Řetězce restaurací se těší dobrému jménu, i v dobách „hubených krav“ mají svou klientelu svým způsobem jistou. Zejména díky standardní, víceméně stejné nebo osvědčené nabídce a očekávané úrovni služeb.
Autor: Martin Siebert
Síť Ambiente se zrodila před téměř patnácti lety. Prvý podnik toho jména, s přídomkem The Living Restaurant, funguje prý po celý ten čas stejně dobře. Právě o tom se chci přesvědčit. Prostory restaurace jsou zpola utopeny pod úrovní chodníku, což je jedna z mála jejích nevýhod. S malými, vysoko pod stropem situovanými okny působí trochu tísnivě, v zadních sálech možná až trochu klaustrofobně.
AMBIENTE THE LIVING RESTAURANT
adresa: Mánesova 59, 120 00 Praha 2
- *otevírací doba: Po - Pá 11.00 – 24.00, So - Ne 12.00 – 24.00 důvod k návštěvě: – ověřit si, že věk podniku nic neubral – vychutnat některý ze znamenitých steaků – při hudebních evergreenech načerpat co nejvíc z osvěžující atmosféry restaurace zaměření: uměřeně trendy restaurace vysokého standardu kuchyně: převážně tex-mex, se vstupy řady dalších Členitý interiér je vskutku „living“. Ať už díky veleslavné fotografii Marilyn Monroe s průvanem vzedmutou róbou nebo jejímu smyslnému portrétu nad barovým stolkem. Efektní ozdobou jsou i „americká“ kamna v jedné, naivní obrázky ve druhé nebo pod okny zavěšené „vinotéky“ v další z místností. Dále lavice podél stěn, pestře vyplétaná křesla v prostoru kolem jednoduchých, jen v „základu“ prostřených stolů. Kombinace svítivé žluti, nebeské modři a přívětivé hřejivosti dřeva na stěnách se vehementně snaží zaplašit tu trochu tísně z podzemí. Podnikem zurčí život, a to ve svých nejpříjemnějších podobách. Souboj s meníčkem Pevně usazen v jednom z nejzazších rohů lokálu se potýkám s výběrem jídel. Nabídka je široká, sestavená tak, aby zasáhla každého z příchozích. Po čtvrthodině váhání a neschopnosti se rozhodnout volám na pomoc číšníka. Program pro mne má sestavený ve vteřině. Výběr mi neprozradil. Když se po chvíli znovu zjeví před mým stolem a předkládá „zahřívací“ chod, jsem, přiznávám, lehce zklamán. Na skrojku chleba – ne topinky, chleba – kopeček „mletiny“, provázený skrovným listovím salátu a v něm tu a tam maskovaným srpkem sušeného rajčete. Tatarák, který dnes mají v každé nálevně?! Čekal bych býval onačejší starter. Ale už ve chvíli, kdy jsem ke směsi přivo-něl, počínám tušit svoji mýlku. Konfrontuji svůj pocit s lístkem: „čerstvě zamíchaný, neuvěřitelně ochucený tatarský biftek z hovězího masa, rucola, sušená rajčata, podáváno na toustech z farmářského chleba,“ stojí v něm. A opravdu, chuť masa je tak delikátní, tak lišácky vystavěna, že po prvním soustu mumlám v duchu omluvu do kuchyně. Základnu tvoří čistý vstup masa, to ano. Další příchutě však dohrávají výsledný charakter ve vzácně jemné a trochu vlastně i tajemné souhry. Konec není jen tou známou variací hořčice, pepře, cibule a vejce. Něco je tam jinak, jen neumím určit co. Že by sladká hořčice? Ne, je to mango. Před branami finále Zcela již prost latentní počáteční nedůvěry, ubezpečen o dalším hladkém průběhu večera, rozhlížím se lokálem. Obsluha decentně, bez zaváhání ošetřuje stoly. Styl číšníků není sešněrován pravidly vysokého stolničení. Pohybují se lehce, místy až ležérně. Jejich projev je ovšem podložen značnou porcí profesní zdatnosti. Není mi dáno moc času na „vizitu“, přišel čas na pokračování. Zvědav očekávám, jaké že bude v pořadí druhé překvapení. Je z mexické kuchyně a jde o grilovanou pšeničnou tortillu plněnou sýrem čedar a kousky kuřecího masa, s ledovým salátem, zakysanou smetanou, guacamole, rajčatovou a verde salsou. Trojhránky tortilly, opřené o nádobku se salsou, čupřina salátů, s jakoby sněhovým příkrovem – to je smetana. Jednoduchá, působivá prezentace. Chutě jsou opět až alchymisticky balancovány. Zvláštně postavenou, jistým jemným pikantem oživenou směs drůbežího, sýra a moučného přípodotku těsta z vláčné, nepřepečené placky, můžete rozšířit dvěma směry. Buď lze uhladit do valérů až pansky jemných. Nebo jí můžete dát „ostruhy“ přídavkem živé, provokující salsy. Kombinace jitřivé mexické, zdravě kořeněné s klidnější tomatovou obstará „odpich“ chutí, ne ovšem takový, aby jednomu vyrazila slzy z očí. Vše je přísně drženo na opratích, jejichž délku vnímavě určil kuchař. Koncert jménem oyster blade**
Teď už nejen zvědav, ale do krajnosti napnut čekám, co přijde dál. Je to poctivý kus jihoamerického masa, konkrétně oyster blade, se šťouchanými bramborami a špenátem na másle. Maso se pod nožem jakoby samo rozestupovalo a v ústech rozpouštělo, ano, skoro jako nejjemnější paštiky. Navíc se domáhalo pozornosti receptorů rozhojněno v jednom šiku o znamenitý projev totálně čerstvých šťouchaných brambor, espritně vyladěných cibulkou do hladivé, ne však fádní příchuti.
Příjemně syt a povznesen atmosférou, ale i dobře vybranou hudbou si hodlám vychutnat dezert, místa naň ještě trocha zbyla. Nabídli mi ravioli z čerstvého ananasu plněné sýrem mascarpone, s jahodovou omáčkou, a byla to věru dobrá volba. Zlatavé půlměsíce raviol, hustě polité ostře rudou omáčkou, poskytly takovou chuť, jakou slibovaly. Sladce mámivou, smetanově učesanou hladkostí sýru a mladistvostí jahod, mírně katalyzovanou plíživou přítomností ananasu. Bylo to opět koncipováno s citem pro harmonii chutí. Nerušivě, s gradací intenzity až do samého konce.
Potěšen tím, že patnáct let neubralo living restaurantu nic z jeho rozvernosti ani z invence a kvalit tamní kuchyně, jsem bez zaváhání uhradil 1395 korun, jak mi předepisoval účet. Není to málo, to ne. Ale dostane se vám tu zde atmosféry a péče za každý vložený haléř.
