Vysoké školství v Česku potřebuje reformu. O tom nemůže být pochyb. Každá reforma znamená zvýšení nároků na vyučující i studenty. A lidé změny, které se jich týkají a jež je nutí k rychlejšímu pohybu, odmítají zcela přirozeně a pochopitelně. Z tohoto pohledu jsou protesty akademické sféry logické, očekávatelné a vlastně nevyhnutelné.
Osoba ministra školství Josefa Dobeše je všechno možné jen ne fádní a bezproblémová. Jeho původní profese vězeňského psychologa ho předpoklady pro diskusi na akademické půdě zřejmě příliš nevyzbrojila a mnoho jeho dalších rozhodnutí a konceptů je kontroverzních a nepochybně kritizovatelných. Lze diskutovat i o tom, zda je to správný člověk na správném místě. Z toho, že by jako mnozí jeho předchůdci marnil čas planými diskusemi nad nesmyslnými koncepcemi a nic nedělal, ho však vinit určitě nejde.
O podobě reformy je možné se přít, a to i velmi ostře, ale první krok je třeba udělat. Zaměstnatelnost našich absolventů vysokých škol není vcelku špatná, přesto se v případech některých škol ukazuje, že do budoucna nás nic dobrého nečeká, pokud se něco podstatně nezmění. Akademiky kritizované správní rady tvořené lidmi mimo akademickou sféru, včetně těch z byznysu, jsou z tohoto pohledu krokem jednoznačně správným směrem, ať si profesoři říkají, co chtějí. Není to jenom z důvodu, že by veřejnost měla mít šanci dohlížet, jak se na veřejných školách hospodaří s veřejnými penězi. Řadě fakult i na těch nejprestižnějších z našich univerzit občas dotek s realitou všedního života tam venku za okny trochu chybí. Že by mělo jít o nástroj na omezení akademických svobod, je pádný argument, ale je třeba mít také na paměti, že akademická svoboda spočívá v něčem jiném než v tom, že se mi nikdo nedívá na prsty, když roztáčím cizí peníze.
Obdobně školné, které je vydáváno za motivační nástroj pro studenty, musí být motivačním nástrojem pro vyučující. Zvýší se tlak na kvalitu jejich práce, protože student bude chtít za své peníze nějaký výkon. Po pravdě řečeno, školné je ale hlavně dodatečným zdrojem financování vysokých škol. A o tom, že školy více peněz potřebují, netřeba pochybovat. (Byť jak vyplývá z čísel, které přinášíme na jiném místě tohoto vydání našeho týdeníku, ono to vysoké školství v mezinárodním srovnání až tak podfinancované není.) Odpor ke školnému je z tohoto pohledu nepochopitelný. Že by se akademičtí funkcionáři veřejných vysokých škol báli, že jim soukromé vysoké školy po zavedení školného začnou přetahovat kvalitní uchazeče o studium a ukáže se, že v konkurenci neobstojí? To by byl ten nejlepší důvod pro co nejrychlejší spuštění školného, protože nic lepšího než konkurenci zatím nikdo nevymyslel. Lze se proto tak trochu obávat, že argumenty profesorů, že jsou v zásadě pro školné, ale to musí vypadat úplně jinak, zazní vždy, ať už přijde jakýkoli ministr s jakýmkoli konceptem.
Školné má bezesporu i sociální aspekty. Rozbíjení melounů při jejich lednových cenách nicméně neukazuje, že by zrovna tito protestující studenti sociálně strádali.
Svérázným problémem je pak diskuse kolem profesorských titulů, které by podle návrhu měly být svázány s konkrétní školou, zatímco dosud profesorský titul platí na všech univerzitách stejně. Plodí to praxi takzvaných létajících profesorů, kdy někteří otitulovaní pedagogové přijímají částečné úvazky kromě své mateřské univerzity na několika privátních školách, které tam ten titul potřebují, aby získaly a udržely akreditaci. Proto jsou schopny i malý úvazek pedagogovi slušně zaplatit. Profesorskému odporu proti pokusům zmařit tyto přivýdělky se z lidského hlediska nelze divit, nicméně není důvod tuto praxi dále tolerovat.
Směr reforem je jasný a je nutné jím konečně vykročit. Cestou je možné debatovat o různých detailech a jednotlivostech. A třeba se přitom i ostře střetávat. Čekat však není na co. I školství se po dvaadvaceti letech od pádu reálného socialismu musí dočkat kontaktu s kapitalismem.
