Na konci šedesátých let jsem byl se šéfredaktorem MY 67 Vladimírem Matesem a pár mladými lidmi z Východu v SRN. Pozvala nás sociálnědemokratická mládežnická organizace Falken. Přijal nás i Willy Brandt, tehdy vicekancléř a ministr zahraničí. Opozdil se, ale velkoryse místo 15 minut slíbil půlhodinu.
Dnes by jednomu z největších evropských poválečných politiků bylo sto let. Postavil se proti Hitlerovi a za války sloužil v hodnosti kapitána v norské armádě. Po porážce Norska se stal ve Švédsku novinářem. Byl předsedou SPD, starostou Západního Berlína a předsedou Socialistické internacionály. Otevřeně přiznal vinu Německa za druhou světovou válku.
Brandt se zasloužil o revitalizaci sociálnědemokratických myšlenek. Postavil se proti násilí v politice včetně třídního boje. Z SPD vytvořil moderní levicovou stranu. Nic na jeho zásluhách nemění ani jeho údajná spolupráce se zpravodajskými službami obou velmocí za války.
Do evropské politiky zasáhl Brandt jako tvůrce ostpolitiky založené na zlepšení vztahů mezi SRN, NDR, Polskem a SSSR. Zasloužil se o podepsání čtyřstranné dohody o Západním Berlíně a o přistoupení SRN ke smlouvě o zákazu jaderných zbraní. V roce 1971 za to vše dostal Nobelovu cenu míru. Měl významnou zásluhu i na normalizaci vztahů s Československem.
V roce 1974 musel rezignovat – jeden z jeho nejbližších spolupracovníků byl agentem Stasi. Willy Brantd napsal: Musíme se rozloučit s hledáním jedné pravdy a naučit se žít s pravdami. Je to stále aktuálnější, i když stále těžší.
Autor je sociolog
Čtěte také:
Rudolf Jindrák: Německo nemělo ambici vést Evropu, nutí ho okolnosti
