - bratr spolumajitele firmy, který měl výpočty kontrolovat - dostali roční podmínku.
Situaci v Lidových novinách dokonale vystihl Karel Čapek. Skutečným viníkem byla podle něj zmíněná spekulační štvanice: „Letos stůj co stůj dokončit stavbu, dokud nevyprší jednoletý present stavebních výhod; vymrskávat dělníky akordní prací, štvát stavitele milionovými penály, stavět ze syrového dříví, z mizerných latěk, z drobivých cihel, z méněcenného betonu, protože se nestačí vyrábět řádný materiálů.
Dále čtěte: