Setkal jsem se se zajímavým způsobem doručení písemnosti – prokazatelným vložením do dopisní schránky (za přítomnosti svědka). Je takovýto způsob doručování prokazatelný? Je možné považovat korespondenci (například oznámení, fakturu), kterou někdo vloží jinému do schránky v přítomnosti svědka za prokazatelně doručenou? Mohl bych tedy tímto způsobem třeba platit faktury?
Zdeněk Sedláček
Tazatel ve svém dotazu zřejmě naráží na judikaturu týkající se účinnosti jednostranných právních úkonů. Soudy totiž v tomto případě dospěly k závěru, že doručením dopisu s určitým projevem vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky (popřípadě i vhozením oznámení o uložení takové zásilky do poštovní schránky) nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. To znamená, že takový projev vůle ve vztahu k adresátovi zásilky vyvolal zamýšlené právní účinky. Přitom není nezbytné, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu. Dostačuje, že úkon adresátovi „dojde“, tedy že se dostane do sféry jeho dispozice.
Uvedená soudní rozhodnutí se zabývala vesměs zásilkami vloženými do schránky poštovním doručovatelem. Nicméně občanský zákoník ani obchodní zákoník (například na rozdíl od zákoníku práce) obecně nepředepisují doručení zásilky obsahující právní úkon prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, či dokonce do vlastních rukou druhého účastníka. Jestliže proto takováto povinnost nevyplývá ani z dohody stran o způsobu doručování (v praxi relativně časté), domníváme se, že požadavku umístění zásilky do sféry dispozice adresáta bude vyhověno i v případě, že zásilku do příslušné poštovní schránky vloží sám odesílatel.
V případném sporu by však měl být schopen prokázat, že zásilka byla do schránky skutečně vložena, k čemuž nemusí vždy bez dalšího postačovat ani přítomnost svědka, jelikož důvěryhodnost jeho výpovědi může být v případném soudním řízení zpochybněna. Z tohoto důvodu považujeme obecně za vhodnější využít pro doručování provozovatele poštovních služeb a zajistit si tak vhodnější důkazní prostředky (například podací lístek či dodejku). To platí tím spíše, pokud by obsahem zásilky měly být finanční prostředky. Teoreticky do úvahy přichází i pořízení exekutorského nebo notářského zápisu o osvědčení skutkového děje (vložení zásilky s určitým obsahem do poštovní schránky adresáta), což je ovšem řešení finančně náročné a v praxi obvykle nevyužívané.
Pokud jde o placení faktur, z právního pohledu se jedná o jinou problematiku, a to o problematiku místa plnění závazku. Místo plnění závazku není nezbytnou náležitostí smluv, je nicméně náležitostí obvyklou. Proto, bylo-li ve smlouvě dohodnuto místo, kde má být peněžitý či jiný závazek plněn, je dlužník povinen plnit právě a jedině v místě takto dohodnutém. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že dohodou stran o místě plnění peněžitého závazku je i sjednání bankovního účtu, na který má být peněžité plnění poukázáno, či případný odkaz ve smlouvě na fakturu, v níž bude bankovní účet věřitele specifikován. Nabídne-li dlužník věřiteli plnění v jiném místě, nepůjde o plnění řádné a věřitel není povinen takové plnění přijmout. Dlužník se tak může dostat do prodlení se splněním svého závazku.
Pro případ, že smlouva o místu plnění závazku mlčí, stanoví podpůrnou úpravu jednak obchodní zákoník (pro obchodní závazkové vztahy, zejména mezi podnikateli), a jednak zákoník občanský (pro ostatní závazkové vztahy). Úprava v občanském zákoníku vychází z principu takzvaného výběrného (odnosného) dluhu. To znamená, že v případě absence jiného ujednání mezi stranami je místem peněžitého plnění bydliště či sídlo dlužníka. Jinak je tomu ve vztazích obchodněprávních. Zde je pravidlem, že splatné závazky, pro něž dohoda stran nestanoví jiné místo peněžitého plnění, se plní v sídle nebo místě podnikání, případně v bydlišti věřitele, kam musí dlužník předmět plnění donést (takzvaný donosný dluh) a předat jej věřiteli.
I takovéto uspořádání však předpokládá přítomnost věřitele v místě plnění a poskytnutí jeho nutné součinnosti, tedy přinejmenším převzetí plnění, ať už věřitelem samotným či jeho zástupcem.
Pro splnění závazku je tudíž v obou případech od počátku předpokládána aktivita (součinnost) věřitele. Ta spočívá buď v jeho dostavení se k dlužníkovi, anebo přinejmenším v jeho přítomnosti v jeho sídle či místě podnikání a převzetí předmětu plnění splatného závazku. Je-li dlužník ve stanoveném místě připraven svůj splatný závazek splnit, nedostane se do prodlení, pokud jej nesplní pro nedostatečnou součinnost věřitele. Naopak, do prodlení se za takových okolností dostane věřitel, v důsledku čehož na něj přechází nebezpečí nahodilé zkázy věci, jež je předmětem plnění, jakož i odpovědnost za škodu případně vzniklou dlužníkovi. Pokud dlužníkovi kvůli věřitelovu prodlení vznikly dodatečné náklady, musí mu je věřitel nahradit.
Z výše uvedeného vyplývá, že se dlužník nemůže zprostit svého dluhu tak, že předmět plnění (to znamená například peněžitý obnos) vloží do poštovní schránky věřitele, byť by tomu byl přítomen nějaký svědek. Takovéto plnění by nebylo plněním řádným, v důsledku čehož by dlužník nejenom plnil vadně (a případně se dostal i do prodlení), ale nesl by také nebezpečí nahodilé zkázy předmětu plnění, jakož i odpovědnost za škodu, která by tí
m eventuálně mohla vzniknout věřiteli.
Pro případ, že věřitel odmítá poskytnout dlužníkovi nezbytnou součinnost při splnění jeho (typicky peněžitého) závazku, má dlužník možnost uložit předmět závazku na náklady věřitele do takzvané úřední úschovy u příslušného soudu. Okamžikem složení do úschovy nastávají účinky splnění závazku.
Pochopitelně nelze vyloučit případ, že by se strany na splnění peněžitého závazku „vložením příslušné částky do schránky věřitele“ dohodly.
Takové ujednání by bylo zřejmě platné, nicméně je nemůžeme doporučit. Splnění závazku takovýmto způsobem v sobě totiž vždy obnáší spory ohledně toho, zda skutečně došlo ke splnění závazku ve sjednaném místě plnění, tedy že skutečně byla vložena peněžitá částka do věřitelovy schránky.
**Mgr. Anna Szabová, advokátní koncipientka Hájek Zrzavecký, advokátní kancelář, s.r.o.
