Rozhodování o hlavě státu v tuzemsku často vybočí z normálu
Volba hlavy státu by si zasloužila důstojnou ceremonii, o tom není pochyb. Polistopadová parlamentní klání o nového československého a později českého prezidenta však několikrát vybočila z mezí nudného protokolu a spíše připomínala absurdní divadlo. O zařazení do seznamu bizarností se vážně ucházejí i čachry kolem procedury prezidentské volby minulý pátek.
Hlasovat tajně, nebo veřejně? To byla otázka, která v posledních dnech vypadala skoro důležitěji, než jestli se novým prezidentem stane Václav Klaus či Jan Švejnar. Senát chtěl volit tajně, Poslanecká sněmovna zase veřejně - prostě zmatek nedůstojný jedné z důležitých politických události roku. Lid si žádá veřejnou volbu - alespoň podle průzkumu odborníků z Univerzity Palackého v Olomouci z poloviny ledna. A co na to říká česká ústava? Ta problém neřeší a nechává dilema na rozhodnutí zákonodárců.
Pro a proti
.
Oba typy hlasování mají své výhody i nevýhody. Pro tajné hovoří tradice i základní princip, že každý by měl mít možnost se svobodně rozhodnout. Navíc tajná volba může pomoci vyřešit leckterou patovou situaci. Veřejné hlasování zase dává voličům kontrolu nad svými demokraticky zvolenými zastupiteli. Neměl by tento aspekt být rozhodující? Kontrolu nad poslanci mají ovšem kvůli tomu i jejich stranické sekretariáty, což nahrává spekulacím o direktivách z vedení partají. Tajná volba na druhé straně umožňuje lobbistům machinace s hlasy, které zůstanou „pod pokličkou“.
Kdy se hlasovalo veřejně
.
V historii samostatného Československa se v parlamentu veřejně volil prezident jen několikrát. Poprvé v listopadu 1918, kdy Národní shromáždění zvolilo nepřítomného Tomáše Garrigua Masaryka. Po druhé světové válce, v říjnu 1945, byl Edvard Beneš potvrzen ve funkci, dokud se nesešel řádně zvolený parlament. Veřejně se hlasovalo i pro komunistické pohlaváry Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého a Antonína Novotného. Federální shromáždění, plné komunistů, v prosinci 1989 posvětilo aklamací prezidentem ČSFR i donedávna svého úhlavního nepřítele Václava Havla. Tím seznam těchto veřejných voleb končí, ostatní byly tajné.
Volební úlety
.
Havlovo zvolení komunistickým parlamentem je dějinnou perličkou, která odstartovala sérii netradičních událostí, jež některé další prezidentské volby provázely. Například ke konci existence Československa ve druhé polovině roku 1992 se pořádalo celkem osm volebních klání bez vítěze. Po prvním neúspěchu se v červenci 1992 poroučel abdikací Václav Havel a poté zkoušely kandidovat na funkci hlavy státu figurky jako Miroslav Sládek či Jiří Včelař Kotas. A několikrát se tehdy na podzim ani žádný odvážlivec s nejvyššími ambicemi nenašel. Přítrž dalším fraškovitým pokusům udělalo až rozdělení státu.
Republikáni hráli hlavní úlohu při volbě v roce 1993 i 1998. Parlamentní rozpravy v lednu 1993 poslanci této radikální strany využili k ostrým výpadům proti Havlovi, který byl tehdy zvolen hned v prvním kole. Poslanec za Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa (SPR-RSČ) Jiří Šoler mimo jiné řekl, že Havla nebude volit přibližně ze stejných důvodů, kvůli kterým by nevolil válečného zločince Adolfa Eichmanna. Jeho kolega Jan Vik prezidenta nazval kariéristou a přirovnal ho k panovníkovi s rolničkami, megalomanovi a zamindrákovanému umělci. Vystoupení republikánů ukončilo až oznámení, že v jednacím sále sněmovny se nachází plastická trhavina semtex.
O pět let později se „slavnost demokracie“ opět nekonala. Havel prošel až napodruhé a jen nejtěsnější většinou. Kdyby neseděl poslanec a šéf republikánů Miroslav Sládek zrovna ve vazbě, musel by se prezident ucházet o znovuzvolení v dalším kole. Volební maraton se ovšem po oznámení výsledků dočkal ještě finále. Po Vikově výpadu „pane Havle, styďte se“ zazněl v sále ostrý hvizd. Havlova manželka a herečka Dagmar ohromila auditorium dnes už legendární kreací a jako správná heroina si přivlastnila závěr volebního dramatu pro sebe.
V zahraničí jsou kultivovanější
.
Při pohledu za nedaleké hranice praktikují nepřímou volbu prezidenta (volí ho parlament) například v Německu a v Itálii. Poslední volby v těchto zemích v květnu 2004, respektive v květnu 2006, se uskutečnily v důstojném duchu. Víceméně totiž bylo z rozložení politických sil už dopředu jasné, kdo zvítězí. Horst Köhler uspěl hned v prvním kole tajné volby a stal se devátým německým spolkovým prezidentem. Byl favoritem, neboť opoziční koalice, za kterou kandidoval, disponovala většinou.
V Itálii předloni v květnu vítězná levicová koalice nominovala na funkci prezidenta bývalého komunistu Giorgia Napolitana. I tady bylo vlastně rozhodnuto dopředu. Napolitano si jen musel počkat do čtvrtého kola volby, kdy mu stačila nadpoloviční většina hlasů. Možná z českého pohledu překvapí takt italských levicových volitelů, kteří v prvních kolech odevzdávali prázdné hlasovací lístky, protože nechtěli Napolitana zostudit prohrou.
Průběh volby prezidenta v pátek 8. února 2008
V pátek po desáté hodině dopoledne se na Pražském hradě sešli senátoři a poslanci k volbě prezidenta. Schůze obou sněmoven byla zahájena projevy obou kandidátů. Václav Klaus zdůraznil, že vždy postupoval v souladu s ústavou a deklaroval svůj záměr pokračovat ve své předešlé politice. „Změny neočekávejte. Učím se za pochodu, mé názory jsou pevné, ale celospolečenskou diskusi vnímám a vše nové budu promýšlet, vstřebávat a využívat,“ řekl mimo jiné Klaus.
Jan Švejnar se naopak označil za kandidáta nesoucího změnu. Otevřel témata jako globalizace nebo Evropská unie a nabídl svou vizi České republiky bez bariér. „Budu vytvářet prostor pro vaši práci, podporovat dialog a využívat právo prezidenta na vrácení zákonů,“ slíbil Švejnar zákonodárcům.
Poté představili své názory zástupci jednotlivých politických stran. Premiér Mirek Topolánek pochválil působení současného prezidenta a vyzdvihl jeho transparentnost, čitelnost i vlastenectví. Předseda zelených Martin Bursík kritizoval Klausovu reprezentaci v zahraničí a zdůraznil, že Švejnar bude světovým prezidentem. Předseda KSČM Vojtěch Filip prohlásil, že komunisté chtějí docílit druhé volby, ve které by neměl být zvolen žádných z kandidátů. „Nejlepším výsledkem by byla druhá volba s jinými kandidáty,“ konstatoval Filip.
Těsně před samotnou volbou hlavy státu se vyhrotila otázka jejího způsobu. Zastánci Jana Švejnara lobbovali pro veřejnou volbu, ODS naopak požadovala tajné hlasování. Po deseti hodinách jednání se zákonodárci dohodli volit prezidenta veřejnou volbou. V historii České republiky se to stalo poprvé.
V pátek poslanci nakonec stihli pouze jedno celé kolo hlasování. V něm Klaus získal v Senátu většinu se 47 hlasy, Švejnar jen 32. Ten naopak bodoval ve Sněmovně, v níž dostal 106 hlasů, Klaus 92. Výsledky druhého kola nebyly oficiálně oznámeny, neboť předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček přerušil v 21 hodin jednání kvůli vypršení času. Podle neoficiálních výsledků Václav Klaus získal celkem 142 hlasů, což by mu ve třetím kole stačilo ke zvolení.
Třetí kolo proběhlo v sobotu 9. února 2008.
