Vydatnost nalezišť v Kaspickém moři zůstává velkým otazníkem
Geologická mapa světa se změnila v devadesátých letech. Nyní se všeobecně soudí, že k největšímu světovému ložisku ropy v Perském zálivu se řadí druhý, potenciálně stejně silný zdroj – region Kaspického moře. Ale je to tak? Druhý Kuvajt. Zvýšený zájem o ropu z Kaspiku se datuje zejména z doby, kdy na březích tohoto vnitrozemského moře vznikly tři nové, leč ekonomicky slabé a na zahraniční pomoci závislé státy
- Kazachstán, Turkmenistán a Ázerbájdžán. Na ten poslední se od počátku upírala hlavní pozornost. Jednak kvůli tomu, že kaspická těžba ropy se v Baku soustřeďuje už od dob carského Ruska, jednak kvůli iniciativnímu přístupu autokratického ázerbájdžánského prezidenta Gejdara Alijeva, někdejšího prvního tajemníka Komunistické strany Ázerbájdžánu a člena vrcholného stranického a státního vedení SSSR už od brežněvovské éry.
Současně se objevily ohromující údaje o kaspických zásobách ropy ve výši 150 až 250 miliard barelů, tedy podle současných průměrných cen za tři a půl až šest bilionů dolarů. S těmito čísly, opřenými o odhady ázerbájdžánských expertů, záhy operoval celý svět. Známá zpráva americké vlády pro Kongres z roku 1997 hovoří například o prokázaných zásobách ropy ve výši bezmála 180 miliard barelů a doporučuje kaspický region, Kuvajt třetího tisíciletí, zvláštní pozornosti amerických investorů. V Ázerbájdžánu sice prakticky nelze potkat zahraničního turistu, nicméně tam, kde se něco děje okolo ropy, je cizinců dost. V zemi působí prakticky všechny velké světové naftařské společnosti, místní vláda podepsala se zahraničními partnery šestnáct kontraktů o vytvoření těžařských společností. Mrazení. V současné době ale někdejší entuziasmus nahlodává skepse, zatím se omezující hlavně na odborné – tedy geologické a těžařské – kruhy. Podezření směřuje k tomu, že Alijev byl iniciátorem kolosálního blufu o pohádkových zásobách ropy v Kaspickém moři, jehož živení se minimálně pasivně zúčastnily další bývalé sovětské státy v regionu. Není vyloučeno, že jednou z obětí se stal i Viktor Kožený, z něhož podnikatelský úspěch v české kuponové privatizaci udělal na slovo vzatého experta na to, jak lacino přijít k penězům v postsocialistickém světě. V každém případě, když loni týdeník EURO pátral v Ázerbájdžánu po osudu Koženého investiční společnosti Minaret, znalci místních poměrů zdůrazňovali, že lest je jednou z konstant místního politického i ekonomického života a ani „pirátovi z Prahy neporostou v Ázerbájdžánu stromy do nebe. Igor Zonn, viceprezident ruského výboru pro enviromentální program OSN, nedávno v časopise Novaja Rossija prohlásil s odvoláním na údajně absolutně hodnověrné poznatky ruských a sovětských geologů, že zásoby ropy v kaspickém regionu činí v nejlepším případě deset až dvanáct miliard tun a mohou se snad rovnat Severnímu moři, ne však Perskému zálivu. Problém je přitom v tom, že kaspická ropa je sice kvalitní, ale také podstatně dražší než irácká, saúdskoarab–ská, íránská, kuvajtská, ale i mexická či ruská a z hlavních těžařských zemí ji cenou předčí pouze ropa z Norska. S rezervou. Původ těchto slov vybízí k obezřetnosti. Rozpadem Sovětského svazu oslabené Rusko se nevzdává strategických zájmů na Kavkaze a v Čečensku dokázalo, že je při jejich obhajobě ochotno zajít do krajnosti. Kolem ropy se stejně tvrdě jako ekonomicky jedná i politicky a mocensky a Rusko má důvod být stále nervóznější z toho, že se sice ztuha, ale přece jen pod americkou gescí rýsuje výstavba ropovodu Baku–Tbilisi–Ceyhan, který by podstatnou část kaspické ropy dopravil na světové trhy mimo ruské území. Rusko má tedy sto a jeden důvod, proč ekonomický význam Kapického moře bagatelizovat, a to nejen pokud jde o ropu, ale i druhé tamní zlato – jesetery, tedy kaviár. Přesto se ale vyplatí moskevským argumentům pozorně naslouchat, protože komplexní geologický průzkum kaspického regionu pochází ještě ze sovětské éry, a i když řada strategických informací už byla pod rukou prodána do světa, to podstatné stále ještě leží v ruských geologických institutech. Mimoto tyto pochybnosti nejsou jediné. Názor, že „význam energetických zdrojů Kaspiku je mnohem menší, než soudí autoři mnohých analýz zastává i londýnské Středisko strategických výzkumů. Dokonce i poradce amerického prezidenta pro otázky energetické politiky v Kaspiku R. Morningstar na pařížské konferenci Mezinárodní energetické agentury přiznal, pravda pod tlakem, že energetický potenciál regionu Američané přecenili. Tam a zpátky. Pochod na Kaspik nicméně pokračuje. Na začátku května oznámil kazašský prezident Nursultan Nazarbajev „velmi pozitivní výsledky prospekce kaspických ložisek ropy. Lukoil otevřel nové pole v okolí ruské Astrachaně a očekává alespoň tři sta milionů tun ropy. Současně ovšem probíhá i opačný proces. Neúspěšné bylo ázerbájdžánské podnikání konsorcia tvořeného americkým Pennzoilem, italským Agipem a ázerbájdžánskou státní ropnou společností SOCAR. Skončila i takzvaná severoapšeronská skupina tvořená vedle SOCAR těžaři z USA, Velké Británie, Japonska a Saúdské Arábie. Vážné problémy má v současné době rusko–americké konsorcium Lukarno. Příčina je tatáž: ložiska nejsou tak vydatná, jak se předpokládalo.
