Vždycky, když nějaký západní buržoust vyčítal normalizačním komunistům porušování lidských práv, vytasili se s univerzální odpovědí: „A vy zase bijete černochy.“ Šéf komunistů Vojta Filip a jeho poslanecká parta minulý týden ve sněmovně zavzpomínali na mládí a po grilování vlády, kterou drží u moci, kvůli rozkradeným dotacím, za něž nesou minimálně morální spoluodpovědnost, protlačili s pomocí podobně smýšlejících kolegů diskusi o privatizačních krádežích v devadesátých letech. Nakonec si vymohli usnesení, aby vláda devadesátky šetřila a přijala legislativní opatření, aby bylo možné tehdejší lumpárny potrestat. O tom, že případné trestné činy jsou v naprosté většině promlčeny a ty, co nebyly promlčeny, byly nejspíše amnestovány, je asi zbytečné diskutovat. Každopádně vláda má od sněmovny stranický úkol.
Lze mít sice určité pochybnosti, že bude dodatečně vyšetřeno, kterak byla jistá firmička Agrofert ukradena státnímu podniku Petrimex či kterak při privatizaci Lovochemie do rukou současného premiéra, požívajícího důvěru KSČ, vznikla zhruba šestisetmilionová díra v bilanci IPB, ale budiž.
V Česku vládne mediokracie, tvrdí Filip. Novináři by podle něj měli být voleni
Že devadesátky byly dobou divokou a během transformace zhroucené komunistické centrálně plánované ekonomiky v standardní tržní systém se stala spousta nehezkých událostí, není pochyb. Ne vše bylo standardně legislativně ošetřeno a v některých případech vznikaly pochybnosti, zda to nebyl záměr. Je ale také pravda, že se podobné nepatřičnosti děly ve všech zemích, kde takto rozsáhlá transformace probíhala. A často to bylo v mnohem větší míře. Zrovna jako je pravda to, že bylo žádoucí, aby byly tyto lumpárny postupem času odhalovány a trestány. To se tak úplně nepovedlo a nejen u nás. Důvodů bylo víc. Od politické neochoty a legislativní sabotáže až po neschopnost a úplatnost policistů.
Stačí jen připomenout, že s tezí o rozkradené a spálené zemi vyhrál v roce 1998 volby Miloš Zeman a svůj volební program přetavil ve vládní akci Čisté ruce. Do cesty se mu slovy, že stíhat lze podle zákona, a ne podle kampaní, tenkrát postavil nejvyšší státní zástupce Vít Veselý, což ho stálo křeslo, do něhož se hbitě posadila jistá Marie Benešová. Té kampaně nevadily. Jen místo houfu zločinných a zlodějských modrých ptáků se jí podařilo obléct do tepláků jistého Iva Svobodu, Milošova ministra financí, a jeho náměstkyni Barboru Snopkovou. Za banální patnáctimilionový tunýlek ve fabrice na dětské kočárky. Ne že by nebyla vůle, ale Urválci a Ludmily Brožové i další stranické kádry v prokuratuře ani na soudech tehdy nebyli nějak v módě.
A protože v módě nejsou pořád, tedy alespoň prozatím, nelze předpokládat, že tato komedie může mít nějaký jiný výsledek než jen marné a nezřetelné překřikování demonstrantů na Letné. Možná jen Andrej Babiš pošle obhájcům proletariátu děkovnou čumkartu ze své chalupy na Riviéře.
Čtěte další komentáře Pavla Párala