Internetu vládnou telekomunikační firmy a silné společnosti jako Google, Facebook, Apple, Microsoft či Netflix. Bojuje se o to, zda se jim mají stanovit určitá práva a povinnosti.
„Internet je první věc, kterou lidstvo stvořilo, aniž by jí rozumělo, největší pokus o anarchii, jaký se kdy konal“ tak pravil před dvaceti lety Eric Schmidt. Je to často citovaná věta, protože zní tak dobře, obsahuje napínavou záhadu, o anarchii mluví boháč a vysoký manažer, prostě paráda.
Jako mnohé jiné pěkné citáty i tenhle je efektní polopravdou. Zajímavější je na něm ta nepravdivá část. V mnoha ohledech totiž internetu rozumíme náramně dobře, zejména právě v těch ohledech, které nemají s anarchií pranic společného.
Internet skutečně nemá šéfa a ředitelství, ale to jen proto, že jich ve skutečnosti má několik. Sám Schmidt se mezi ně zařadil, když se v roce 2001 stal generálním ředitelem společnosti Google. Internet je decentralizovaný, to však neznamená, že úspěch a moc jsou v něm rozloženy rovnoměrně.
Vládne mu několik málo společností: Google, Facebook, Amazon, Apple, Microsoft, Netflix, velké telekomunikační firmy. Jejich moc není absolutní, je však dost velká na to, aby se jim dalo s nevelkou nadsázkou skutečně říkat „ředitelství internetu“. Přinejmenším tehdy, když táhnou za jeden provaz, což je často. Pak jsou tu ovšem otázky, v nichž se neshodnou. A jednou z nich je síťová neutralita.
Obsah versus připojení
Na internetu se setkáváme s dvěma druhy firem: tvůrci obsahu a poskytovateli připojení. K těm prvním patří třeba Google, Seznam či server Euro.cz. K těm druhým pak O2, T-Mobile či UPC. Tvůrci dodávají texty, obrázky a videa. Poskytovatelé dodávají dráty, optické kabely či rádiové vlny a hladký provoz na nich.
Facebook utrácí jako ropný gigant Exxon. Proč?
Ve skutečnosti je to komplikovanější. Google je jiným typem tvůrce obsahu než Euro. Netvoří své vlastní texty a obrázky, používá ty, které vytvořili jiní - pomáhá jim a parazituje na nich, jak je libo, pravda je obojí. A ještě jinak nakládá s obsahem třeba Facebook, kde skutečnými tvůrci jsou sami jeho uživatelé. Stejně tak mezi poskytovateli připojení najdeme různé obchodní modely a složité vztahy. Jedni prodávají přístup k internetu koncovým zákazníkům, druzí se specializují na vzájemné propojení těchto koncových poskytovatelů a provozují tzv. páteřní síť, třetí tuto páteřní síť vylepšují o zkratky, aby její kritické části fungovaly co nejlépe…
Všechna tato rozmanitost funguje díky tomu, že se drží několika jednoduchých technických principů, kterým se říká protokoly internetu (ve stejném smyslu jako ve spojení „diplomatický protokol“ - sada pravidel usnadňujících komunikaci mezi velmi rozdílnými partnery). Všechny důležité protokoly internetu jsou tzv. otevřené. To znamená, že jsou volně k dispozici všem, nechrání je žádná licence či obchodní tajemství, nikdo na ně nemá monopol. Firmy a organizace je mohou vzít a vestavět do svých produktů, které pak na internetu hladce fungují.
Otevřené protokoly většinou pocházejí z historických dob internetu, kdy ještě neměl komerční charakter. Za datum jeho vzniku se pokládá 29. říjen 1969, ale až do roku 1994 byl vlastně okrajovou záležitostí, hračkou akademiků a laboratoří, kde si počítačoví vědci dělali svoje pokusy. Během té dlouhé doby vznikly protokoly pro základní přenos dat, pro mail a web. Díky tomu, že jsou obecně uznávané a navržené chytře, umožňují nám dělat na internetu i věci, které si tehdy nikdo neuměl představit, třeba na dálku poslouchat hudbu (jako to nabízí Spotify), sledovat video (Netflix), připojit k síti smartphony a nejrůznější jiná zařízení.
Povinnosti majitele dálnice
Na dnešním internetu máme tedy dva druhy komerčních subjektů. Jedni produkují obsah (tj. texty, video, obrázky, hudbu aj.), druzí ho doručují uživatelům. Mají se nějak stanovit jejich práva a povinnosti? Pokud ano, jak?
Tuto otázku řešili lidé v minulosti mnohokrát, protože se týká každé dopravní či komunikační infrastruktury. Ta totiž bývá víceméně monopolní a tím pádem je důležité, jaká pravidla se jí týkají. Smíte si postavit soukromou dálnici a vybírat na ní mýtné? (Víceméně ano.) Smíte na ni pouštět jen některá auta a jiným zakázat průjezd? (Záleží na zvoleném kritériu.) Smí pošta odmítnout dopis, protože nesouhlasí s jeho obsahem? (Ne, i když existují výjimky - třeba důvodné podezření z šíření dětské pornografie.) Jak je to na železnici? Atak dále.
Telekomunikační sítě se skoro všude na světě buď od začátku provozovaly jako monopoly (Evropa), anebo se do monopolního stavu postupně propracovaly (USA).
Časem se proto zavedla pravidla, která monopolisty korigují, nahrazují chybějící tržní sílu. K nástupu komerčního internetu došlo - spíš shodou okolností než zákonitě - ve stejné době, v níž se celosvětově rušily telekomunikační monopoly a zaváděla se asymetrická regulace. Poměrně nenápadně se s tím svezlo pravidlo pro internet, podle nějž se má poskytovatel připojení vůči jakémukoli obsahu chovat stejně jako pošta vůči dopisům: ke všem stejně, všechno doručovat stejným způsobem, nic nezvýhodňovat, nic nezakazovat. V době, kdy internet byl malý a provoz na něm homogenní - převládal mail a textové webové stránky - neměl nikdo s tímto pravidlem problém. To se však brzy změnilo.
Všechna data si byla rovna...
Jednou z prvních věcí, s níž se musely telekomy vyrovnat, byly telefonní hovory přes internet, tzv. voice over IP (příkladem je známý Skype). Na dálkových a mezinárodních hovorech se tak dalo (ostatně dosud dá) významně ušetřit, telekomunikační firma však na své vlastní infrastruktuře přenášela něco, co ji vlastně finančně poškozovalo. Má povinnost to dělat?
Ano, měla by mít, napsal roku 2003 významný americký právník Tim Wu. Jeho článek jako první zavedl pojem net neutrality, síťová neutralita. A co bylo hlavní, 0 několik měsíců později převzala jeho stanovisko americká Federální komise pro telekomunikace (FCC) a učinila z něj základ svého přístupu k regulaci internetu. Veškerá data si jsou rovna, žádná nesmíte zvýhodňovat, znevýhodňovat, cenzurovat.
Zapomeňte na svobodomyslnou smršť myšlenek. V Silicon Valley vládne starý známý oligopol
Dokonale to nikdy nefungovalo ani v Americe - telekomy permanentně hledaly, jak pravidlo obejít a účtovat přirážky například za internetové video. A už vůbec to nefungovalo a nefunguje v zemích, kde se provozuje státní politická či mravnostní cenzura, tedy v Číně, muslimském světě apod. Zhruba se však dá říci, že Západ se pravidlem síťové neutrality řídí, a drží se tak původního ducha internetu jako neomezovaného svobodného média. Přesněji řečeno řídí se jím u sebe doma. Proti jeho porušování v zahraničí západní firmy nic nenamítají, nebrání-li jim to ve výdělku.
V USA se pravidla pro síťovou neutralitu upevnila a zpřísnila novelou telekomunikačního zákona přijatou v roce 2015. Jako téměř každá regulace trhu 1 tato je předmětem politického sporu mezi levicí a pravicí. Vítězství Donalda Trumpa mělo za následek nové personální obsazení špičky FCC, a tím i nová pravidla. Koncem roku 2017 byla v USA síťová neutralita zrušena.
... ale dnes už nejsou
Zrušena samozřejmě není totéž co zakázána. Telekomunikační společnosti nyní mají na vybranou, jakou obchodní politiku zvolí. Mohou pokračovat beze změn jako dosud - a zdá se, že tak si to přeje i mnoho jejich zákazníků. Vedle toho však mohou zavést novinky, jaké dosud nebyly možné.
Nejvlivnější firma, o níž jste nikdy neslyšeli. Sinclair atakuje americký mediální trh
Mohou poskytovat přístup k některým stránkám a službám jen za příplatek, anebo naopak mohou nabídnout velmi levné tarify, kde budou služby internetu omezeny pouze na nějaký malý výsek. Třeba jenom na Facebook. Záleží na tom, co se jim vyplatí, a to zase záleží na tom, na co budou chtít přistoupit dodavatelé obsahu.
K čemu to povede? Nastat mohou jak poměrně nevinné, či dokonce příjemné změny – například rychlejší a spolehlivější videostreaming v rámci vyššího tarifu -, tak „konec internetu, jak jsme ho znali“, což je fráze, kterou dnes američtí liberálové často používají. Takový „konec“ by patrně spočíval v omezení přístupu k tomu obsahu, za který jeho provozovatelé telekomům nezaplatí. Jde o obdobu toho, jak si zboží k prodeji vybírají hypermarkety: používají svou tržní sílu jednak k nátlaku na dodavatele, jednak se řídí kvótami minimálního prodeje, aby jim ležáky nezabíraly místo na regálech.
Internet by se pak stal pro většinu uživatelů televizí se stovkami (možná s tisíci) kanálů. Co byste na předvolbě neměli, to by neexistovalo. Značně by se tak omezil i jeho dosah jako svobodného média, kde každý může vyprávět, co chce. Jenže popravdě řečeno neomezená svoboda je už dnes trochu iluze. Psát si na web můžete, co chcete, ale zařídit, abyste tam byli vidět, to je docela jiná věc a ta zadarmo nebývá. Kromě toho je popsaný scénář extrémní a vůbec není jisté, zda na něj dojde. Telekomy budou spíš vytvářet placené nadstavbové služby než omezovat základní balíček.
Zprávy ze světa počítačů a nových technologií čtěte na webu Cnews
V Evropě si zatím se síťovou neutralitou příliš hlavu nelámeme. Je oficiální součástí politiky EU, žádná relevantní politická síla to nechce měnit, členské státy ji dodržují a jejich národní telekomunikační regulátoři na to dohlížejí. EU ostatně toleruje věci, které by v Americe za zpřísněné Obamovy regulace nejspíš neprošly. Například je poměrně běžné, že se některé internetové služby na mobilech nezapočítávají do datového měsíčního limitu a jsou tím vlastně zvýhodněny - teenager, který svá omezená data vyplýtvá během dvou týdnů, má po další dva týdny namísto kompletního internetu k dispozici třeba jen Spotify a webovou stránku svého operátora.
Mezi USA a Evropou je ještě jeden důležitý rozdíl. V Americe je s výjimkou velkoměst menší konkurence na trhu operátorů. Zatímco u nás si většinou můžete vybrat připojení k internetu z několika konkurenčních nabídek, ve Spojených státech to není úplně běžné. Američanům proto dělá větší starost, že budou libovůli svého operátora vydáni napospas.
„Neutralita není neutrální. Je načase se tohoto mýtu zbavit“napsal na svém blogu známý americký liberální ekonom Tyler Cowen. Má pravdu. Ať se v této oblasti přijme jakákoli politika, vždy bude vyjádřením vůle státu, v ideálním případě tedy demokratickým rozhodnutím jeho obyvatel. Ponechat věci čistě tržnímu mechanismu je výborné řešení - ovšem s výjimkou situací, kdy to výborné řešení není. V některých případech se to dá celkem snadno poznat předem. Síťová neutralita, jak se zdá, mezi takové nepatří. Lze jen doporučit, abychom bedlivě sledovali, co se vUSA bude dít v důsledku nynější deregulace. Může to posloužit v budoucnu i nám. Zda jako příklad, nebo jako varování, to teprve uvidíme.
Autor je editorem magazínu 067
Dále čtěte: