Arne Jacobsen
Co do velikosti je Dánsko vzhledem ke svým skandinávským sousedům spíš trpaslíkem, o to větší roli si však vydobylo v historii moderního designu. Modernismus, na němž je postaven náš dnešní estetický svět, se rodil především na severu Evropy v podobě kusů světlého, až na samou podstatu zjednodušeného nábytku, lamp či jídelních servisů. V padesátých a šedesátých letech vzbudil tamní nábytek tak velkou vlnu zájmu, že si ho všimla celá Evropa, ba dokonce i Amerika.
Nejlepším příkladem je židle Arneho Jacobsena nazvaná jednoduše 3107. Ta se díky sérii fotek jednoho anglického fotografa, jež byla svého času považována za skandální, stala počátkem šedesátých let symbolem moderního životního stylu: Lewis Morley totiž zakryl nahotu protagonistky aféry Profumo Christine Keelerové, ženy pochybné pověsti, ale bezesporu svůdné, pouze opěradlem Jacobsenovy veleúspěšné židle. Krásná Christine a odvážné křivky této židle dodaly fotografii překvapivě erotický náboj. Po ní následovaly další četné portréty, nyní již s ironickým podtextem: za opěradlem židle 3107 zaujali místo dramatici, televizní hvězdy a jiné osobnosti veřejného života.
V té době už byl Arne Jacobsen považován za jednu z největších osobností dánské architektury a kultury – ne-li vůbec největší – takže pro něj úspěch nebyl žádnou novinkou. O deset let dříve, počátkem padesátých let, se jeho jméno již jednou ocitlo v centru světového zájmu. Jeho mimořádně úspěšná židle Mravenec, vyrobená z laminované dřevěné desky, si okamžitě dobyla srdce celého světa. Byla moderní, vtipná, lehká a jednoduchá. Pro poválečný svět byla příslibem nové, lehčí a radostnější budoucnosti.
Stejně jako dnes už klasický nábytek jeho finského současníka Alvara Aalta (viz EURO 31–32 /2010) představila se i židle Mravenec jako součást celistvého architektonického řešení. Jacobsen totiž ke svým zakázkám vyžadoval absolutní moc a nespokojil se jen s návrhem budovy, ale chtěl, aby bylo všechno v dokonalém souladu, dveře, nábytek i například kliky. Podle legendy dokonce při projektování jedné studentské koleje v Oxfordu sám vybral i rybky, které budou plavat v okrasném jezírku. Příjemná, světle lakovaná židle Mravenec byla původně také navržena pro podnikovou jídelnu jednoho velkého dánského farmaceutického podniku. Byla výsledkem přesných požadavků: například aby bylo možné naskládat židle lehce jednu na druhou kvůli úklidu, aby byly lehké a zabíraly málo místa. To, že se i přes svou formu a neobvyklost přesně trefila do vkusu doby, a dokonce odstartovala vznik tisíců napodobenin a variací, bylo považováno jen za vedlejší fakt.
Největším úspěchem a nejkomplexnějším dílem velmi nadaného dánského architekta a designéra byl SAS Air Terminal and Royal Hotel, kodaňský věžák Skandinávské letecké společnosti, který je dodnes jedním z nejelegantnějších a nejmondénnějších míst ve městě. Jeho architektonická hodnota si nezadá s krásou interiéru. Je nejen příjemně a domácky velkosvětský, ale lze ho považovat přímo za muzeum designu vycházejícího z modernistické školy.
Úspěšná kariéra, skvělé budovy a nábytek, z nějž se postupem doby stala klasika, to je opravdu velký výkon, vezmeme-li v potaz, že Jacobsen začínal jako pomocný nosič cihel, který se o pár desetiletí později přeplavil na člunu do Švédska, aby uprchl před nacistickými okupanty.
Verner Panton
O jednu dekádu později, v sedmdesátých letech, poznal svět jméno jiného dánského designéra. Verner Panton patřil k nejúspěšnějším designérům tvořícím ve stylu op art a pop art, jejichž tvorba je dodnes živá. Vyrostl už na skandinávském modernismu, na škole Alvara Aalta a Arneho Jacobsena, nicméně ve své tvorbě upřednostňoval před dřevem umělé materiály. „Mým cílem je inspirovat fantazii lidí,“ říká Panton o svém stylu, „donutit je k zamyšlení, vyprovokovat a přimět k tomu, aby žili v barevnějším a bohatším prostředí.“
Jedním z jeho velkých úspěchů je ohnivě červené křeslo Cone, které vzniklo stejně jako práce jeho renomovaných předchůdců jako součást větší objednávky. Zařídil totiž restauraci svých rodičů, a sice velmi důkladně, od tapet po prostírání a stejnokroje obsluhy, přičemž dbal na každý detail. Podle dobových zdrojů nabídl Pantonovi obchodník, majitel obchodního domu s nábytkem Plus-Linje, ihned v den otevření, že začne zdejší atraktivní červená křesla neobvyklých tvarů vyrábět sériově. Když pak jeden renomovaný magazín věnující se bytovému návrhářství křesla také nafotil, posadil do nich Panton nahé figuríny, jako by pokukoval po úspěchu jednoho ze svých nejdůležitějších předchůdců, velkého Jacobsena. Později v New Yorku prý musela dokonce zasahovat policie, neboť dav zvědavců, který se shromáždil před výlohou, blokoval dopravu.
Pozornost o nic menší vyvolal i jeho další velký úspěch s názvem Panton Chair. Po technické stránce se jednalo o první v celku vylisovanou židli z plastu. Její odvážnou a erotickou formu nejlépe vystihuje charakteristika dobového tisku: „Ukáže vám, jak se před svým mužem svléknout.“
Vedle nábytku byly druhou Pantonovou vášní světla. I zde rád používal umělou hmotu, akryl a polyester zpevněný skleněným vláknem. Z nich vytvářel organické a veselé formy doplněné živými barvami a měkkými, reflexními povrchy. Jednou z jeho nejúspěšnějších lamp bylo světlo Moon. Lampa s komplexní, abstraktní konstrukcí složenou z deseti kruhů s postupně se zmenšujícím průměrem. Kroužky jsou pohyblivé, čímž dovolují nastavit intenzitu světla. Další jejich výhodou je, že se při složení do roviny lehce vejdou i do ploché krabice středních rozměrů. Jedním z nejdůležitějších prvků při řešení komplikovaně sestaveného a působivého interiéru byl u Pantona často právě dobře navržený světelný efekt.
Křeslo Cone, jež dnes patří mezi pop-artovou klasiku, i světlo Moon lze najít mezi produkty nábytkářské firmy Vitra ještě dnes, padesát let od jejich vzniku. Jednou z nejcharakterističtějších fotografií Vernera Pantona nicméně zůstává obrázek onoho beatnického mladíka, který se svým minibusem přeměněným na improvizované studio brázdí v padesátých a šedesátých letech Evropu, aby tu a tam pozdravil kolegu návrháře nebo známého výrobce nábytku.
