Do války o neúrodný kus zaostalé země se promítá íránský, respektive saúdskoarabský vliv. Američané ztrácejí pozice
V přístavu jemenského Adenu bylo ve středu 25. března živo ještě před rozedněním. Po třetí hodině ráno se tam začaly sjíždět limuzíny v doprovodu civilních automobilů i vojenských džípů. Několik lidí z aut nasedlo do dvou menších lodí; za necelou půlhodinu byli pryč. Tak popisoval scénu arabský zpravodajský server Al-Monitor. Se svou zemí se loučil jemenský, tou dobou již bývalý prezident Abd Rabú Mansúr Hádí. Na druhý den dorazil do Rijádu, kde nalezl útočiště před vzbouřenci, kteří jej předtím od ledna měsíc drželi v domácím vězení v hlavním městě Sanáa; další měsíc strávil ve své politické základně v Adenu. Když se vzbouřenci blížili i tam, zbýval mu jedině útěk.
Několik hodin poté, co lodě s exprezidentem a jeho suitou odrazily od adenských břehů, spustila Saúdská Arábie nálety na pozice vzbouřenců. Tou chvílí skončila občanská válka v Jemenu coby lokální konflikt a stal se z ní středobod boje o geopolitickou nadvládu nad celým Blízkým východem a jeho ropným trhem.
Válečný kolorit Občanská válka v Jemenu sama o sobě není nic výjimečného. Od roku 1962 spolu následníci Mutawakkilitského království na severu a obyvatelé chudého, zaostalého jihu (právě s Adenem coby výspou civilizace) válčili po téměř třicet let víceméně nepřetržitě. V roce 1990 přišlo sjednocení, ovšem za vysokou cenu: moci nad jednotným Jemenem se ujal Alí Abdalláh Sálih, jenž předtím dvanáct let vládl Severnímu Jemenu.
A vládl způsobem, jenž si v krutosti v ničem nezadal s dynastií Asadů v Sýrii nebo Saddámem Husajnem v Iráku. Na rozdíl od obou jmenovaných však absolvoval jen několik tříd základní školy, zato brzy vstoupil do armády; na prioritách jeho vlády se to podepsalo. V Sálihově Jemenu vždy platila více ozbrojená síla než nějaká intelektuálština. V roce 2012 se Sálih stal jednou z obětí takzvaného arabského jara. Za příslib imunity rezignoval; na jeho místo nastoupil viceprezident Hádí. A zhruba v té době se Jemen stal mezinárodním kolbištěm. Začalo to nevinně, když se v Sanáa začali organizovat zajdovští šíité (sekta přítomná prakticky pouze v Jemenu), původně jako nenásilné hnutí beroucí se za práva svých souvěrců. Jak to bývá, ti jsou zároveň jejich etnickými soukmenovci: nejvíce vzbouřenců pochází z kmene Hútíů, kteří tvoří na severu Jemenu většinu. Postupem doby jejich ambice rostly, stejně jako podpora z Teheránu.
Konflikt znepřátelených Jemenců tak začal opisovat kontury nastíněné v předchozích konfliktech arabského jara: na jedné straně stojí sunnitské vlády v čele se Saúdskou Arábií, spojenci (alespoň nominálně) Spojených států a největší vývozci světové ropy. Na druhé straně jsou odbojné šíitské menšiny, jež vlády vnímají jako prodlouženou ruku Íránu, svého největšího regionálního konkurenta. Rivalita mezi Rijádem a Teheránem je tak vyostřená, že se Saúdové nerozpakují spolupracovat (především na zpravodajské rovině) s Izraelem.
Jednota proti šíitům Reakce arabských států v čele se Saúdy (viz mapa „koalice“) mohla být tentokrát opravdu velmi tvrdá, nebýt další okolnosti, v níž hrají hlavní roli Spojené státy. Zahraničněpolitickou prioritou Washingtonu posledních let je uzavření dohody o omezení íránského jaderného programu. V roce 2011, když vypuklo arabské jaro, však byly vztahy mezi Američany a Íránci hluboko pod bodem mrazu; v Teheránu byl prezidentem vzteklý antizápadně orientovaný Mahmúd Ahmadínežád a nejvíc ze všeho se řešilo, jestli Barack Obama bude ochoten proti Íránu zasáhnout vojensky, nebo ne. Mezitím sankce zásadně oslabovaly jak íránský ropný export, tak celý tamní teokratický režim (přinejmenším v ekonomickém smyslu). Jinými slovy, Írán nebyl pro Araby reálnou hrozbou.
Dnes je situace jiná. Diplomati z Teheránu zasedají u jednoho stolu s Američany a Evropany a naznačují, ač vágně a neochotně, ochotu ke kompromisu se zraky upřenými k vidině zrušení sankcí. To vše podstatně posiluje pozici Teheránu v celém regionu na úkor Saúdské Arábie a dalších arabských států; Araby to pochopitelně velmi znervózňuje. Uzavření předběžného „politické rámce“ dohody minulý týden v Ženevě – přes protesty arabských vůdců i izraelského premiéra Benjamina Netanjahua – tento trend jen stvrdilo.
Americká pozice je nezáviděníhodná. Na straně jedné Washington potřebuje udržet Írán na uzdě, jak dokládá americká dlouhodobá zbrojní (a momentální logistická) podpora arabské protihútíovské koalici. Zároveň však potřebuje dotáhnout do konce jednání o jaderném programu Teheránu, pročež se nemůže postavit do čela arabské protiíránské koalice, jak by se dříve dalo očekávat.
USA tak ztrácejí pozice v arabském světě, když hlavní roli při organizování reakce převzala Rada pro spolupráci arabských států v Perském zálivu. Ta vznikla v roce 1981 právě za účelem jednotné arabské opozice vůči Teheránu, ale její roli do značné míry suplovali právě Američané – i proto, že Arabové se mezi sebou nikdy nedokázali na ničem smysluplném dohodnout.
„Je ironií, že arabská jednota vznikla právě ve chvíli, kdy vedoucí role USA zkolabovala,“ komentoval to pro deník The Washington Times Michael Rubin, analytik konzervativního think tanku American Enterprise Institute. „Jak jednou Američané o svůj vliv přijdou, těžko jej budou získávat zpět. Saúdští králové už nebudou zvedat telefony ve tři hodiny ráno; a stejné to bude v Káhiře nebo v Abú Dhabí.“ l
Jemen ekonomicky (2014) • 26,7 milionu obyvatel • 61,8 miliardy dolarů čítá HDP (PPP) • 4,4 procenta ekonomický růst v roce 2014 • 0,9 procenta celkový růst za posledních pět let • 2316 dolarů HDP na hlavu • 17,2 procenta nezaměstnanost • 11,1 procenta inflace • 133,6 milionu dolarů přímých zahraničních investic Zdroj: www.heritage.org
Pětkrát úzké ropné hrdlo Jemen sám produkuje pouze 133 tisíc barelů ropy denně. Jeho význam spočívá v tom, že může ovlivňovat propustnost 29 kilometrů širokého průlivu Báb al-Mandáb u Adenu, kudy denně proudí 3,2 milionu barelů arabské ropy na asijské trhy. Následuje přehled sedmi takových „úzkých hrdel“ světového obchodu s ropou. Hormuzská úžina • 15,5 milionu barelů denně (zhruba 33 procent veškeré světové ropy) • nejužší místo: 34 kilometrů mezi pobřežími Íránu a Ománu Molucká úžina • 13,6 milionu barelů ropy denně • nejužší místo: 2,7 kilometru mezi Singapurem, Malajsií a Indonésií Báb al-Mandáb • 3,2 milionů barelů ropy denně • nejužší místo: 29 kilometrů mezi (Severním) Jemenem, Džibutskem a Eritreou Suezský průplav • milion barelů ropy a ropných produktů denně • nejužší místo: 300 metrů, oba břehy patří Egyptu Bosporská úžina • 2,9 milionu barelů ropy denně • nejužší místo: 800 metrů dělí asijskou a evropskou část tureckého Istanbulu Zdroj: Oil & Gas Journal
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
