Internet je zaplaven vtipy na adresu Řecka. Prý teprve teď poslalo fakturu za Konstantina a Metoděje. Prý si každý musíme adoptovat svého Řeka, aby za nás mohl odpočívat a my za něj pracovat.
Foto: Profimedia.cz
Znechucení nad nehoráznými prebendami a lenivostí předchozí řecké generace je však pochopitelné. A lidé v severní půli Evropy říkají: Ať si to teď vyžerou Řekové sami, proč máme účet zaplatit my?! Jenomže nechat Řecko zcela s prázdnou kapsou napospas chaosu, to si prostě Evropa nemůže dovolit. Ne náhodou Unie platí tomuto zlobivému dítěti apanáž už roky.
Není v tom žádný idealismus evropské pospolitosti, jen tvrdý pragmatismus. Unie potřebovala a potřebuje svou výspu na Balkánském poloostrově. Ten byl v historii vždycky sudem střelného prachu. Proto si tu Unie platí pronájem, aby si udržela v regionu vliv.
Druhý důvod, proč musí bohatý sever – byť se skřípěním zubů – stále pomáhat chudšímu jihu, lze ilustrovat analogií, kterou známe z mnoha latinskoamerických zemí či z Jižní Afriky. V těchto státech odmítli bohatší lidé koncept sociální solidarity. Jenomže bohatství si stejně neužijí. Svět kolem nich proměnila chudoba v divočinu. Bohatí žijí ve strachu zalezlí v ghettech obehnaných zdmi. Bojí se zastavit na červenou. Žijí v neustálém napětí.
Ten tolik vysmívaný a kritizovaný evropský socialismus se ve skutečnosti jen snaží předejít právě takovým koncům. A ve velkém měřítku platí tenhle princip zištné solidarity i ve vztahu k problémovým státům. Co se stane, pokud Řekům znovu nepůjčíme? Ta země se propadne do chaosu. Demonstrace, násilí, zmatek – jejichž demoverzi ostatně už v Řecku vidíme nyní – se budou násobit a šířit do celého regionu. V takové Evropě by si sever svůj blahobyt stejně nevychutnal. Tu řeckou fakturu prostě zaplatit musíme.
