V Česku mají Ukrajinci pověst tvrdých pracantů a ohánět se umějí i doma
Někdejší bipolární svět vnutil Ukrajině nálepku jakési sice evropštější, ale přeci jen nevábné, plně typizované sovětské provincie. I dnes se v Česku více než o Ukrajině mluví o Ukrajincích, bezejmenných novodobých otrocích sériové vizáže. Večeříte-li však v Kyjevě na palubě jedné z mnoha restauračních lodí, sledujete barevná ožívající dněperská nábřeží, dýcháte příjemný letní vzduch, který mimochodem v blízkosti odpařujícího se veletoku dosahuje skoro stoprocentní vlhkosti, pochopíte, že tato historií zkoušená země a její skoro třímilionová metropole mají nezaměnitelnou důstojnost i kouzlo. Co kdyby byl pupek světa právě tady?
Je to Evropa?
O široké duši Východu byly napsány stohy článků a knih. Na Ukrajině ji nahlédnete, ještě než vaše letadlo dosedne na plochu kyjevského letiště.
Ať jste si před cestou načetli aktuality o výsledcích dvanáctiletého klopýtání této východoevropské mocnosti k moderní ekonomice, ať si turisticky téměř neznámou zemi – její mapy se v Česku shánějí těžce - představujete jako zaostalou divočinu, realita vás stejně zaskočí. Při pohledu z letadlového okénka na nedohlednou rovinu pod vámi, nezvykle řídce zalidněnou chudě vyhlížejícími vesnicemi, ztracenými v ohromných lánech a houštinách lesů, vás nejprve napadne, že jste se propadli nejmíň o sto let zpátky a že do Evropy je to odtud dál než do Mongolska. Chudáci lidi! Jenže v podobných vesnických chatrčích, utopeni v rovině, odříznuti od měst, jich tady žijí desítky milionů. Měřte je metrem evropského standardu a budete za blázny. Jak by mohli obětovat celý svůj život marnému čekání na blahobyt, na přijetí kamsi, na zavedení čehosi? Naroubovaný komunismus uschnul, a i když dnes zvítězila snaha okopírovat skoro všechno ze Západu, dějiny té nekonečné placky jasný směr nemají. Musí se žít teď a tady, šťastně i nešťastně. Jako žili i naši dávní předkové, když ještě neinvestovali do budoucnosti, nestavěli si vily a nejezdili každým rokem na dovolenou k moři.
Vítej, Leonide
Kyjevské letiště Borispol je nečekaně malé, asi jako Ruzyně v roce 1988. Mezi dvacítkou letadel, z nichž neukrajinských bývá jen kolem pěti, přátelsky pomrkávají tatrovky hasičů. Hned jak projdete poslední kontrolou, doslova fyzicky se na vás vrhnou taxikáři a hlavně agenti kyjevských hotelů a soukromých penzionů. Cizinec ze západnějších končin Evropy, Česko nevyjímaje, je tady ještě vzácností.
Do metropole směrem na západ vede desetikilometrový, osmiproudový bulvár lemovaný lesy a alejemi, rovný jako přímka. Řeč je o trase, ne o asfaltovém povrchu. Ani nemusíte moc přivírat oči, jak neodbytně se vám v těchto kulisách dere do hlavy představa Leonida Brežněva stojícího v otevřené velkolimuzíně ZIL, kterak s kosmonautem po boku kyne zástupům mávajícím sovětskými vlaječkami. Dnešní letištní dálnice je jako celá současná Ukrajina plná kontrastů: konvojem přesluhujících žigulíků se – pruh nepruh, blinkr neblinkr – proplétají rychle jedoucí mercedesy a bavoráky novodobé podnikatelské šlechty. Jejich espézetky začínají většinou číslicí nula, protože patří k bontonu a k protipolicejní prevenci místních boháčů napodobovat auta vládní garnitury. Nula nula jedničkou je samozřejmě prezident Leonid Kučma.
Na okraji dálnice poblíž autobusových zastávek stojí trhovci se zeleninou a auta u nich zastavují. Jakmile minete robustní zděný poutač s nápisem „Kyjev – město hrdina“, přivítají vás první paneláková sídliště. Zatímco u nás už je podobným megaexperimentům odzvoněno, tady – teď už soukromé firmy - staví mohutně dál. Výškové novostavby se snaží zaujmout pestřejšími fasádami a ornamenty, chybí však parkové úpravy, mezi domy zejí holé plochy. Cena nových bytů bývá nižší než osm set dolarů za metr čtvereční, což při průměrném kyjevském měsíčním platu 300-400 dolarů zhruba odpovídá poměrům u nás.
Byzantský kapitalismus
Pýchou Kyjeva je výstavný dvoukilometrový bulvár Kresčatik, jakési naše Václavské náměstí, ovšem mnohem čistší, bezpečnější a živější. Každý večer tudy korzují davy dobře oblečených Kyjevanů, na žebráka nenarazíte. Však se to tu hemží policisty, kteří všechny bezdomovce i potulné muzikanty nemilosrdně vytlačují. Hitem posledních let je pouliční prodej piva – na každém rohu si zhruba za dvě hřivny (asi 16 korun) můžete koupit třetinku. Ukrajinu sice ovládá vodka, ale na Kresčatiku má při večerní procházce lahev piva v ruce snad každý třetí chodec. V sobotu je Kresčatik vyhrazen pro pěší.
Kosmopolitní dojem z rozzářených výkladů McDonaldů, výtečných restaurací, bank a kavárenských zahrádek trochu kazí úřednické paláce a dva cihlové „mrakodrapy“ ve stylu stalinské gotiky, avšak v podchodech a podzemních obchodních galeriích se už nerušeně můžete cítit jako v Paříži nebo v New Yorku. I tu azbuku potlačili na minimum.
V Česku mají Ukrajinci pověst tvrdých pracantů a ohánět se umějí i doma. Grunderský kapitalismus dal živnostníkům naději, že čím víc se budou jako stánkaři a dealeři dřít, tím rychleji bude nové auto, nový byt, nový život. Ještě nejsou unaveni, obchůdky pod Kresčatikem prosperují a slovo byznys je v módě. Nevadí, že více kyjevských byznysmenů je vyznává v ruštině, méně v ukrajinštině.
Každé nově postavené kyjevské byznyscentrum najde dost zájemců o pronájem kanceláří. Jedním z typických podnikatelů je i pan Vladimir, který dováží rozličné zboží ze západní Evropy. Deset let dřel jako kůň, ale dnes každý rok jezdí s rodinou v zimě lyžovat do Špindlerova Mlýna, v létě se koupat do Turecka nebo do Itálie. Na Krymu je prý moc draho a špatné ubytování. Děti přes rok skoro nevidí, ale na svůj úspěch je neskonale pyšný. Budoucnost vidí růžově.
Kráva na dálnici
Navštívit slavné kyjevské kláštery nad Dněprem, zářící po rekonstrukcích téměř novotou, patří jistě k turistickým povinnostem. Zajímavé je však vidět i to, co brzy zmizí. Tak už se třeba bývalý honosný památník V. I. Lenina proměnil v konferenční centrum Ukrajinský dům. Kvůli vyproštění obří Leninovy sochy, kolem které kdysi palác postavili, musela být demontována střecha. Ještě větší bizarnosti nabízí ukrajinský venkov.
Černigov (ukrajinsky se říká Černihiv) je od Kyjeva vzdálen 150 kilometrů po dálnici na sever. Hodně lidí z venkova dojíždí do Kyjeva za prací, takže ráno a večer jsou předměstské radiály podobně jako kolem Prahy zacpané auty. Pod slovem dálnice si ovšem nepředstavujte dva a dva jízdní pruhy, vyhýbající se městům a vesnicím, kam díky svodidlům nemá přístup nikdo zvenčí. Ukrajinské autostrádě má u nás podobou asi nejblíže čtyřproudová silnice mezi Mostem a Chomutovem, kde si kvůli sesedajícímu podloží řidič může připadat jako na horské dráze. Dva téměř po přímce vedené asfaltové koberce Kyjev-Černigov navíc neodděluje žádné svodidlo, ale jen trávník. Sjet i vjet se dá všude, pruhy občas nejsou ani vyznačeny. Vůbec to ale nevadí, řidiči si stejně jezdí, kudy chtějí. Ve dvou pruzích vedle sebe někdy jedou i tři auta. Policie se nikdo nebojí. Zaplatíte prý vždycky, ať jste spáchali přestupek, nebo jeli jako svatoušci. Výsledek bezbalonkové zkoušky na alkohol těžko zkontrolujete.
I špatná dálnice naštěstí snese rychlost kolem stoosmdesátky. Jen je nutné dát občas pozor na stádo krav, které se válí na krajnici, včas se vyhnout přecházejícím venkovanům a ovšem i cyklistům. Směrové tabule přečtete už zdálky a je na ně spoleh.
Klasická odpočívadla s benzinovými pumpami byste hledali marně. Zastavit se však dá v každé vsi, soukromé hospůdky mají slušnou úroveň. Jen matoucí název občas prozrazuje podnikatele-začátečníka: třeba Turecká restaurace před Černigovem nese jméno po národnosti prvního hosta.
Okreskami – opět po přímkách - dojedete do chudých vesniček plných dřevěnic. Privatizace půdy na Ukrajině ještě neproběhla, uprostřed ohromných lánů obilí dále více či méně fungují kolchozy. Někde už stojí jen ruiny. Hodně plochy leží ladem, kolem velkých řek jsou rozsáhlé bažiny.
Legoland SSSR
Slavutyč není normální město. Nenormálně do něj i přijedete. Za odbočkou, deset kilometrů před městem, můžete dát cihlu na plyn a přestat hýbat volantem. Nemůžete minout. Čtyřicet kilometrů odtud explodovala 26. dubna 1986 černobylská jaderná elektrárna. Rok na to vznikl Slavutyč (tj. starší ukrajinský ekvivalent pro ruský název Dněpr), sídliště uprostřed borových lesů pro dvaadvacet tisíc obyvatel evakuovaných ze zakázané zóny.
Tragickou událost připomíná betonový monument v parčíku na zdejším náměstí, hned vedle již nedostavěné centrály KGB. Kolem stojící paneláky jsou dnes omšelé, přesto Slavutyč představuje to nejlepší, co dokázalo sovětské stavebnictví. Fádnost sídliště se povedlo rozbít nápadem, aby osm čtvrtí postavilo osm svazových republik v národních stylech. A tak cestou od nádraží míjíte orientálně vyzdobené domy z růžového jerevanského tufu, nejvíce poškozené, protože projektované do teplejšího podnebí Zakavkazska, projdete „Tbilisi“, „Baku“, „Moskvou“, „Kyjevem“ až se dostanete do lepších čtvrtí „Vilnijuské“, „Rižské“ a „Tallinské“. Nejhonosnější je – nepočítáme-li budovu pro zahraniční experty na kontrolu Černobylu - elegantní dům z červených pálených cihel darovaný Leningradem. Každá čtvrť má svůj bazén. Díky okolním lesům a stále pofukujícímu svěžímu větříku si tady můžete připadat jako v Mariánských Lázních. Jestli přesto máte strach, zda ve Slavutyči nejste vystaveni nadměrnému záření, zajděte si k městské nemocnici zkontrolovat jeden z několika veřejných dozimetrů, co tady zbyly jako vzpomínka na glasnosť. Cestou minete rozestavěný pravoslavný kostel: místní ortodoxní reptají, že zatímco synagoga i katolický chrám jsou dokončeny, na jejich svatyni nezbyly peníze.
Rentgenová hladina na displeji mírně kolísá, ale je hluboko v normě. A i kdyby někdy náhodou nebyla, stejně by tady nikdo nikam neutíkal. Kam asi…
