Nezapomínejme, že téměř polovina voličů si Obamu za hlavu státu nepřála
Jak se vzletně a státnicky může vyjádřit schopný politik? Třeba takto: „Není černá Amerika, bílá Amerika a hispánská Amerika. Jsou Spojené státy americké.“ Jen slova, ale cítíte v nich ty emoce, tu správnou míru patosu, které zejména Američany dokážou vzít za srdce? Ano, autorem zmíněného citátu je Barack Obama. Vtip je v tom, že se takto „prezidentsky“ vyjádřil již před čtyřmi lety, když byl zvolen do Senátu. Od svého překvapivého vítězství, kdy poprvé zaujal i za hranicemi USA, urazil talentovaný černošský politik dlouhou cestu.
Již Aristotelés upozornil, že rétorika je jedním ze základů politické moci. A k vítězství je vedle toho zapotřebí i štěstí, dodával Machiavelli. Obama je skvělý řečník (jeho soupeři dodávají „pouze řečník“) a do Bílého domu mu pomohla nejen shoda, ale určitě i řada okolností včetně jeho vlastních neobyčejných schopností a perfektně pracujícího týmu. Zásadní otázka je, jak si novopečený americký prezident – není to žádný absolutistický monarcha, natož pánbůh – poradí s nadměrným očekáváním i s tím, co si na sebe naložil v předvolebních slibech.
Připomeňme, že Obamu bude podporovat Kongres, v obou komorách pohodlnou většinou ovládaný demokraty. Ale ve stejné situaci byl v roce 2001 i George W. Bush. Nesmí se také zapomínat, že i když Obama porazil Johna McCaina „na volitele“ poměrně jasně , v celkovém součtu ho volilo 53 procent voličů a arizonského senátora 46 procent – téměř polovina Američanů si tuto hlavu státu nepřála. Prezident však bude pro svá nelehká rozhodnutí nutně potřebovat politickou podporu.
Stohy papíru se popsaly o Obamově nezkušenosti zejména v zahraničních otázkách. Lze například poukázat na dvojici Donald Rumsfeld – Dick Cheney, matadory s více než třicetiletou zkušeností. A kam USA dovedli? Přesto by právě zahraniční politika mohla být Obamovou Achillovou patou. Není například slib, že co nejrychleji stáhne americké vojáky z Iráku opravdu důkazem Obamovy nezkušenosti, či ještě spíše toho, že nad důsledky takového kroku „zatím“ víc nepřemýšlel? Je tu však i možnost, že to byl z jeho strany čirý populismus.
Domysleme za Obamu, před jaká dilemata bude v Iráku postaven. Za předpokladu, že se Američané skutečně během plánovaných šestnácti měsíců, jak slíbil, z Iráku stáhnou, otevřou se dveře pro Írán, který chce nad Irákem uplatňovat mocenský vliv. Pokud Američané zůstanou alespoň v minimálním počtu, bude Teherán zřejmě respektovat neutrální iráckou vládu. Pokud nezůstanou, íránská angažovanost v Iráku jistě znepokojí Saúdskou Arábii, největšího spojence USA v oblasti.
Obama nemůže připustit scénář, v němž bude mít Írán otevřenou cestu k saúdským ropným polím. To by mohlo mít katastrofické geopolitické důsledky. Proti odchodu Američanů z Iráku budou protestovat i další jejich spojenci – Jordánsko a Turecko. A samozřejmě Izrael.
Tady přichází na řadu další Obamův kritizovaný slib – přímé rozhovory s Íránem. Bez neprůstřelné dohody, která Teherán udrží na uzdě, se však po stažení amerických vojsk z Iráku celá americká koalice v regionu rozpadne. Co ale může budoucí šéf Bílého domu Íráncům nabídnout? Nic, co by bylo výhodné pro obě strany.
Podobně problematicky se jeví válka v Afghánistánu, kde hodlá Obama žádat po Evropě větší zainteresovanost, ale zároveň chce se starým kontinentem navázat lepší vztahy. Domluví se snad na něčem přímo s Tálibánem? V neposlední řadě je tu též Rusko a jeho mocenské choutky, které nechce trpět, a nekonečný boj s terorismem.
Obama se bude muset nějak rozhodnout a nepochybně pokaždé mnoho lidí zklame, což se jistě týká i ekonomických slibů.
Říká se, že nejlepší období pro nově zvoleného prezidenta nastává v mezidobí, než se 20. ledna ujme po inauguraci moci. Do té doby si užívá popularity a plnění volebních slibů od něho zatím nikdo nečeká. Služba vlasti naostro už zdaleka takovou zábavou není.
