I právo potřebuje emoce, říká Karel Muzikář, vedoucí partner kanceláře, která přitahuje největší veřejné zakázky
Kdyby to tak šlo bez právníků, povzdychne si občas každý, kdo uzavírá kontrakt nebo řeší obchodní spor.
Jedním dechem ale musí přiznat, že podobná přání jsou nesplnitelná. Už od starověku se neobejdeme bez lidí, kteří mají na starost výklad pravidel, podle nichž na tomto světě fungujeme. Platí to i pro podnikání. A proto jsou právníci logicky úzce spjatí i s tím nejvyšším byznysem.
Vyjmenovat první ligu tuzemských advokátů není jednoduché. Vždycky bude mít někdo pocit, že v seznamu chybí. Pokud však chceme vybrat jednoho, o jehož nominaci není pochyb, lze bez velkého váhání ukázat na Karla Muzikáře. Málokterý tuzemský právník se může pochlubit, že byl v uplynulých dvaceti letech u tak významných transakcí, dohod a jednání jako vedoucí partner pražské pobočky mezinárodní advokátní kanceláře Weil, Gotshal & Manges (WGM). Namátkou připomeňme konzultace pro ČEZ v tendru na dostavbu jaderné elektrárny Temelín, při privatizaci Transgasu, Komerční banky, Unipetrolu, České spořitelny nebo Českého Telecomu. Radil při všech tuzemských akvizicích americké General Electric.
Konkurenční boj Vedle klientů z čistě komerční sféry jsou nosným pilířem tuzemské práce WGM instituce spadající pod křídla státu. Tyto služby zahrnují rámcové smlouvy na právní poradenství a zastupování ve sporech. Právě díky nim si Karel Muzikář nemůže stěžovat na nedostatek publicity, z níž není zrovna dvakrát nadšený. Jako šéf firmy, jež mezi tuzemskými kancelářemi dostává velké zakázky pro veřejný sektor, musí odrážet podezření z nafouknutých a předražených smluv v neprospěch státu nebo vytěžování osobních politických konexí. Asi nejznámější v tomto ohledu je dlouhodobá spolupráce s resortem dopravy.
Muzikář se netají názorem, že za mediálním propíráním jeho výdělků a úspěšnosti při veřejných tendrech může být konkurenční boj a závist některých kolegů z branže. „Zdá se, že útoky přicházejí od kanceláří, které nejsou stejně úspěšné. Mediální útoky však také často vyvolávají subjekty, jež chtějí žalovat stát, soudit se s ním. Jejich primárním zájmem je, aby stát nebyl dostatečně zastoupen a měl co nejslabší právníky,“ řekl Muzikář v březnu pro Českou pozici. Tehdy se bránil kritice, že kancelář Weil, Gotshal & Manges zvítězila ve dvou zakázkách pražského magistrátu - na právní ošetření emise eurobondů a kategorizace víceprací v tunelu Blanka. Radnice přidělila zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění. Muzikář ale odkazuje na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, podle něhož se v takovém případě nemusí vypisovat výběrové řízení. Jeho politické kontakty, o nichž se v souvislosti se zakázkami mluvilo, se prý přeceňují.
Rozum i cit Obecně na vytrvalé kritiky Muzikář reaguje prostě. „Neexistuje kancelář, která zachránila českému státu tolik peněz jako my,“ zdůrazňuje na dotaz týdeníku Euro a dokládá to sérií vyhraných soudů či arbitráží, při nichž WGM úspěšně hájila zájmy české strany - například proti žalobě o náhradu škody za nesplavnost Labe, v arbitráži s bývalými akcionáři Union banky či proti žalobám někdejších manažerů Českých drah na zaplacení odchodného.
Objem takto „ušetřených“ státních peněz se podle něj zhruba za posledních šest let blíží téměř třiceti miliardám korun.
S úspěchem podle Muzikáře souvisí i adekvátní výška ocenění. „Jsme přinejmenším jedni z nejlepších, vybíráme do týmu ty nejkvalitnější lidi, kteří prošli kromě českých vysokých škol také prestižními americkými nebo britskými univerzitami. Takové musíme samozřejmě slušně zaplatit,“ říká na výtky, že jeho lidé pobírají za hodinu práce několik tisíc.
Nutno připomenout, že v podobných relacích se pohybují třeba odměny velkých poradenských firem, jejichž služeb stát také hojně využívá.
Elitní, ale o to náročnější právničina Muzikáře evidentně pořád hodně „bere“. Kolegové potvrzují, že v kanceláři bývá pravidelně od půl osmé až do večerních hodin. Trochu ho prý mrzí, že mladší ročníky neberou advokacii s takovým nábojem jako jeho generace. „Emoce vám pomůže překlenout časy, kdy se úplně nedaří,“ říká s jiskrou v očích a dodává, že nejvíc ho baví vyjednávání smluv. Funkce vedoucího partnera ho sice odsuzuje k tomu, že polovinu času musí trávit řízením ostatních, vyplňováním různých výkazů a další administrativou, pořád se však osobně věnuje vybraným případům, jako je třeba temelínský tendr nebo spor se stavební společností Eurovia kvůli dálnici D47.
Impulz z N ew Yorku Začátky Muzikářovy profesní dráhy se datují ještě před sametovou revoluci. Po promoci na pražské právnické fakultě pracoval v podniku zahraničního obchodu Kovo. Kvůli rozmnožování protistátních tiskovin však dostal vyhazov a musel načas dělat skladového dělníka. Později byl podnikovým právníkem v JZD. Pro angažmá v americké advokátní firmě bylo důležité, že si po listopadu 1989 mohl zvýšit právní vzdělání v New Yorku, kam se dostal jako stipendista Fulbrightovy nadace. „Tam jsem pochopil, že americká advokacie se chápe jako byznys a maximální servis pro klienta,“ vzpomínal před lety. Před nástupem k Weilům působil v pražské kanceláři White & Case.
Právo nebylo a není jediným Muzikářovým polem působnosti, v němž se může něčím pochlubit. Platí za výtečného znalce literatury, v minulosti si dopisoval například s Josefem Škvoreckým a jako jeden z mála Čechů se po převratu osobně setkal se spisovatelem Milanem Kunderou. Knihy s osobními dedikacemi velikánů české prózy patří kromě starých právnických kodexů mezi skvosty jeho sbírky, které chce shromáždit na hradě Sádek.
Ten vlastní a v současnosti opravuje.
Staré nemovité památky a jejich obnova patří k další Muzikářově zálibě. I proto si kromě hradu na Vysočině koupil například také dům v historickém centru Českého Krumlova nebo barokní kapli Nesypka v pražské ulici Na Hřebenkách.
Před Klausem radil i Havlovi Od devadesátých let se Karel Muzikář nevyhýbal politice, konkrétně ODS, jejímž členem je dodnes. Na byznys kanceláře to podle něj nemělo žádný vliv, největší zakázky získával ostatně za sociálnědemokratických vlád. Před lety Muzikář dokonce nahlas zauvažoval, že by časem pověsil advokacii na hřebík a pustil se do aktivnější politiky. Už to prý ale není na pořadu dne. O výhledech ODS v blížících se sněmovních volbách hovoří skepticky. Obecně mu v české i evropské politice chybějí silní lídři typu Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové, Helmuta Kohla nebo Francoise Mitterranda. Obává se také toho, že společnost se nechává stále více svazovat politickou korektností, směřující až k názorové totalitě.
Nepřekvapí proto, že Muzikář hovoří s velkým uznáním o exprezidentu a zakladateli ODS Václavu Klausovi. K němu měl blízko nejen díky aktivitám svého otce, Karla Muzikáře staršího, známého hlavně jako prezidenta společnosti Comenius, která pořádá projekt Českých 100 nejlepších. Nálepku „Klausova právníka“ dostává Muzikář mladší hlavně z toho důvodu, že byl členem hradního týmu externích právních odborníků. Jak ale připomíná, stejné služby poskytoval i prezidentu Václavu Havlovi, a pokud by se ozvali z Hradu opět, neodmítl by ani do třetice. „Byla by to čest, osobně si Miloše Zemana vážím,“ dodává. l *
Muzikář je spjatý hlavně s Václavem Klausem, právní rady ale dával i Václavu Havlovi.
O autorovi| Tomáš Pergler, pergler@mf.cz
