Co mají společného Island, Švýcarsko a americký Texas? Momentálně třeba to, že se jedná o místa, kde se pracuje na zařízeních pro zachycování uhlíku ze vzduchu. Ke zmíněným státům se navíc brzy přidá také Keňa – jen s tím rozdílem, že se zaměří spíše na následné skladování CO2. Konkrétně půjde o technologii, pomocí níž bude oxid uhličitý uložen do vody a následně do podzemí, kde se dostane do kontaktu se sopečnou horninou a vlivem mineralizace se promění v kámen.
Za projektem stojí americký startup Cella Mineral Storage. Ten by na tomto projektu měl spolupracovat s rostoucím geotermálním energetickým sektorem tamní elektrárny. „Když přemýšlíte o rozsáhlém odstraňování uhlíku, dává to největší smysl v místě, kde je spousta obnovitelných zdrojů,“ uvedla v lednu generální ředitelka společnosti Claire Nelsonová.
Ostatně, právě Keňa je jedním z největších producentů geotermální energie vůbec. Tímto způsobem jí získává až 40 procent, což umožňuje fakt, že se zde relativně blízko zemského povrchu nachází obrovské množství tepla. Pohyb tektonických desek pak vytváří v zemské kůře pukliny, které přivádějí podzemní vodu do kontaktu s velmi horkou horninou a vytvářejí páru. A ačkoli se tento jev vyskytuje po celém světě, na většině míst je k nalezení teploty, jako je v Keni, třeba vrtat mnohem hlouběji.
Základem je čedič
Vedle výhodné skladby keňského podloží hraje podstatnou roli i skutečnost, že se v něm nachází obrovské množství vulkanických hornin. „V kombinaci s geotermální energií to z Keni dělá ideální místo pro přímé zachycování a ukládání uhlíku,“ píše web Singularity Hub. CO2 se do zemské atmosféry ve velkém vypouští zejména v posledních desetiletích, přičemž je známo, že tyto emise významně přispívají ke změně klimatu.
Oxid uhličitý se do atmosféry uvolňuje třeba při spalování fosilních paliv, ale také zcela přirozeně odumíráním rostlin a živočichů. Následně však nepostupuje dál do vesmíru, ale zůstává v plynném obalu Země, kde se ukládá do hornin, sedimentů, oceánů a živých organismů. Přirozený koloběh uhlíku lidé spalováním uhlí, ropy a zemního plynu nepřirozeně zrychlili, a to i přesto, že nejsme schopni jej na druhém konci vyvážit. A právě tady přichází na řadu Cella.
Z pokusů prováděných na Islandu vyplynulo, že 90 procent zachyceného oxidu uhličitého se na minerály přeměnilo během dvou let, přičemž ideální jsou pro tento proces čedičové horniny bohaté na vápník a hořčík, které po reakci s CO2 vytvářejí kalcit, dolomit a magnezit. Čedič je sopečná hornina, jež vzniká z vychladlé lávy. Vyskytuje se po celé Zemi a dodnes se tvoří v místech aktivních riftů – jeden z nich se nachází na Islandu a další ve východoafrické příkopové propadlině. Ta se táhne od Etiopie až po Mosambik, přičemž Keňa se nachází přímo v jejím středu.
Projekt, který nemusí přežít
Ačkoli se jedná o další krok na cestě k záchraně životního prostředí, než se ze zachytávání a ukládání uhlíku v Keni stane životaschopným průmysl, je třeba překonat velké mezery v oblasti infrastruktury a podnikání. Otázkou je i potenciální životaschopnost podobných projektů.
„I kdybychom postavili tisíce zařízení na přímé zachycování vzduchu, nemůžeme doufat, že se nám podaří zachytit více než zlomek CO2, který je již v atmosféře,“ uvádí Singularity Hub s tím, že pozastavit se je třeba také nad etickou stránkou věci. Ta přináší využívání velkého množství energie k ukládání uhlíku v zemi, která příliš CO2 nevytvořila.
Zmíněnou geotermální energii by tak Keňa klidně mohla využít k růstu své ekonomiky. Protože i když je keňská rozvodná síť v současné době schopná vyrobit více energie z obnovitelných zdrojů, než spotřebuje, spolehlivý přístup k elektřině stále nemá více než čtvrtina tamních obyvatel.