Osmdesát let nás dělí od atentátu na ministra financíOdpoutat se od nepřítele. Klasická věta vojenského žargonu cudně zakrývající ústup, který bývá předzvěstí porážky. Odpoutat se od nepřítele a s tímto manévrem dospět k vítězství je v dějinách zjev naprosto výjimečný.
Osmdesát let nás dělí od atentátu na ministra financí
Odpoutat se od nepřítele. Klasická věta vojenského žargonu cudně zakrývající ústup, který bývá předzvěstí porážky. Odpoutat se od nepřítele a s tímto manévrem dospět k vítězství je v dějinách zjev naprosto výjimečný. Takovou skvělou výjimkou bylo odpoutání měny prvního československého státu od měny rakousko-uherské na začátku roku 1919. Ideovým otcem a praktickým vykonavatelem tohoto manévru byl Alois Rašín, náš první ministr financí. Rašín byl jeden z „mužů 28. října“, kteří uskutečnili hladké převzetí správy státu do českých rukou na podzim roku 1918. Málokdo si dnes umí představit destrukci ekonomiky v zemích bývalé rakousko-uherské monarchie po prohrané válce, zoufalý nedostatek základních životních potřeb a hrozivý růst cen s tím spojený. Tiskárny bankovek v bývalém hlavním městě Vídni pracovaly bez přestávky. Proto už v únoru 1919 seznámil Alois Rašín poslaneckou sněmovnu mladého státu se svým plánem: oddělit měnu československou od rakouské. Znamenalo to uzavření hranic, okolkování všech bankovek nacházejících se na území republiky a stažení jejich části prostřednictvím nucené státní půjčky. Plán byl sněmovnou schválen a Rašínovi propůjčeny plné moci. Hned následujícího dne až do začátku března byly uzavřeny hranice a započalo kolkování. Dnešní pozorovatel musí ocenit neobyčejnou rychlost akce, dokonalou organizaci a především utajení, pro celý projekt tak důležité. A zase dnešníma očima: dovede si dnes někdo představit, že by se všechno neproneslo ještě při hlasování v parlamentu? Jistě, rozhlas čekal na svůj zrod ještě čtyři roky a televize se v té době vyskytovala jenom v laboratořích. Utajené informace se ovšem i tenkrát šířily rychlostí světla, a tak se dá konstatovat, že tu zafungovala loajalita státních úředníků a veřejných činitelů, kterou dnes tak zoufale postrádáme. Zmiňme se také o další tehdejší skutečnosti - státní zaměstnanci nebyli (a nesměli být) pod komandem odborů. Jisté je, že celá operace proběhla bezchybně, zrovna tak jako následující kroky: soupis vkladů, cenných papírů, běžných účtů a drahých kovů. V dubnu téhož roku následoval zákon o správě platidel, který ustanovil novou měnovou jednotku - korunu československou, dále pak Bankovní úřad ministerstva financí, který byl pověřen emisemi bankovek, a uzákonil krytí československé měny zlatem. To vše tvořilo základ velké finanční reformy a politiky, které zůstala republika věrná až do osudného roku 1938. Stručně řečeno - šlo o deflační politiku a vyrovnaný státní rozpočet. Pro jasný příklad úspěšné politiky by mohl sloužit kontrast s naším německým sousedem, kde byl ponechán průchod inflační lavině. Ještě dnes žijí pamětníci časů, kdy naše koruna tam byla tím nejhodnotnějším platidlem. Že deflační politika provázená nezbytným šetřením státních výdajů nebyla u značné části obyvatelstva zrovna populární, je zřejmé i dnes. „Výdaje kde komu. Vypíše se nouzová stavba v okrese, ve kterém je notorická nezaměstnanost a přihlásí se dva zedníci. Zavede se osmihodinová pracovní doba, a hned přijdou bankovní úředníci, že budou pracovat jen osm hodin.“ Nepřipomíná nám tento Rašínův popis tak trochu i dnešek? Podobné nepříjemné pravdy nepříjemné uším demagogů daly průchod nevídané nenávisti, která si našla průchod v atentátu komunistického fanatika. Od této vraždy nás dělí osm desítek let.
