Dá se z vězeňské cely vyřešit dekády trvající konflikt mezi Turky a Kurdy? Vězněný lídr Kurdské strany pracujících si zjevně myslí, že ano.
Už tucet let sedí za mřížemi, přesto ho časopis Time zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí pro rok 2013. A brzo se ukáže, zda měl americký časopis pravdu, zda i ve vězení může sedět jeden ze stovky vlivných této planety. Öcalan se totiž dohodl s tureckou vládou a kývl na mírové urovnání konfliktu, který už stál zhruba 40 tisíc životů.
„Dosáhli jsme bodu, kdy by zbraně měly utichnout a politici začít mluvit,“ napsal svým spolubojovníkům minulý měsíc v dopise, ve kterém je také vyzval ke stažení do severního Iráku. Kurdská strana pracujících (PKK) už několikrát vyhlásila příměří, které se pak nenaplnilo, ale nikdo nyní nepochybuje, že tak blízko vyřešení kurdského problému ještě Turecko a potažmo celý Blízký východ nebyl. Sám Öcalan nejspíše nemůže doufat v propuštění, ale je velmi blízko ukončení vraždění, které sám pomáhal rozpoutat. „Toto není konec, nýbrž nový začátek,“ napsal Öcalan, „Nevzdáváme svůj boj, ale začínáme boj jiný.“
Když to nejde po dobrém
Abdullah Öcalan rozhodně v raném mládí nevypadal na to, že se stane nejznámější tváří boje Kurdů za právo na vlastní stát. Mluvil jen turecky. Když v roce 1966 poprvé přijel do Ankary na zkoušky na vysokou školu, myslel si, že je Turek. Dokonce chtěl jako správný Turek na Tureckou vojenskou akademii. Jenže nakonec se rozhodl pro politologii v Ankaře a stal se členem marxistického studentského hnutí té doby.
Je paradoxní, že studia budoucího čelného nepřítele tureckého státu nepodporoval nikdo jiný než právě turecký stát studijním stipendiem. Právě v Ankaře si Öcalan uvědomil své kurdské kořeny a začal se intenzivně zajímat o utrpení asi osmatřicetimilionového etnika rozesetého a více či méně utlačovaného v Turecku, Íránu, Iráku či Sýrii.
V roce 1978 spojil své marxistické přesvědčení a kurdský nacionalismus a založil Kurdskou stranu pracujících. Přesvědčovat kurdské farmáře na venkově, aby se postavili za kurdskou věc, ale mladé studenty brzo přestalo bavit. Po šesti letech, 15. srpna 1984, Öcalan a další zaútočili na turecké policejní síly. Jeden strážník zahynul, další byli zraněni. PKK prohlásila, že složí zbraně, pokud s ní bude turecký stát jednat. Pokud ne, zabíjení bude pokračovat a Kurdové si vyhlásí nezávislý stát. Ankara odmítla a z malé skupiny studentů se v časech největší slávy hnutí v osmdesátých a devadesátých letech stala organizace s více než 10 tisíci členy. V konfliktu zahynulo na 40 tisíc lidí.
Konečná v Nairobi
Öcalan, zvaný též Apo, s PKK spojil kompletně svůj život. Do hnutí přivedl bratra Osmana, který se stal velitelem hnutí. Další bratr Mehmet se stal členem prokurdské strany v Turecku BDP. Mezi spolubojovníky si našel i ženu Kesire Yildirim. Podle bratra Osmana však byl Abdullah „tvrdý chlapík, který se na sto procent vždy ubránil jakémukoli citu k ženám“. Kariéru Kesire v PKK ukončil rozvod s lídrem v roce 1987.
Ač PKK bojovala za svou věc především v Turecku, sám Öcalan prchl už v roce 1980 do Sýrie, odkud řídil vražedné akce až do roku 1998. Tehdy se Turecku povedlo donutit Syřany, aby se Öcalana zbavili. Vyhnaný Öcalan tak nejprve zkusil štěstí v Rusku, pak v Itálii či Řecku. Nakonec ho Turci dopadli v keňském Nairobi, když přejížděl z řecké ambasády na letiště.
Od té doby sedí ve vězení Imrali na odlehlém ostrově. Jen trest se mění. Nejprve byl odsouzen k smrti, ale díky tlaku Evropské unie na Turecko, aby byl tento nejvyšší trest zrušen, se mu vyhnul. V Imrali, kde je na celém ostrově jediným vězněm, tak nejspíše bude sedět na doživotí. Během mírových rozhovorů se začalo spekulovat o jeho propuštění, to ale turecký premiér Recep Erdogan rázně odmítl: „Domácí vězení nepřipadá v úvahu.“
Demokrat zrozený za mřížemi
Pro turecký stát vlastně bylo štěstí, že Öcalan nezemřel jako přesvědčený marxistický bojovník, jehož organizaci považují USA i EU za teroristickou. Za mřížemi postupně odvrhl své striktní marxistické přesvědčení i bezpodmínečný požadavek kurdské samostatnosti a stal se propagátorem „demokratického konfederalismu“, tedy široké autonomie Kurdů v různých státech.
Ještě minulý rok to vypadalo, že Öcalan je už jen figurou z minulého století. Psal knihy o zrodu civilizace v Mezopotámii a nezdálo se, že by jeho výzvy měly ještě jakýkoli dopad v horách na hranici Turecka a Iráku, kde mají základny jeho spolubojovníci.
Loni koncem roku dostal nečekanou návštěvu. Zástupci tajných služeb jako vyslanci tureckého premiéra Erdogana znovu vtáhli Öcalana do hry. Jeho úkol byl jasný: vyzvat rebely, aby složili zbraně, které kvůli němu předtím pozdvihli. Po složitém vyjednávání nakonec v březnu ke kurdskému novému roku Öcalan konečně vyzval k míru.
Od 8. května se mají začít stahovat ozbrojenci do severního Iráku. Půjde přitom asi jen o tři tisícovky rebelů, protože časy největší slávy má PKK už dávno za sebou. Poté by se mělo začít jednat o autonomii. „Věřím, že kdo mi otevřel své srdce a kdo věří v naši věc, bude respektovat křehkost tohoto procesu až do konce,“ naléhá Öcalan na spolubojovníky.
Dva mírotvorci
Nejen od Öcalana, ale i od jeho partnera a věznitele Erdogana je to odvážný krok. Protože 64 procent Turků s jednáním s Öcalanem podle výzkumu veřejného mínění nesouhlasí. Na druhé straně zase ne všichni kurdští rebelové poslechnou. Zvláště když Öcalan místo slibovaného nezávislého státu požaduje jen Kurdskou demokratickou konfederaci, kdy by Kurdové na území Turecka, Iráku, Íránu a Sýrie požívali „pouze“ široké autonomie.
Erdogan se ale přesto do mírového procesu pustil. Má k tomu dobré důvody. Chce dát Turecku novou demokratičtější ústavu, k čemuž ale potřebuje smír s Kurdy. Sám by se pak jako mírotvorce chtěl stát příští rok nejspíše prezidentem s novými exekutivními pravomocemi právě podle nové ústavy.
Ať už ale mají hlavní hybatelé mírového procesu k ukončení letitého násilí jakékoli motivace, Turecku to jen prospěje. „Kurdská otázka je to, co Turecko brzdí,“ řekl listu Financial Times expert z pensylvánské Lehigh University Henri Barkey. Pokud se totiž Turecko vypořádá s vlastním nejistým jihovýchodem země, výrazně posílí svůj už tak značný vliv regionální velmoci na Blízkém východě.
A Öcalan? Ten nejspíše dostane jen trochu lépe vybavené vězení a delší vycházky. Ale kromě toho se bude moci ve svých spisech popisovat jako mírotvorce. Vždyť ne náhodou o profil Öcalana požádal časopis Time jiného radikála, který se přerodil v mírotvorce, bojovníka za irskou věc v Severním Irsku Gerryho Adamse: „Öcalan předvedl, že umí být lídrem. Přestože je držen v zajetí, dokázal prosadit cestovní mapu k míru a Kurdy nasměrovat k demokracii, svobodě a toleranci,“ složil mu poklonu Adams.
Abdullah Öcalan
» narodil se 4. dubna 1948 v jihovýchodním Turecku v Örmeli jako nejstarší ze sedmi dětí
» zkoušel se dostat na vojenskou akademii, nakonec zakotvil v Ankaře a vystudoval politologii
» v kruhu levicových spolužáků se oddal marxismu a kurdskému nacionalismu – v roce 1978 založil Kurdskou stranu pracujících (PKK), která od roku 1984 vede ozbrojený boj v Turecku i dalších státech
» sám Öcalan s krycím jménem Apo řídil boj ze Sýrie i dalších států » v roce 1999 byl chycen v keňském Nairobi a od trestu smrti ho uchránila jen změna zákonů
» ve vězení na ostrově Imrali postupně došel od radikálních pozic k umírněnějším požadavkům na autonomii » s tureckou vládou vyjednal historické příměří – od 8. května se mají bojovníci PKK stahovat do Iráku
» v roce 1987 se rozvedl se spolubojovnicí Kesire
» ve vězení už sepsal několik knih
» podle časopisu Time je mezi stovkou nejvlivnějších lidí planety
Čtěte také:
Ankara se obává růstu vlivu Kurdů
**
