Světové banky ještě ani nestačily napravit svoji pověst pošramocenou finanční krizí a už mají na krku další skandál. Za manipulaci úrokovou sazbou LIBOR už padaly první pokuty i první hlavy – a možná ne poslední. Jak velký je to problém?
V první řadě je třeba upozornit, že lidová interpretace ve smyslu „zlé banky nám chtějí zdražit hypotéky“ je mylná. Úroky hypoték záleží na řadě dalších faktorů a navíc případný rozdíl několika setin procenta v LIBOR není to hlavní, co ovlivňuje schopnost klienta splácet. Poškozeni mohli být hlavně firemní klienti, kteří sjednávali úrokové deriváty.
Využít příležitost
Během finanční krize se banky snažily LIBOR tlačit dolů – podle rovnice nízké náklady financování = stabilní banka. Je zajímavé, že Barclays (první pokutovaná) byla mezi bankami, které hlásily konzistentně vyšší sazby než zbytek trhu. Máslo na hlavě tedy možná mají spíše banky, jež tvrdily, že si mohou půjčit daleko levněji, a nakonec stejně musely požádat o státní pomoc.
Samotný výpočet LIBOR je problematický, to ovšem zdaleka není novinka. Zeptat se bank „za kolik si myslíte, že byste si mohly půjčit“, je podobné, jako kdyby se lékař zeptal obézního pacienta „kolik byste vážil, kdybyste zhubl“.
Tento přístup mohl fungovat, když LIBOR stanovovali gentlemani ve fracích a buřinkách. Dnešní době už zřejmě neodpovídá. Je celý skandál důkazem toho, že banky jsou naprosto nemorální a prohnilé? Možná. Ale čekat od někoho, že nevyužije příležitost k zisku, když ji má, je bláhové. Jde jen o to, jak stanovit pravidla, aby k podobným excesům nedocházelo.
Čtěte také:
Druhý muž Bank of England: zmanipulování sazeb LIBOR jsem nežádal
Britskou bankovní krizi řeší už i Brusel
V krizi maskuj
Jako logické řešení se nabízí sazba založená na reálných transakcích. To je ovšem problém právě v krizích, jako byla ta po pádu Lehman Brothers, kdy mezibankovní trhy vyschly. Guvernér Bank of England Mervyn King tehdy podle Financial Times v žertu prohlásil: „LIBOR je sazba, za kterou si banky mezi sebou odmítají půjčit“.
V podobných krizích všichni, včetně regulátorů, neradostnou realitu záměrně maskují. Z podobného důvodu Fed a ECB tají příjemce poskytnutých nouzových půjček – bojí se, že by zveřejněním konkrétních jmen vyvolaly paniku. Když navíc srovnáme jednodenní LIBOR se sazbou Fed funds rate, kterou svojí politikou přímo určuje americká centrální banka, zjistíme, že shoda mezi oběma sazbami je téměř dokonalá.
Problémem je propojení
Cynicky řečeno: když to dělají soukromé banky, je to manipulace trhem, kdežto v podání státní instituce je to nedogmatická měnová politika. Úrokové sazby po celém světě klesají na nevídané úrovně, a není to jen záležitost několika posledních krizových let. Podobně výnosy státních dluhopisů „kvalitních“ států, což je možná největší investiční bublina všech dob. A koneckonců i sazby španělských či italských dluhopisů by vypadaly jinak, kdyby je nekupovaly banky, které předtím využily injekce levných úvěrů od ECB.
Ve srovnání s tím vším už drobná odchylka LIBOR kvůli kartelové dohodě bank nevypadá jako hlavní globální problém. Daleko větší problém je nezdravé propojení mezi bankami a státy, které bankám umožňuje dopouštět se morálního hazardu dle libosti. A také permanentní snaha stimulovat ekonomiku úvěrovým dopingem, i když to drží nad vodou nesolventní subjekty a v konečném důsledku vede k větší kocovině.
Autor je analytikem Partners Financial Services
