Tři hesla: Aldo Moro, Tangentopoli a zednářská lóže P2. Říkají vám něco?
Smrt Alda Mora Zatímco ve světě v roce 1978 zuřila nejhlubší studená válka, tehdejší šéf křesťanských demokratů a italský expremiér Aldo Moro (61) se chtěl sblížit s komunisty, kteří tehdy představovali přes 30 procent voličů v Itálii. Tento kacířský „historický kompromis“ nebyl po chuti jeho spolustraníkům v čele s tehdejším předsedou vlády Giuliem Andreottim. Ještě větším šokem však byl pro celou zemi únos (16. března) a následná vražda populárního Mora o 55 dní později (9. května). Čin spáchalo komando Rudých brigád, ozbrojené teroristické skupiny. Některé otazníky však zůstávají dosud. Kdo řídil teroristy a jakou roli v případu hrály tajné služby? Byl v pozadí zločinu sám Andreotti? Část Morovy křesťanské demokracie, jež byla proti uzavření dohody s komunisty, o něm odmítla s teroristy vyjednávat. Komunisté také. Dle manželky zesnulého politika Eleonory se italská mocenská vrstva rozhodla zbavit tímto způsobem osobnosti, která jí nevyhovovala. Důkazy však chybějí.
Tangentopoli alias Úplatkov
Labyrint zvaný Tangentopoli (město úplatků) vedl v Itálii první poloviny devadesátých let doslova k rozpadu politických struktur. Vyšetřování systému vzájemného podplácení začalo 17. února 1992 vcelku nenápadně. Policie tehdy zatkla Maria Chiesu, ředitele domova důchodců, za přijetí úplatku při uzavírání kontraktu s úklidovou firmou. Politici to okamžitě odmítli jako ojedinělý případ. Když však zašel soudce Antonio Di Pietro a jeho kolegové do hloubky, objevili rozsáhlý systém korupce, v němž „všichni dávali a všichni brali“.
Do poloviny roku 1993 požádali vyšetřovatelé, aby bylo poslanecké imunity zbaveno 395 poslanců a senátorů. Zapleteni byli čtyři někdejší premiéři včetně vůdce socialistické strany Bettina Craxiho a Andreottiho. Ve vězení skončily tisíce podnikatelů včetně ředitelů některých velkých italských společností. Několik zoufalých manažerů spáchalo sebevraždu. V soudních procesech byla vina prokázána 1233 osobám a bezprecedentní právní postup zruinoval celou podnikatelskou a politickou třídu. Socialistická strana se v důsledku skandálu prakticky rozpadla. Křesťanští demokraté se přejmenovali na lidovce, ale později marně bojovali o zachování alespoň nějakých pozic.
Nastoupila sice nová garnitura lidí, ale úplatky nezmizely. Jak podotkl deset let po začátku aféry novinář a bývalý ministr v Berlusconiho vládě Giuliano Ferrara: „Vymýcení korupce je nemožné. Korupce je daný stav v našem světě už od Adama a Evy.“
Tajná lóže P2
Zednářská lóže P2 byla odhalena počátkem osmdesátých let. Její členové – vlivní politici včetně tří členů kabinetu, generálové, zpravodajci, finančníci, průmyslníci a obchodníci – byli obviněni z vytváření paralelních mocenských struktur, rozsáhlých finančních machinací, politické a vojenské špionáže i z pokusu dosáhnout nezákonnou cestou změny ústavy. Lóže P2 měla dle výsledků šetření italské policie těsné kontakty s mafií i s CIA. Kvůli skandálu, který v této souvislosti vypukl, musel v roce 1981 odstoupit tehdejší premiér Arnaldo Forlani.
Členem lóže byl také prezident zkrachovalé soukromé banky Banco Ambrosiano Roberto Calvi, který byl v roce 1982 nalezen oběšený pod londýnským mostem Blackfriars. Ačkoli se původně jeho smrt vykládala jako sebevražda, experti po exhumaci těla v roce 2002 s konečnou platností určili jako příčinu smrti vraždu. Za podíl na krachu finančního ústavu Banco Ambrosiano byl odsouzen ke dvanácti letům vězení bankéř Licio Gelli, někdejší velmistr lóže P2. Tajná zednářská lóže je spojována i s vraždou investigativního novináře Mina Pecorelliho z března 1979, z níž byl později obviněn (a nakonec osvobozen) sám Andreotti.
S P2 se dávají do souvislosti i některé z nejtemnějších stránek italské historie minulých let, jako byl atentát v Boloni v roce 1980 (85 mrtvých). Lóže údajně figurovala i v pozadí exploze v milánské Agrární bance v roce 1969, v únosu a zavraždění Alda Mora (1978) či ve výbuchu v rychlíku Italicus v roce 1974.
