Tváří v tvář teroristickým činům zatím selháváme
Kvůli teroristickým útokům v posledních pěti letech jsou západní společnosti ochotné utrácet miliardy dolarů ročně a zříkat se části svých svobod a svého soukromí. Například na posledním mimořádném zasedání ministrů vnitra a spravedlnosti zemí Evropské unie prosadila Velká Británie s podporou Francie, Irska a Švédska plán na tříleté archivování všech telefonických hovorů a veškeré faxové a e-mailové komunikace. Jaké budou finanční náklady na uskutečňování této orwellovské ideje? A kolik soukromí jsme ještě ochotni dát všanc? Podobně je možné jít dále v projektu ukládání biometrických dat (fotografie obličeje, detaily duhovky, otisky prstů) do čipu občanského průkazu, jak bylo navrženo na stejném ministerském summitu. Lze třeba přidat i informace o DNA. Nebo čip technicky vylepšit tak, aby mohl komunikovat s BTS stanicemi mobilních operátorů, a aby tak byly záznamy o přesném pohybu všech osob. Skončíme nakonec s policejními kamerami v ložnicích?
Nebezpečí zneužití těchto slídilských záznamů je značně vysoké a mohou pohřbít svobodné a demokratické společnosti. Kde je hranice mezi požadavkem bezpečnosti a svobodou? Tyto otázky padají už pět let, tedy stejně dlouho jako teroristické bomby. Každý z nás má tu hranici asi někde jinde a jinak ji cítí.
Daleko podstatnější je, zda podobné technologie jsou schopné ochránit nevinné před brutálními a hlubokou vírou vedenými vrahy. Nevyvolají jenom strach a nenávist k odlišnostem, zabalené do hávu řádu a židovsko-křesťanských norem západní civilizace?
Cizinec s tmavší barvou pleti je vždycky první podezřelý a imigranti jsou okamžitě vyzýváni k přihlášení k asimilačním úmyslům. Jenže naprostá většina uprchlíků - politických i ekonomických - k ničemu takovému vyzývat nepotřebuje, neboť o asimilaci usiluje. Problém - minimálně v případě evropské imigrace - představuje přece až druhá generace. Děti, které si pamatují ponižování svých rodičů, již se chtěli plně integrovat do nové společnosti. Děti, které se ptají po svých kořenech a tradicích.
Není to tak dávno, kdy se i bílé děti z Frankfurtu učily vyrábět Molotovovy koktejly. Některé nakonec skončily ve vězení za vraždy spáchané v barvách německé RFA či Rudých brigád. I to byli teroristé, i z nich byla veřejnost zděšena. Z jiných se ale stali třeba němečtí ministři zahraničí. Prožívají něco takového nyní mladí muslimové a čas vše vyléčí, nebo opravdu nadešel střet civilizací, v němž musíme, abychom přežili, využít všech možností a smířit se s omezením svobody odpovídajícím válečnému stavu?
Tváří v tvář teroristickým činům zločinců, kteří se hlásí k islámu, stejně jako se teroristická organizace IRA hlásila ke katolictví, zatím selháváme. Nebezpečná totiž není bomba, ale fanatická víra, která je schopna ospravedlnit jakkoli hrůzný čin. Vyznání zelené, černé či rudé je nakonec lhostejné. Nelze přehlédnout, že i z řad českých muslimů se ozval názor, že muslimové jsou ohroženi, a to je opravňuje zabíjet. Třeba v Izraeli prý neexistují civilisté, ale jen vojáci, kteří zřejmě mohou padnout ve válce. Pro člověka, který život dítěte cení stejně, ať už jde o české, palestinské či židovské, je to hrůzná argumentace.
Západní společnost si nyní klade nesmírně vážné otázky dělící veřejnost, obzvláště evropskou, pro niž je tolerance a soužití s různými kulturami něčím přirozeným, ba dokonce příjemným a zábavným. Je opravdu na =místě nedůvěra ke všem muslimům, přísná kontrola mešit a válečné kompetence zvláštních služeb? Na diskuse není čas a odpovědní již konají. Imigrační politiku zcela nepochybně čeká přitvrzení a extrémní neonacistická hnutí dále posílí. Konflikt se bude přiostřovat a jestřábů bude přibývat.
I přesto, že není pochyb, že dosavadní silové postupy nebyly úspěšné a válka v Iráku větší bezpečnost nepřinesla. Arabské zemi sice už nehrozí totalitní teror, ale zato krvavá občanská válka muslimů proti muslimům v případě, že by Američané odešli. Tedy žádný velký úspěch, který by vybízel k opakování stejných přístupů i vůči jiným státům. Bushův vývoz demokracie, který selhal v Iráku, selže i v jiných zemích. Západ bude nakonec velmi rád, když v Egyptě zůstane i po podzimních prezidentských pseudovolbách v křesle osvícený a hlavně sekulární diktátor Mubarak. Domnívat se však, že kdyby operace v Iráku nebylo, nebyl by Madrid, Londýn či Šarm aš Šajch, by bylo hrubým omylem.
Co tedy zbývá? Jistě je možné, aby západ spustil u Bejrútu železnou oponu a přestal se zajímat o Střední východ. Izrael by sice něco vykládal o mnichovské dohodě, ale to by tak bylo všechno. Ropný problém, který vidí za sporem s muslimským světem kdekdo, je iluzorní a za náklady na válku v Iráku by bylo možné snížit cenu automobilů na alternativní pohony hluboko pod cenu současných levných benzínových vozítek. Netrvalo by to roky a bylo by po problému. Jen by země Středního východu byly ještě chudší a jejich obyvatelé by ještě silněji toužili po evropském způsobu života.
Tak tohle asi také není řešení. Takže opravdu zbývá už jen to Velké ucho? Snad ne.
