ALIBISMUS ČNB

Ve zprávě, kterou předložila Česká národní banka (ČNB) v roce 1998 vládě České republiky, je údajně charakterizován také současný bankovní sektor a jsou rekapitulovány náklady jeho transformace s popisem všech dosud uskutečněných sanačních akcí. K tomu v podstatě nelze mít žádné námitky, pokud by taková analýza vycházela z objektivních a nezkreslených informací. Opak je však pravdou, a proto uvádím následující fakta.

Ve stati nazvané „Konsolidační program II je konečně alespoň rámcově popsána podstata takzvaného konsolidačního programu ČNB takto: „Program konsolidace subsektoru malých bank, zahájený na počátku roku 1996, spočíval ve zhodnocení dopadů nekvalitního ú věrového portfolia do výsledků hospodaření jednotlivých bank a v individuálním posouzení připravenosti a schopnosti jejich akcionářů a vedení vyrovnat se s těmito ztrátami. Přijatá opatření v rámci konsolidačního programu lze roz dělit do čtyř skupin (u některých byla uplatněna kombinace níže uvedených řešení):

- snížení základního jmění a zavedení nucené správy (Ekoagrobanka, COOP banka, Realitbanka, Velkomoravská banka a Podnikatelská banka)

- ukončení činnosti banky a odebrání bankovní licence (První slezská banka, Kreditní banka)

- odprodej banky s předpokladem budoucí fúze (Ekoagrobanka, Bankovní dům Skala, Evrobanka, Foresbank)

- navýšení základního jmění stávajícími nebo novými investory (Universal banka, Zemská banka, Pragobanka, Banka Haná, Foresbank, Moravia banka).

Náklady spojené s programem konsolidace malých bank spočívaly zejména „v převzetí části úvěrového portfolia nebo portfolia cenných papírů v rámci podpory integračních procesů ve výplatě vkladů nad rámec zákonného pojištění do výše čtyř milionů Kč a poskytováním překlenovacích úvěrů pro překonání přechodného nedostatku likvidačních prostředků .

Mám velice nepříjemný pocit, že toto alibistické vyjádření centrální banky musí znít každému laikovi nejen nelogicky, snad až protimyslně, ale dokonce vzbudí i základní pochybnosti o nestrannosti rozhodování tohoto státního orgánu. Vláda této země jako daleko kvalifikovanější posuzovatel se s ním nemůže a nesmí spokojit.

Za prvé, zcela jistě je nutno skutečnost uvedenou jako „převzetí části úvěrového portfolia posuzovat nikoliv jako „náklad spojený s programem konsolidace , ale přímo za zvláštní opatření, které nemá ve čtyřech uvedených skupinách zastoupení, a je nutno vytvořit skupinu speciální, pátou.

Z toho plyne, že se akcionáři neúspěšných bank mohli podle „svých individuálních schopností dočkat mimo taxativně vyjmenovaných represivních opatření také bohulibé pomoci přímo od České národní banky!

Tato pomoc spočívala v odkupu „nestandardních pohledávek (v kursu 1:1), a to samotnou Českou národní bankou. Kritériem pro určení postupu, od které banky budou aktiva výhodně odkoupena a která banka bude naopak nemilosrdně „sťata , bylo „spravedlivé individuální posouzení připravenosti a schopnosti akcionářů jednotlivých bank vyrovnat se s vlastními ztrátami. (Protože tuto připravenost vyrovnat se s problémy prokázali například akcionáři Bankovního domu Skala, mohla ČNB dne 1. 9. 1996 odkoupit od této banky problémová aktiva za cca 2,7 miliardy korun a poté s klidným svědomím požehnat dne 30. 11. 1996 odprodeji banky Union bance. Kdo byl v této době tím šťastným a důvěryhodným akcionářem, který si za sloužil tento „netradiční způsob pomoci od samot- né ČNB? Shodou okolností opět Union banka!

Za druhé, snaha ČNB vyplácet vklady nad rámec zákona vyvolává dojem nesmyslné nadbytečnosti až „nezákonnosti . (Zákon je buď dobrý, nebo špatný, ale pokud platí, musí se ctít).

Za třetí, pokud byly Českou národní bankou poskytnuty jakékoliv překlenovací úvěry na přechodný nedostatek likvidity bank, pravděpodobně lze očekávat jejich následné řádné splacení. Potom ovšem není nejmenší důvod uvádět tuto účetní položku v „nákl adech programu a navozovat dojem, že to jsou regulérní a nutné ztráty jako daň konsolidaci. (Bylo by velmi zajímavé zjistit, kterým z uvedených bank se dostalo cti čerpat v jejich těžkém postavení, při potížích s likvidací, přek lenovací úvěry od ČNB.)

Za čtvrté, podle charakteru opatření, zmíněných ve zprávě, je s podivem, že by jejich přijetí mělo vést vůbec k nějakým finančním ztrátám státu, respektive ČNB. Jejich přísná realizace přece naprosto jasně dopadá pouze na hlavy akcionářů, příp adně vkladatelů. (To by nám všem nesměla zvyšovat náklady svým podivným chováním dobrovolně přímo sama ČNB).

Za páté, samostatným námětem k zamyšlení je skutečnost, proč byla ČNB v určitých případech ochotna odkupovat ztrátová aktiva za nominální cenu (v kursu 1:1), když sama očekává následnou výtěžnost pouze v rozsahu deset až dvacet procent. ( Taková „nezištnost a „štědrost zaslouží jistě obdivný úžas daňových poplatníků. Zejména když se nejedná o naše peníze, ale pouze o jakési „národněbankovní , které prý nejsou součástí státního rozpočtu).

Poučení z kroků ČNB je následující. Nechť si všichni akcionáři „špatných bank, kteří kdy byli v praxi konfrontováni s nadřazeným postavením České národní banky, zpětně uvědomí všechny možnosti, které kdy měli. Mohli navýšit základní jměn í, snížit základní jmění, hledat nového investora, ukončit čin- nosti banky, vytrpět nucenou správu, konkurs či likvidaci. Patrně ale úplně přehlédli skvělou možnost zbavit se špatných aktiv jejich přímým odprodejem České národní bance. Proč toho proboha nevyužili? Ponechat takovou příležitost bez povšimnutí je určitě věčná škoda a nezbývá než po l etech litovat vlastního zaváhání. Staré české pořekadlo praví: „Kdo zaváhá, nežere!

Akcionáři, nebylo to tehdy trochu jinak?