První procesy s válečnými zločinci a kolaboranty se rozběhly v Brně. Byly uspěchané, týkaly se malých ryb a padaly v nich drakonické tresty
Domovník z brněnského Cejlu Václav Bébar byl vůbec prvním člověkem, který byl v Československu po skončení druhé světové války oficiálně popraven.
Trest smrti dostal za udávání a udavačem také podle všeho byl. Jeho případ přesto vzbuzuje rozpaky a jasně ukazuje, jak byly první retribuční procesy uspěchané a občas i špatně připravené. Není se co divit. Touha lidí po odplatě byla obrovská a vyšetřování probíhalo pod tlakem.
Dne 22. května 1945 přijeli do Prahy dva zástupci brněnského národního výboru a naléhavě žádali ministerstvo spravedlnosti, aby povolilo zřízení lidového soudu. Podle knihy Benjamina Frommera Národní očista vyprávěli o tom, jak lidé berou spravedlnost do vlastních rukou (už 26. dubna nechal svémocně vzniklý „revoluční tribunál“ v Židenicích popravit Marii Fuchsovou, viz týdeník Euro 24/2015) a že se jim v minulých dnech jen s vypětím veškerých sil podařilo odvrátit rozzuřený dav od útoku na jednu z budov, kde byli internováni kolaboranti a váleční zločinci: „Před budovou došlo v těchto dnech k bouřím a srocení lidu, který žádal, aby zajištěné osoby byly mu vydány, případně ihned postaveny před lidový soud. Jen postavení stráží s kulomety zabránilo, že rozbouřený lid nevniknul do budovy a neprovedl soud na místě.“
O kritické situaci jednala ihned vláda a Brnu povolila zřízení vůbec prvního mimořádného lidového soudu u nás, ustaven byl hned následujícího dne. Velký retribuční dekret, který měl procesům s válečnými zločinci a národními zrádci dát právní rámec, přitom ještě – kvůli hádkám Čechů se Slováky a komunistů s nekomunisty – nebyl hotový. Vláda ho schválila až 4. června, a prezident Beneš ho podepsal dokonce až 19. června.
Mezitím se v Brně začalo soudit a popravovat.
Neměl mi dát facku Bébarův případ byl pro zahajovací jednání soudu ideální. Domovník patřil k malým padouchům, kteří o ničem důležitém nerozhodovali, jeho případ byl jednoduchý, šlo za něj uložit trest smrti, a navíc se přiznal. Tak ostatně vypadaly skoro všechny první retribuční procesy.
Oprátku si Bébar upletl v říjnu 1941. Gestapo si tenkrát přišlo kvůli poslouchání zahraničního rozhlasu do „jeho“ domu pro otce a syna Žádníkovy. Oba dva skončili v Osvětimi a tam na počátku příštího roku zahynuli. Vdova Magda Žádníková vůbec nepochybovala o tom, kdo je udal, a bezprostředně po válce 12. května 1945 poslala úřadům dopis (Bébarův soudní spis leží nyní v Moravském zemském archivu), ve kterém žádala potrestání Bébara a jednoho z nájemníků – Němce Eugena Wollnera.
Bébar skončil v koncentračním táboře (tehdy to ještě nebylo sprosté slovo) v Kounicových kolejích a rozjelo se vyšetřování. Během něj Bébar přiznal, že měl s Žádníkem neustálé spory: „Žádníka jsem nenáviděl proto, poněvadž se mnou hrubě zacházel a neplatil mně za čištění ani klíčné, a když jsem ho o poplatek upomínal, tak mně dal facku.“ Když pak jednou za ním přišel „zarytý Němec“ Wollner s tím, že k Žádníkům pořád chodí nějací lidé, prozradil mu Bébar, že jsou to Židé a poslouchají v bytě cizí rozhlas: „Řekl, že to udá sám, já jsem mu na to odpověděl, aby to tedy udal, že mu to dosvědčím.“
Vypadalo to jasně a k soudu Bébarova věc dospěla už 8. června. Wollnera se vyšetřování naprosto nepochopitelně netýkalo a souzen nebyl. Byla to sláva a společenská událost. Přednosta soudu František Mazal nejdřív podle komunistického deníku Pravda prohlásil, že je třeba „přísně a tvrdě, ale spravedlivě potrestati všechny nacistické zločince“, a veřejný žalobce Emil Čermák slíbil, „že bude žalovati za nepřehledné řady popravených a zvířecky umučených synů našeho národa“.
Jenže Bébar u soudu otočil, tvrdil, že Žádníka neudal, a když ho gestapo vyslýchalo jako svědka, hrozilo mu prý zastřelením, neřekneli pravdu: „Trvám na tom, že ho udal Wollner, já s udáním nemám nic společného.“ Teprve teď si soud vzpomněl na Wollnera a přerušil jednání, aby ho nechal přivést. Wollner – jen v roli svědka – vše popřel a odmítl, že by Žádníka udal: „S Bébarem jsem o poslouchání cizího rozhlasu u Žádníka nemluvil.“ Ostatní svědectví byla nepřímá – byla toho typu, že si Bébar „mnul ruce“, když si gestapo přišlo pro Žádníky – a jiné důkazy neexistovaly.
Proces se rázem ocitl na vodě, pětičlenný senát nicméně vyšel z původních Bébarových výpovědí a jednomyslně vynesl trest smrti a rozhodl, že vzhledem k Bébarově „zvrhlé povaze“ bude poprava veřejná.
O milost třiašedesátiletý domovník nežádal, jen požádal o kněze. Pak se ještě předseda tribunálu – jako by se potřeboval ujistit – odsouzence zeptal, jestli je vinen. „Ano, jsem vinen,“ odpověděl Bébar.
Smrt „nýmanda“ Kat ho pověsil pět minut po šesté večer. Symbolicky na dvoře budovy Turnvereinu (německá obdoba Sokola), která bývala jedním ze symbolů brněnského předválečného němectví.
Pouhých deset minut po Bébarovi přišel na řadu řadový gestapák Leopold Potschka, který byl odsouzen toho samého dne ještě před Bébarem.
Jeho proces proběhl, na rozdíl od toho Bébarova, hladce a žádné překvapení se nekonalo. Zkrachovalý a kvůli dluhům z rakouskouherské armády propuštěný Potschka byl celoživotním nýmandem a šanci dostal teprve od gestapa. Přihlásil se hned v květnu 1939. Nejdřív tajné policisty učil šermu, poté povýšil do „židovské kartotéky“. Byl sice jen subalterním úředníčkem, přesto spolurozhodoval o odesílání celých rodin do koncentráků. Kolik lidí měl na svědomí, nikdo pořádně nezjistil, soudu nicméně stačilo, když vzorně přiznal: „Poslal jsem tam deset osob, z nich dvě zemřely.“ Na otázku soudce, jestli mu bylo při označování Židů v kartotéce jasné, že půjdou do koncentráku a zemřou, odpověděl: „Ano, to jsem vědět musel.“ V tu chvíli nebylo vlastně co řešit. Retribuční zákony vycházely ze starozákonní zásady „oko za oko“ – a pokud někdo zavinil smrt člověka, mohl počítat prakticky jen s nejvyšším trestem.
Třetím odsouzeným byl toho dne Němec Adolf Blažek, který udal Čecha Vladimíra Laušmana za to, že odstranil z výkladu svého obchodu nacisty vylepovaný plakát. Laušmana kvůli tomu osm dní věznilo gestapo, Blažek dostal za udání osm let, ovšem již v březnu následujícího roku ve vězení zemřel.
Zhoupni ho ještě jednou!
Podruhé Mimořádný lidový soud v Brně zasedl 19. června, tedy v den, kdy takzvaný velký retribuční dekret začal platit. Předstoupil před něj ředitel První průmyslové školy v Brně a zanícený žrout všeho německého Jan (za války si rád nechával říkat Hans) Bujniak, na kterého učitelé jeho školy podali oznámení hned 7. května.
V jeho případě nešlo o udání ani o zavinění čísi smrti, nýbrž o propagování a podporu nacismu, za což rovněž hrozila smrt, a to v případě, že je obžalovaný spáchal „v úmyslu, aby rozvrátil mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu, zejména československé mládeže“. A Bujniak se činil.
Když v listopadu 1941 nastoupil na průmyslovku coby výpomocný učitel, uvedl se vzorově zdviženou pravicí a o pár dní později přišel s návrhem, aby škola vyslala slavnostní deputaci k zastupujícímu říšskému protektoru Heydrichovi, předložila protektorátní vládě podnět na zavedení povinného užívání árijského pozdravu pro všechno obyvatelstvo „vyjma Židy“. Dále požadoval, aby zřídila předmět „říšská výchova“ a učila žáky hajlovat „s patřičným drilem a respektem“.
Když se pak na jaře příštího roku ujal po zatčení dosavadního ředitele vedení školy, jeho aktivismus ještě rozkvetl. Připjal si odznak s „haknkrajcem“, ředitelnu ověsil Hitlerovými obrazy a školní chodby portréty vynikajících Němců, žákům nařídil zdravit zdviženou pravicí a nutil je hlásit se po vojensku, učitelům oznámil, že sbor „pročistí, poněvadž se 20 let provozovala na ústavě švejkovina“, a porady zásadně zahajoval halekáním: „Pozor! Vůdci zdar!“
K naprosté většině obvinění se Bujniak přiznal, byť tvrdil, že aktivismem se snažil předejít zavření školy a Říši byl jen „zdánlivě loyální“. Nic mu to nepomohlo a brněnský soud vynesl třetí rozsudek smrti.
Šlo o drakonický trest a je docela dobře možné, že pokud by byl Bujniak souzen o rok či o dva později, přežil by. Přísnost vynikne obzvlášť ve srovnání s některými pozdějšími rozsudky. Například v procesu s protektorátní vládou (červenec 1946) padlo jen jedno doživotí a žádný trest smrti. V té době už ale vášně opadly, objevili se svědci vypovídající ve prospěch obžalovaných, soudy měly více času, lépe nakládaly s důkazy a častěji připouštěly polehčující okolnosti – často i tam, kde to, vzhledem ke striktnímu znění zákona, bylo výslovně zapovězeno. Výmluvně o tom svědčí čísla, která shromáždil ve své knize Frommer. V září 1945 soudy vydaly pouhých 2,6 procenta osvobozujících rozsudků, kdežto v březnu 1947 jich už bylo 47,4 procenta.
Poprava proběhla druhý den ráno. „Na pódiu byla připravena šibenice, ve skupině postávali členové soudu a lékař. Odsouzenec byl dohola ostříhán, takže jsme ho nepoznávali,“ vzpomíná na popravu někdejší žák brněnské průmyslovky Karel Krejčí. Dav přihlížejících se podle něj „choval odporně“ a vyžíval se ve výkřicích typu: „Zhoupni ho ještě jednou!“ Stejně znechucené byly i lidovecké noviny Národní obrana, když psaly, jak se „lidé ve stáří od deseti do 70 let přímo bili o možnost dostati se“ blíž a téměř „znemožňovali povykováním a neukázněným chováním tak vážný akt spravedlnosti“.
Byla to ostudná podívaná, ale k jisté změně došlo teprve po 6. září 1945, kdy byl v Praze popraven náměstek pražského primátora Josef Pfitzner. Exekuci sledovalo 30 tisíc lidí včetně malých dětí a úřady se rozhodly veřejnost poprav omezit. Napříště se již nepopravovalo na volně přístupných místech a všichni zájemci si museli vyřídit propustku.
Schizofrenní udavačka O měsíc později, 24. července, padl v Brně čtvrtý trest smrti. Popraveným byl komorník Jaroslav Matoušek, který v roce 1943 udal osazenstvo Starobrněnského kláštera kvůli přechovávání zbraní (v zahradě byla zakopaná stará pistole) a poslouchání cizího rozhlasu. Udání vedlo k několika zatčením a popravě kněze Alfonse Zadražila a vrátného Martina Lukáše. Doživotí (ve skutečnosti byla propuštěna již po deseti letech) dostala ve stejném procesu devětačtyřicetiletá soukromá učitelka francouzštiny Helena Franková. Také ona podala jiné – méně závažné – udání na členy kláštera, navíc podle obžaloby během války šikanovala své sousedy, kterým hrozila gestapem a nadávala jim do „českých luder a pakáže“. Život jí možná zachránil fakt, že byla poloviční Židovkou a arogancí a aktivismem tento „handicap“ pravděpodobně jen maskovala. Pochybnou čest být první popravenou ženou měla jedenatřicetiletá Ludmila Ulrichová ze Starého Města u Uherského Hradiště. Byl to smutný příběh. Ulrichové manžel Oldřich byl místním komunistickým funkcionářem, ona sama pracovala pro Spolek přátel SSSR. Pro Ulricha si gestapo přišlo hned v listopadu 1939, žena ho jezdila navštěvovat a přitom ji gestapáci zlomili ke spolupráci.
Její první akcí bylo dopadení hodonínského funkcionáře KSČ Miroslava Seilera. Gestapáci ho neznali, a Ulrichová jim ho proto měla ukázat na nádraží. Těžko si lze představit schizofrennější akci. Ulrichová na poslední chvíli řekla o chystané zradě staroměstským komunistům, ovšem na varování Seilera už bylo pozdě. Pak na nádraží gestapákům dotyčného ukázala, ale zároveň na něj sykla: „Zmiz.“ Seiler skončil za mřížemi a během mučení prozradil celou místní ilegální síť KSČ. Výsledkem bylo 54 dalších zatčení a několik mrtvých. Podobných akcí následovalo víc, přičemž Ulrichová zřejmě přispěla i k zatčení a smrti svého švagra.
Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti vyřídil její případ 21. srpna 1945. Proč to všechno dělala, ale pořádně nezjistil. Na začátku zjevně byly nikdy nenaplněné sliby gestapáků, že jejího muže pustí (Ulrich ve vězení nakonec zemřel). Toto Ulrichové uvěřil i retribuční soud, odmítl však – s odůvodněním, že Ulrich byl „idealista, přísný komunista, dobrý vlastenec, poctivý člověk“ – její obhajobu, že ji o spolupráci s gestapem žádal on sám. Naopak soudci dospěli k názoru, že se Ulrichová do jednoho z gestapáků zamilovala, a udání mu proto předávala ochotně a zdarma. „Snažila jsem se na obě strany. Kdyby ti lidé byli chytřejší, pokaždé mohli utéct, já jsem se musela také chránit,“ napsala Ulrichová po válce do vězeňského motáku. Sama tomu snad věřila, daleko spíš než realita to ale bylo zbožné přání.
Senát lidového soudu, ve kterém zasedal i budoucí sadistický vyšetřovatel Alois Grebeníček, jemné nuance neřešil a Ulrichovou poslal kvůli podílu na smrti minimálně šesti lidí na šibenici. Jestli soud splnil poslední přání Ulrichové – rozloučit se s osmiletým synem Iljou – z dokumentů vyčíst nelze.
Řemeslní udavači Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti byl druhým, který se k Brnu přidal. Již před procesem s nešťastnou Ulrichovou vynesl dva jiné hrdelní rozsudky. Nejdřív 14. srpna nechal popravit řidiče zlínského gestapa Karla Ullricha (s Ulrichovou neměl nic společného), který se podílel na zatčení nejméně stovky Čechů, jejich trýznění při výsleších a na svědomí měl i dvě vraždy nepohodlných vězňů. O dva dny později přišel na řadu pašerák a „řemeslný udavač“ Tomáš Štipčák, který zavinil zatčení desítek lidí a minimálně dvě úmrtí.
Pak už se přece jen objevil první větší případ. Šlo o Oldřicha Baťu, udavače, který stál za vyvražděním a vypálením osady Ploština nedaleko Vizovic. Podle různých svědectví Baťa „nerad pracoval“ a poflakoval se od ničeho k ničemu. Vše se změnilo v listopadu 1944, kdy podle svých pozdějších výpovědí zavinil v továrně Detona při posunování vlaku havárii. Ze strachu utekl a ve Zlíně potkal konfidenta gestapa Františka Machů. Ten ho vzal za svými chlebodárci a rovněž z Bati se stal placený udavač – a konečně úspěšný člověk. Jeden z jeho známých po válce vzpomínal, jak za ním Baťa v té době přišel v novém oblečení a botách: „Ukazoval mi, že má hodně peněz, ačkoli před tím dlouhou dobu nepracoval, a kromě toho mi ukazoval plné nábojníky do pistole. Za chvíli mi ukázal celou pistoli.“ Do konce války toho Baťa stihl hodně. Na největší akci ho gestapo vyslalo v dubnu 1945, kdy se měl spolu s Machů pod krycím jménem Kováč přidat na moravskoslovenském pomezí k partyzánům. Oba zrádci pobyli u partyzánů zhruba 14 dní a pak jednou v noci, když měli hlídku, zmizeli a 19. dubna přivedli k Ploštině protipartyzánskou jednotku „Josef“ vedenou Wernerem Tutterem. Baťa s Machů ukazovali, kdo s partyzány spolupracoval, a Němci rabovali a zapalovali domy. Celkem 24 lidí nahnali nacisté do hořících domů a upálili je, několik dalších zastřelili.
Protokol z jednání Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti (proces i poprava proběhly 30. srpna během „výjezdního zasedání“ ve Zlíně) se nedochoval, ale z rozsudku plyne, že se Baťa prakticky ke všemu přiznal a soud měl za to, že způsobil smrt 28 lidí. Rozsudek tak nemohl být jiný než veřejné oběšení. Velké ryby V průběhu září 1945 se přidaly další lidové soudy a v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Kutné Hoře a Hradci Králové padly další hrdelní rozsudky. Ty pražské se už týkaly prvních nacistických prominentů. Již zmíněného náměstka pražského primátora Josefa Pfitznera nebo návladního u německého zvláštního soudu (Sondergericht) v Praze Kurta Blaschtowitschky, který se přiznal, že během války navrhl 120 rozsudků smrti.
Na skutečně zásadní procesy došlo až o mnoho později. Rozsudek nad protektorátním státním ministrem Karlem Hermannem Frankem (dle dobové titulatury „krvavý katan“ či „největší zloduch, který k nám byl nacisty vyslán“) padl v květnu 1946, nad vůdci Vlajky („nejhnusnější zrádci národa“) o měsíc později, nad protektorátní vládou na konci července téhož roku a nad předáky Kuratoria a aktivistickými novináři („novinářští prostituti“) až v roce 1947. To už je ale jiná kapitola.
Během vyšetřování Bébar přiznal, že měl s Žádníkem neustálé spory: „Žádníka jsem nenáviděl proto, poněvadž se mnou hrubě zacházel a neplatil mně za čištění ani klíčné, a když jsem ho o poplatek upomínal, tak mně dal facku.“ „Na pódiu byla připravena šibenice, ve skupině postávali členové soudu a lékař. Odsouzenec byl dohola ostříhán, takže jsme ho nepoznávali,“ vzpomíná na popravu někdejší žák brněnské průmyslovky Karel Krejčí. Jak se soudilo po válce Podíl osvobozujících rozsudků v procentech:
do konce září 1945
2,6
v říjnu 1945
8,3
v dubnu 1946
16,9
v říjnu 1946
28,8
v březnu 1947
47,4
Druh uloženého trestu do konce září 1945:
trest neuložen
1
trest smrti
25
doživotí
11
vězení
165
celkem odsouzených 202
Během svého trvání odsoudily mimořádné lidové soudy a pražský Národní soud celkem 33 463 tisíc válečných zločinců a kolaborantů, padlo celkem 723 rozsudků smrti, 686 jich bylo vykonáno.
Zdroj: kniha Benjamina Frommera, Národní očista – retribuce v poválečném Československu
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz