Jednadvacet let čekaly veřejné finance na kladné saldo pokladního plnění státního rozpočtu. Není to jen čistá shoda okolností, že se 61,8 miliardy podařilo dosáhnout právě tehdy, kdy v Letenské 15 sedí zrovna Andrej Babiš. Neboť na ministrovi záleží.
Kdyby takový Miroslav Kalousek nevyfasoval rok 2009, ale rok 2016, nepochybně by dával před televizními kamerami najevo tiché uspokojení z přebytkového rozpočtu on. Kdyby měl veřejné finance na starost takový Bohuslav Sobotka, bylo by číslo možná podobné, ale znaménko opačné, alespoň podle minulých výsledků jeho působení ve stejném úřadě soudě.
Nejlepší růstovou epizodu v polistopadových ekonomických dějinách, tedy léta 2004 až 2006, doprovázela série rozpočtových schodků. Pro osvěžení paměti: ve volebním roce 2006 vystřídala Paroubkovu ČSSD Topolánkova ODS, státní rozpočet sestavoval ještě Bohuslav Sobotka, otěže veřejných financí od něj převzal Vlastimil Tlustý. Ekonomika stoupla o historicky rekordních 6,9 procenta, a přesto se podařilo dohnat státní rozpočet ke schodku 97,6 miliardy korun, tedy téměř 2,8 procenta HDP. Do rozpočtu na rok 2007, připraveného ještě za Sobotky, se nehrabalo a díky předvolebním slibům zakotveným v legislativě, pro niž hlasovala i pravice, také skončil skoro sedmdesátimiliardovým schodkem při ekonomickém růstu o pět a půl procenta. Tedy dvojnásobkem toho, s čím se pochlubíme za rok 2016, až statistici spočítají všechna čísla.
Měřeno vlastními dějinami, drží se tahle vláda rozpočtově ještě docela při zemi, a kdo tvrdí, že „z kopce i slepá kráva utíká“ čili že za přebytek může čistě boží milost v podobě silné ekonomiky, nemá ani pravdu, ani paměť. Ta se přitom bude hodit i Babišovi, protože stejně jako památný rok 2006 i ten letošní je rokem volebním.
Tehdy vyhrál Paroubek, ale neměl to, čeho je k vytvoření vlády zapotřebí ještě víc než vítězství – koaliční potenciál. Jaký div, když tehdejší koaliční partnery sociální demokraté v rámci plnění svých programových priorit nemilosrdně válcovali společným hlasováním socialistů s komunisty, kdykoli se jim zachtělo.
Přečtěte si další komentáře o státním rozpočtu:
Pavel Páral: Lunatici řeší miliardy
Miroslav Zámečník: Rozpočet je promeškanou příležitostí, existuje ale větší problém
Miroslav Zámečník: Rozpočtový bolehlav
Reakce na Babišovu stříbrnou chvíli hraničí nejen se škarohlídstvím, ale i se schizofrenií. Všichni vědí, že šťastná shoda okolností v podobě ekonomického růstu a zároveň dočerpání „evropských peněz“ a jejich proplacení se v tomto desetiletí nebude opakovat. Přinejmenším proto, že nabíráme stejný skluz v čerpání fondů jako v minulém programovacím období a lze předpokládat, že i tentokrát budeme šturmovat na poslední chvíli. Jenže to bude až někdy v letech 2021 až 2022. Takže do té doby se nebude opakovat ani zlatý déšť, který zvedl hospodářský růst v roce 2015, a ani následně pokladní plnění rozpočtu v loňském roce, kdy šlo o zdaleka největší položku – skoro pětašedesát miliard korun plus zprostředkované efekty na příjmové dani.
Jasně že kombinace těchto dvou faktorů je násobně významnější než zlepšení výběru daní nebo jiná aktivní opatření – a žádného tvora trochu seznámeného s veřejnými financemi by to nemělo překvapovat. Právě tak jako nezaslouží údivu, že aparát všech ministerstev financí na téhle planetě, který si zaslouží výplatu, musí mít ve štrozoku nějakou tichou rezervu. Ta ale není v řádu přesahujícím řekněme procento výdajů.
Kritizovat vládu za to, že meziročně výrazně klesly kapitálové výdaje, a nevnímat přitom právě výše uvedený vliv čerpání dotací na poslední chvíli sice vypadá státnicky, ale zároveň to není prozření bůhvíjak bystré ranní mysli. Jednak je tu efekt srovnávací základny, jednak se kritika netrefuje do těch opravdu důležitých cílů. Jimi jsou nezdravá závislost na transferech Bruselu, která ovlivňuje investiční cyklus v Česku nejen u veřejných investic, ale dokonce i u těch soukromých, a svéráz národního stavění, který je největší makroekonomickou brzdou investic do infrastruktury. Proinvestovat přebytek, proč ne, ale…
Poslanecká sněmovna je schopna zřídit vyšetřovací komisi kvůli každé prkotině, ale že by kabinet i poslanci napříč politickým spektrem vyvinuli soustředěné intelektuální a pracovní úsilí, aby s byrokratickými brzdami investiční aktivity něco udělali, toho jsme se zatím nedožili. Tak příště a líp. Mezitím nechte Andreje, ať si oběhne vítězné ministerské kolečko. Bylo to poprvé a zřejmě naposled.
