Menu Zavřít

Alessi

7. 4. 2010
Autor: Euro.cz

Permanentní revoluce

Na cestě k návrhářově továrně vítá návštěvníka obří kávovar, který jako by signalizoval, že jsme dorazili do náležitě hravé pohádkové říše. Panství jménem Alessi je domovem fantazie, překvapivých tvarů a permanentní revoluce v oblasti domácích potřeb. Továrna, showroom i muzeum se nacházejí v malebném údolí poblíž jezera Orta, jednoho z alpských ples. Za obrysem hor se rozprostírá jedno ještě větší a nádhernější jezero: slavné Lago Maggiore. Je to vskutku překrásná krajina zalitá radostným sluncem: stromy se zelenají a hned za kanceláří výkonného ředitele firmy Alberta Alessiho vidíme bazének. Leč Alessi náš rozhovor zahajuje poněkud znaveně a bez energie. O něco později mi můj známý, který je ředitelem místního muzea, šeptá, že novorozená dcera zralého padesátníka Alberta velmi špatně spí a ani její rodiče si mnoho neodpočinou. Jenže už za chvíli zdárně zapomínáme jak na ospalost, tak na ohleduplnost vůči nevyspalým. Alberto Alessi nám tlumeným, nevzrušeným tónem vypráví o vzrušujících úspěších a inovacích své designérské tvorby.

Uměřený rodinný klan
„Vlastně jsem v pravém slova smyslu nikdy netvořil ani nepřišel s ničím novým,“ připouští skromně, „jen jsem zkoušel navázat na tradici zděděnou po otci a strýci, kteří ji zase zdědili po zakladateli značky – našem dědečkovi. Mým cílem bylo soustředit se na osobitou směs designu a kvalitního provedení. Tatínek byl technický kreslíř a velká část původních produktů, které nás proslavily, pochází od něj. Na začátku šedesátých let však se strýcem Ettorem vycítili, že jejich dosavadní nápady už samy o sobě nestačí, a začali cíleně shromažďovat designérské talenty ze všech koutů světa.“ Dodejme, že tento plán se ukázal jako nadmíru rozumný. Více než jedno století stačila k úspěchu levná vodní energie, železná ruda, zvládnuté řemeslo a produkce poctivých výrobků, ale už o necelé desetiletí později bylo zřejmé, že orientace na čistě průmyslovou výrobu nedostačuje. Dokládá to ostatně i fakt, že za bezpočtem větších či menších továren z oblasti, jejichž vedení se podobného vizionářství nedostávalo, už dávno minulost zavřela svou oponu.
Co se kvality týče, Alessiho klan platil od počátku historie značky za experta. Příčiny lze možná hledat v Alessiho skromnosti a pozvolném, klidném venkovském životním tempu, které poněkud nezvykle kontrastuje s všeobecně rozšířenou světovou Alessi imagí. Pavilon firmy je totiž tradičně jedním z nejpopulárnějších a nejnavštěvovanějších míst na mezinárodních trzích, už jen pro samotný personál složený z pohledných hostesek mužského i ženského pohlaví anebo pro typické určité blahosklonné chování během prezentace firemních produktů. I reklamní materiály značky obsahují vždy přítomný rys jistého elitářství a kladou důraz na velkorysé, mistrovsky promyšlené provedení. Proto by žurnalista spíše očekával, že v čelné pozici této továrny na sny nalezne spíše zachmuřeného mága než uměřeného, klidného muže.

Pozlacený kávovar
„Jakmile jsem získal doktorát na právech, pustil jsem se do práce,“ říká Alberto. „Byl jsem pod neustálým dohledem rodiny a trvalo poměrně dost dlouho, než mě ostatní nechali vytvořit něco samostatně. Jeden příklad: když jsem šel počátkem 70. let vyzvednout na nádraží Richarda Sappera, doprovázel mě nejen otec, ale i strýc. Pamatuji se, že byl zrovna první masopustní den a já trochu zaraženě sledoval, jak z vlaku nemotorně vyklopýtal muž od hlavy až k patě v černém a s obrovským, bohémským kloboukem na hlavě. Vypadá jako karnevalová maškara, pomyslel jsem si. Sapper byl věhlasný designér, který platil už takřka za rodilého Itala, neboť většinu svého života pracoval právě u nás. Vzpomínám si, že jsme tehdy vedli jednání o jakési příborové sadě, jejíž realizace se nakonec odložila, ale o rok později už pro nás Sapper vytvořil Expres – velkolepý kávovar, později přezdívaný už jen ,9090‘, který vyrábíme dodnes a jenž se stal zřejmě největším úspěchem naší firmy.“
Do té doby v domácnostech převládaly Bialettiho prosté, ale značně oblíbené hliníkové mokka soupravy. Jenže vzápětí získal významnou cenu italského Trienalle nazvanou Zlatý kompas Sapperův kávovar. Jeho elegantní linie dokládala, že forma může být estetická i funkční zároveň. Díky širokému podstavci byl přístroj stabilní a kromě toho zajišťoval rovnoměrný var vody, který bránil přepálení kávy. Oba díly přístroje do sebe zapadaly bez šroubovacího mechanismu a rukojeť se sklápěla lehce a na doraz, což fungovalo zároveň jako pojistka. Kávovar nejlépe demonstroval Alessiho přesvědčení, že prostor kuchyně se v budoucnu stane dějištěm nových forem a trendů. Alessiho okázalý, inovativní designérský kus předběhl dobu do té míry, že dlouho nenalezl konkurenta a veřejnost, snadno přístupná všemu krásnému, za něj ráda zaplatila cenu o poznání vyšší, než bylo zvykem.

Logika experimentů
Ve výstavní síni zaplněné množstvím exponátů, které by vybavily celé muzeum, nám Alberto Alessi ukazuje podlouhlý předmět válcovitého tvaru. „Tohle je další Sapperova klasika: struhadlo na parmazán. Richard Sapper se totiž z duše nerad zdržoval každodenními záležitostmi, o to víc ale zbožňoval pravé italské těstoviny. S touhle věcičkou není třeba únavného pohybu nahoru a dolů, stačí po ní jen přejet kusem sýra a do talíře se sype potřebné množství čerstvé potraviny.“ Kromě spousty kovových předmětů je ve výstavní síni k vidění snad ještě větší množství výrobků plastových, úspěšné exempláře z let osmdesátých a devadesátých, ale i současné.
„Mým nejdůležitějším úkolem je spojit talent designéra s nároky veřejnosti,“ pokračuje Alberto. „Neboli, jak s oblibou říkám, s tím, o čem veřejnost sní.“
„Takže vlastně fungujete trochu jako impresário?“ ptáme se ho.
„I tak se to dá říci. Řada našich produktů si získala značný ohlas, pravý důvod toho, že je tu dnes vystavujeme, ovšem tkví především v množství našich experimentů. Většina z nichž se neujme, my je ale i přesto pokusně vytvoříme. Ty úspěšné a zejména těch pár, které se stanou veřejným hitem, pak bohatě vynahradí finanční ztrátu z experimentů. Marná sláva, přece jen jsme designová továrna, a ne obchod s domácími potřebami. Snažíme se realizovat cizí ideje a sny.“

bitcoin_skoleni

Polarizace
Jakmile se Alberta zeptáme na budoucnost firmy a další plány, poněkud se stáhne – pochopitelně po svém, tedy decentně, diplomaticky. „A co kdybychom se raději věnovali tématu přítomnosti a budoucnosti designérství obecně?“ navrhujeme. S tím už souhlasí o poznání radostněji. „Poslední dobou si všímám hlavně dvou vůdčích trendů. Je to proces, který naše zaměstnance doslova polarizuje. První je reprezentován prototypem návrhářů, kteří dosud pracují s tužkou, druhý pak počítačovými kumštýři. V rozporu s obecným přesvědčením totiž dosud velké množství designérů tvoří na papíře. Jeden z našich oblíbených tvůrců, jehož si vysoce ceníme, má například za to, že jedině tužka, respektive lidský prst dokáže doopravdy převést údery srdce a hnutí tvůrcovy mysli. Na druhé straně i v ,ajťácké‘ skupině se vyskytují lidé, kteří se svým pracovním nástrojem zacházejí nadmíru šikovně. Rekrutují se zejména z řad Japonců, respektive Asiatů obecně a je poněkud zvláštní, že právě jejich výtvory bývají o poznání romantičtější či, chcete-li, dobrodružnější.“

Jak spolupracovat se Starckem
Z obdivuhodně dlouhého seznamu návrhářů firmy Alessi je třeba upozornit na několik jmen: v první řadě na Alessandra Mendiniho, kterého se značkou poutá více než dvacetileté osobní přátelství a pracovní poměr. Mendini navrhl i samu budovu Omegnanské továrny, nezvykle originální formou i barvami, které jako by vypadly ze surrealistické pohádky. Dále jsou to jména jako Ettore Sottsas, Achille Castiglioni, Marc Newson, Aldo Rossi, Philippe Starck… Alberto Alessi o Starckovi vypráví anekdotu: „Už nějakou dobu jsme s Philippem jednali o jednom kávovaru, dokonce už proběhla i osobní schůzka, kde jsme vytvořili předběžný plán a dohodli se na dalším postupu. Pak ale zavládlo hluboké ticho. Měsíce ubíhaly, když vtom zničehonic dorazil dopis odkudsi z Brazílie, snad dokonce přímo z Ria, a na papírovém ubrousku se skvěla skica se Starckovým podpisem. Po kávovaru pochopitelně ani stopy, náčrt zobrazoval lis na citron zvaný Juicy Salif, který se od té doby stal světově proslulým. Co nám zbývalo? Vyrobili jsme ho.“

  • Našli jste v článku chybu?