Na rozdíl od Čechů našel Šinzó Abe odvahu ke smysluplně hlubokým reformám
Když si mně tehdejší japonský velvyslanec v Praze někdy v únoru 1992 soukromě postěžoval, že přišel o většinu investic do akcií vinou zhroucení cen na tokijské burze v devadesátém roce, utěšoval jsem ho, že se to jistě brzy vzchopí, neboť Nippon je silný. Jo, jo. Rok 1990 otevíral index Nikkei 225 blízko historického rekordu na 38 712 bodech, a když jsme spolu hovořili, byl index na nějakých 21 000 bodů a klesal. Přitom Japonsko bylo tehdy s 10,12 procenta podílu na světovém HDP v paritě kupní síly suverénně druhou nejsilnější světovou ekonomikou po USA (24,6 procenta) a dosáhlo historického vrcholu. Bylo daleko před čerstvě sjednoceným Německem s 6,28 procen -ta a s komfortním náskokem před Čínou s 4,11 procenta. Nikdy předtím ve světové ekonomice nemělo takovou váhu. A od té doby se jeho podíl na globální ekonomice každým rokem vytrvale snižoval.
Dvacet let poté se burzovní index vznášel na dohled dna, když únor uzavřel s hodnotou 9700, a podíl Japonska na světovém HDP klesl na letošních odhadovaných 5,31 procenta. I když odhlédnete od přepočítávání ekonomického výkonu s přihlédnutím k rozdílům v cenové hladině a zůstaneme pouze v běžných dolarech, i pak je to už pět let, co Čína předehnala Japonsko. Vůbec se nedá říct, že by se Japonsko samo se sebou nepokusilo něco udělat, jenže klasické nástroje v podobě navyšování vládních výdajů nedokázaly zajistit toužebně očekávaný a mnohokrát slibovaný restart, zato se Japonsko jako nikdo jiný důkladně seznámilo s deflací a jejími důsledky pro ekonomický růst, spotřebitelskou poptávku a nárůst zadluženosti vlády. Dokonce i po očištění o vládní aktiva dosáhne letos čistý dluh 137 procent japonského HDP, zatímco v roce 1991, když bublina praskla, nebyla země s 11,2 procenta netto dluhu v podstatě zadlužena vůbec.
kam aŽ DoLeTí?
Nebýt „politiky tří šípů“ premiéra Šinzóa Abeho, kdekdo by Japonsko jako hospodářskou sílu odepsal. Aby nastartoval malátnou ekonomiku, přistoupil Abe jako mnoho jeho předchůdců k fiskální expanzi, což by dopadlo jako obvykle, jenže ke konvenčnímu prvnímu šípu připojil pro změnu velmi neortodoxní druhý šíp v podobě měnové expanze, jež měla zlomit velmi zakořeněná deflační očekávání. Zároveň s tím oslabil kurz japonského jenu, což také přispělo k ekonomickému oživení.
Jakkoli se prvním dvěma pilířům abenomiky podařilo zvednout nominální i reálný růst a vyvolat pro změnu pozitivní očekávání, bylo jasné, že masírování poptávky pomůže krátkodobému oživení, ale po něm musí přijít daleko náročnější etapa (onen „třetí šíp“) spočívající ve strukturálních reformách, jež mají zvednout dlouhodobý růstový potenciál.
A spolu s nimi Japonsko také musí začít konsolidovat veřejné finance. To, co vypadá jako docela divoký experiment, má robustní strukturu a ekonomickou logiku, ale celková úspěšnost závisí právě na tom, jak daleko doletí opatření, z nichž je složen „třetí šíp“.
Tady se nabízí srovnání abenomiky s hospodářskou politikou v eurozóně a v Česku, protože právě v tomhle kontextu má tenhle příspěvek Koičiho Hamady přímou relevanci pro evropskou, ale i českou hospodářskou politiku.
V eurozóně až do léta 2012, kdy se do hry obul guvernér Evropské centrální banky Mario Draghi, se recepty na problémy dlužnických zemí jižního křídla řešily v souladu s německou ortodoxií – na jedné straně tlak na strukturální reformy, bez nichž dlouhodobý růst nelze navodit. Ale krátkodobě má spousta potřebných opatření, třeba zrovna liberalizace trhu práce nebo otevírání dosud uzavřených segmentů trhu služeb, disruptivní účinky. Fakticky se tím zesiluje účinek fiskální konsolidace na krátkodobý ekonomický růst – oba evropské šípy ve skutečnosti prohlubují hospodářskou recesi. O fiskální expanzi v Německu (a dalších zemích v obdobné situaci), která by částečně pomohla kompenzovat propad domácí poptávky na jižním křídle, se dalo diskutovat leda tak na nějakých internetových fórech (Německo má již třetím rokem rozpočtové přebytky) a na neortodoxní měnovou politiku Evropské centrální banky jsou zejména v Německu také alergičtí.
Takže tady vidíme úplně jiné řazení reformních kroků, které není důsledkem toho, že Japonci jsou géniové a Evropané intelektuální trubci, ale především toho, že eurozóna není a nebude fiskální unií, a strukturální projekty typu bankovní unie jsou ve skutečnosti zaváděny tak, aby nezvyšovaly fiskální transfery mezi jednotlivými zeměmi (rozuměj z Německa ke Středozemnímu moři).
Česko bez ambicí Opravdu výrazné rozdíly mezi abenomikou existují samozřejmě i ve srovnání s tím, co se dělalo v uplynulých letech v Česku. Češi ve skutečnosti nerealizovali myšlenku daňové reformy, tedy snížit zdanění práce a vykompenzovat to zvýšeným zdaněním spotřeby, zvedlo se DPH, ale neklesly sazby pojistného (u zdravotního pojištění se zrušily stropy, takže efektivní sazba daně u vysokopříjmových vzrostla) a v kombinaci s fiskálním utahováním šroubů v letech 2010 až 2012, velmi negativním sentimentem firem i domácností se Česko dožilo opakované recese. Měnová politika se přiklonila k neortodoxním opatřením (kurzové intervenci) až na podzim loňského roku. Strukturální reformy nebyly v Česku bůhvíjak ambiciózní od samého počátku, zejména když se ukázalo, že i třicetikoruna dovede prohrát volby. Co se zavedlo, je současnou vládní koalicí opouštěno. Ostatně třeba ČSSD to avizovala předem. Fiskální i monetární politika nyní podporují oživení a vzhledem k existenci záporné produkční mezery a minimálním tlakům na nákladové inflaci je to v pořádku. Co není v pořádku, jsou fakticky mizivé ambice, jak povzbudit nabídkovou stranu ekonomiky, které nenajdete ani při soustředěném hledání. Potenciálně prospěšné institucionální reformy jsou nyní v parlamentním mlýně a jejich dopad na potenciální tempo růstu nakonec nemusí být pozitivní.
Srovnejte to s Abeho úplně jiným řazením jednotlivých opatření a s celkovou ambiciózností reformy. Nejdřív agresivně stimuloval poptávkovou stranu, a když se ekonomika vzchopila, pustil se letos v létě do opatření na nabídkové straně. Kdo pesimisticky předpovídal, že Šinzó Abe nakonec ztratí kuráž, byl nakonec ohlášeným balíkem deseti reformních iniciativ docela příjemně překvapen.
Zvýšení spotřebních daní má zajistit zdroje pro financování výdajů sociálních služeb pro stárnoucí populaci – v nejstarší zemi na téhle planetě. Investičnímu klimatu by měly prospět jak změny ve správě korporací, tak snižování korporátní příjmové daně na „mezinárodně konkurenceschopnou úroveň“ (sazba začínající dvojkou). Abe dereguluje trh práce a chce stimulovat zaměstnanost u žen prostřednictvím lepší nabídky služeb a daňově neutrálními opatřeními, která jim umožní zvolit si míru zapojení do pracovního procesu podle vlastního gusta. O seniory se mají starat nejen imigranti (tohle v Japonsku opravdu vyžaduje kuráž), ale země to zjevně myslí vážně i s robotizací jako cestou k dosažení vyšší produktivity i v takových oborech, jako jsou sociální služby. Abe si dovolil desítky let nedotknutelné zemědělství a tam, kde to jde obzvláště ztuha, experimentuje na menším hřišti ve zvláštních ekonomických zónách s podstatně volnějšími pravidly.
Proč to všechno? Kterému Japonci dělá dobře dívat se na ten čínsko-japonský graf, na tu dlouhou klesající čáru japonského relativního výkonu? Šinzó Abemu tedy rozhodně ne.
l
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz
