Menu Zavřít

Alois Dryák: Architekt české secese

2. 3. 2012
Autor: profit

Významný český architekt by v těchto dnech oslavil 140. výročí narození. Není tak známý jako Jan Kotěra nebo Josef Gočár, přesto se do historie zapsal řadou zajímavých staveb. Mimo jiné je autorem architektonického řešení dvou nejznámějších pražských pomníků – svatého Václava a Františka Palackého.  

Foto: Flickr.com

Alois Dryák byl mimořádně schopný výtvarník, architekt a dekoratér počátku 20. století. Patřil k předním představitelům české moderny, veřejnosti je ale dnes téměř neznámý. Nepatřil k velkým experimentátorům, přesto byl moderním a neobyčejně činorodým tvůrcem. Jeho stavby byly reprezentativní a zároveň účelné. Většina z nich vznikla ve stylu secese, později přibylo i několik budov neoklasicistních a rondokubistických. Pouze funkcionalismu Dryák nikdy nepropadl. Strohé fasády se mu nelíbily a ploché střechy považoval za málo odolné.

Ohmannův vliv

Narodil se roku 1872 v Olšanech u Slaného v rodině hostinského. Měšťanku vychodil v nedalekých Pcherách a od roku 1886 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Zpočátku se věnoval kresbě, později byl přijat do speciální dílny zaměřené na dekorativní architekturu a stal se jedním z nejlepších žáků profesora Friedricha Ohmanna, který ho v začátcích výrazně ovlivnil.

Jeho ateliér navštěvoval až do roku 1895. Poté působil jako asistent na několika středních odborných školách a roku 1896 zahájil vlastní projektovou činnost. Spolu s bývalým spolužákem Bedřichem Bendelmayerem založil ateliér na Moráni blízko Karlova náměstí, podnikal ale i samostatně. Co do počtu účastí v soutěžích předstihl mnohé zkušenější kolegy a za návrh fontány před Rudolfinem získal dokonce první cenu.

Při realizacích vycházel z Ohmannova stylu a bývalému učiteli osobně pomáhal i s dostavbou dnes nejstarší dochované secesní budovy v Praze – hotelu Central v Hybernské ulici z roku 1899. Zároveň projektoval také několik vil v Dykově ulici na Vinohradech a v ulici V Pětidomí v Bubenči.

Secesní vrchol

Po roce 1900 získali Dryák s Bendelmayerem zakázku na přestavbu hotelu U arcivévody Štěpána na Václavském náměstí (později hotel Šroubek, nyní Evropa) a Dryák sám navíc projektoval také sousední štíhlý hotel Garni (dnes Meran). Při dekoraci využíval širokou škálu ornamentů a dekorativních prvků z rostlinné říše, přesně v duchu tehdy oblíbené florální secese.

V následujících letech navrhl i několik menších objektů, opravdovým vrcholem jeho secesní tvorby se však stal až soutěžní návrh na stavbu Reprezentačního (Obecního) domu v Praze. K realizaci sice vybrán nebyl, výrazně však ovlivnil dnešní Balšánkovu a Polívkovu koncepci. Obsahoval spojení s Prašnou bránou, reprezentační vstup i horizontální řešení fasády, které výrazně kontrastovalo s vertikálou gotické věže.

Neúspěch v soutěži Dryáka mrzet nemusel. V téže době totiž získal dvě jiné velké zakázky – stal se autorem architektonického řešení nejznámějších pražských pomníků, svatého Václava a Františka Palackého.

Pomníky velikánů

O postavení pomníku Františka Palackého začalo pražské zastupitelstvo uvažovat hned po buditelově smrti roku 1876, soutěž byla ale vypsána až o 20 let později. Podáno bylo celkem 14 návrhů, z nichž vítězství nakonec roku 1901 slavil projekt sochaře Stanislava Suchardy a architekta Aloise Dryáka. Dlouho se diskutovalo o vhodném umístění pomníku, stavba tak začala až po osmi letech. Žulový sokl na betonové konstrukci byl dokončen roku 1910 a v následujícím roce byly osazeny sochy, na jejichž tvorbě se podílel také Josef Mařatka. Slavnostní odhalení proběhlo 1. července 1912.

Ještě komplikovanější byla stavba pomníku svatého Václava. Na Václavském náměstí už v letech 1678 až 1878 jedna socha tohoto světce byla, v souvislosti se stavbou Národního muzea bylo ale rozhodnuto o vybudování nového pomníku. Soutěž byla vypsána roku 1894 a k realizaci byl vybrán návrh Josefa Václava Myslbeka. Podobu pomníku dostal na starost Friedrich Ohmann, který ovšem záhy odešel do Vídně a roku 1904 musel jeho práci převzít Alois Dryák. Vzhled sousoší se postupně vyvíjel a měnilo se i plánované umístění. Dryák proto nechal zhotovit maketu, se kterou objížděl vybraná místa a hledal nejlepší řešení. Tento „pojízdný Václav“ byl sice terčem posměchu, svou roli ale splnil. Stavba nakonec proběhla v letech 1912 až 1924.

Dvě gymnázia

Vedle pomníků, jejichž budování trvala řadu let, pokračoval Dryák i v další práci. V letech 1903 až 1905 navrhl například gymnázium v Kladně, kde se musel vypořádat s nezvykle malou stavební plochou. Použil proto nepravidelnou kompozici a rozdílnou výšku budov. Rostlinný dekor tentokrát vyměnil za ornamentální tvary a pomalu se začal přiklánět k takzvané secesi geometrické.

Tu pak plně využil při stavbě gymnázia v České Třebové z let 1908 až 1909, které se stalo definitivním přechodem od klasiky k moderně. Dryák se zde snažil vytvořit architektonickou podobu podle rozvržení budov: nejdřív proto uspořádal prostor a teprve potom řešil celkový vzhled. Fasádu doplnil jen decentními pilastry a drobným dekorem, od bujných rostlinných motivů tentokrát upustil.

V České Třebové navíc vyprojektoval i vilu majitele mlýna Miroslava Vyskočila, která dnes slouží jako zázemí sboru Československé církve husitské. Datum dokončení není známo, budova ale pravděpodobně vznikla ještě před gymnáziem, protože její výzdoba je plastičtější. Hranatá okna se střídají s oválnými a bohatě zdobený je také interiér.

Ořechovka s Hanspaulkou

Po první světové válce, která jeho tvorbu na čas přibrzdila, vyprojektoval Dryák několik činžovních domů v Praze, sídlo Bratrské revírní pokladny na Kladně, školu v Šumperku a Zemský úřad v Užhorodě. Výjimečným dílem byl jeho Palác odborů v pražské ulici Na Perštýně, který v sobě kombinoval prvky neoklasicismu a kubismu. Z dalších staveb

vynikaly například Radiopalác na Vinohradské třídě nebo budovy Tabákové režie a tiskárny Orbis ve Slezské ulici. Z plánované koncepce univerzitního komplexu Masarykovy univerzity v Brně byla nakonec realizována jen jediná budova – Právnická fakulta v ulici Veveří.

Ve 20. letech se Dryák výrazně angažoval v Klubu za starou Prahu a pracoval také ve výboru pro výstavbu čtvrti Ořechovka. Spolu s Jaroslavem Vondrákem vytvořil její architekturu (domky anglického venkovského typu) a v Západní ulici vybudoval i vlastní vilu, do které přemístil svůj ateliér.

Podobně jako Ořechovku pak navrhl také zahradní čtvrť Hanspaulku, která se stala oblíbenou a rychle se rozvíjející částí Prahy. Příkladem kvalitní architektury je zde stále dobře fungující základní škola v Sušické ulici nebo vila doktora Oesterreichera naproti přes ulici.

Sokol sobě

Zvláštní kapitolu v Dryákově tvorbě tvoří také stadiony pro sokolské slety. Důvodem k těmto návrhům byl jeho blízký vztah k Sokolu a také to, že po svatbě s manželkou Emmou žil dlouhá léta na Letné. Tady na nedaleké Letenské pláni navrhoval pravidelně každý čtvrtý rok podobu sletových stadionů – tehdy ještě s dřevěnými konstrukcemi. Jako aktivní sokol projektoval sokolovny, hřiště i sletiště a byl také autorem prvního návrhu nejrozsáhlejšího sportovního areálu té doby v Praze na Strahově.

Jeho poslední už nedokončenou stavbou se stala sokolovna ve Vršovicích. Zemřel náhle uprostřed práce v červnu roku 1932. Po jeho smrti převzala vedení architektonického ateliéru manželka Emma, rozpracované zakázky dokončili jeho spolupracovníci Jan a Josef Mayerové a jeho blízký přítel Bohumil Hübschmann.

Realizace se nakonec dočkal i Masarykův stadion na Strahově, který byl v době vzniku největším sportovním areálem na světě a jeho návrh byl roku 1932 na olympiádě v Los Angeles oceněn čestným diplomem.

Alois Dryák (1872–1932)

Narodil se 24. února 1872 v Olšanech u Slaného a po absolvování měšťanky odešel do Prahy studovat Uměleckoprůmyslovou školu. Byl žákem a později nástupcem Friedricha Ohmanna, jehož secesní styl ho výrazně ovlivnil. V Praze se podílel na stavbě tří významných hotelů, navrhl podobu pomníků Františka Palackého a svatého Václava a později zde realizoval také své největší stavby – budovu Tabákové režie, Radiopalác a tiskárnu Orbis. Vedle toho byl autorem gymnázií v Kladně a České Třebové a budoval také stadiony a tělocvičny pro Sokol Pražský. Zemřel náhle 6. června 1932 ve věku 60 let.

Nadčasové „trvalky“

Obecně se dá říct, že kromě několika pomníků a rodinných vil navrhoval Dryák převážně veřejné stavby, jakými byly školy, úřední budovy a tělocvičny. Působil v Praze, Brně, Kladně, České Třebové, ale také v Užhorodě nebo Záhřebu. Typická je pro ně jejich nadčasovost a dodnes většinou slouží svému původnímu účelu. Dryák totiž nepodléhal módním výstřelkům a vždy se držel osvědčených metod a postupů.

bitcoin_skoleni

Realizací mohl mít ještě více, účastnil se totiž velkého množství architektonických soutěží. Ne vždy pochopitelně zvítězil, většinou však upoutal netradičním řešením a konkurence pak často některé z jeho nápadů využila. To byl případ Obecního domu, ale také třeba Veletržního paláce (dnešní Národní galerie), který vznikl podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla.

 

  • Našli jste v článku chybu?