Zemědělci by si měli uvědomit, že pěstovat obilí není a nebude „in“. Ty tam jsou doby, kdy se v našich krajích odvíjela prosperita zemědělství od objemu úrody obilovin, zejména pak pšenice. Loňská výborná úroda a předpoklad obdobné bilance žní v letošním roce znamenají pro tuzemské zemědělce v praxi pouze problémy.
Zemědělci by si měli uvědomit, že pěstovat obilí není a nebude „in“.
Ty tam jsou doby, kdy se v našich krajích odvíjela prosperita zemědělství od objemu úrody obilovin, zejména pak pšenice. Loňská výborná úroda a předpoklad obdobné bilance žní v letošním roce znamenají pro tuzemské zemědělce v praxi pouze problémy.
Trh je neúprosný.
Socialistické heslo „ani zrno nazmar“ už poslal na výspu dějin. Přebytek produkce sráží ceny na hranici nebo dokonce pod hranici vynaložených nákladů.
Vstup do Evropské unie přitom situaci spíše zkomplikoval.
Unie sice garantuje všem pěstitelům obilí, že od nich vykoupí přebytky za minimální cenu od 3200 korun za tunu, pokud splní na české podmínky celkem mírné kvalitativní parametry. Jenže vykupovat obilí je možné až do června následujícího roku po sklizni, což pro zemědělce v praxi znamená, že jej do té doby musí uskladnit. Čeští zemědělci ale vlastní skladovací kapacity nemají, a nemá je ani stát. Efekt podpory tak spadne do klína těm, kteří sklady vlastní, což jsou v České republice především velké podnikatelské skupiny Agrofert a Agropol. Podpora se tak nedostává k těm, jimž je určena. A východisko, zdá se, neexistuje.
Zemědělci by si měli uvědomit, že pěstovat obilí není a nebude „in“. Jenže problém je, že v současnosti nastavený systém národních (ne bruselských) podpor české zemědělce k pěstování obilovin spíše motivuje než naopak. A to je zásadní chyba. Vzniklou nadprodukci je pak třeba řešit, a letošní rok ukázal, že Brusel nám v tom příliš nepomůže.
Jako o systémovém řešení se tak v poslední době mluví o využití obilí k energetickým účelům, zejména jako suroviny pro výrobu biolihu. To je ale potenciální investiční past. Velmi málo se totiž hovoří o tom, že právě obilí je ekonomicky nejméně vhodná zemědělská surovina k produkci biolihu. Výrazně lepší plodinu pro výrobu tohoto ekologického paliva představují cukrovka nebo brambory. Při předpokládaném rozvoji trhu s obnovitelnými zdroji vznikne za pár let logicky situace, kdy úspěšnost odbytu bude dána efektivitou výroby, stručně řečeno cenou.
Jestliže je možné vyrobit biolíh z jiných plodin levněji, není použití obilí dlouhodobým řešením ani náhodou. Zejména to by si měli uvědomit nejen všichni investoři do lihovarů, ale i pěstitelé obilí. * (viz str. 36)
O autorovi| autor je agrární analytik
