Což o to, vystoupení českých hokejistů na mistrovství světa bylo letos určitě zas velmi sympatické. Co ve mně naopak každým rokem vzbuzuje větší a větší rozpaky, je fanouškovská hysterie spojená s afektovanou demonstrací něčeho, co se tváří jako národní hrdost.
Foto: Profimedia.cz
Zatímco po celý rok národ pospolně nadává na české hospodářství, na české politiky, na českou kulturu, jedenkrát za sezonu nás náhle osvítí duch sounáležitosti a najednou kdo neskáče, není Čech. To by nebylo konec konců nic až tak špatného, kdyby si ovšem davy pubescentních hokejových Lidušek a hospodských všeználků udržely špetku národního zápalu aspoň pět minut po skončení turnaje a směřovaly ji i na stav české ekonomiky.
Ochota libovat si místo zdravé národní hrdosti většinu času v sebemrskačství je pro nás Čechy příznačná až v poválečném období. V kultuře a historii první republiky jsou naopak patrné důkazy toho, že hrdost na nový stát byla nefalšovaná, hluboká a motivovala lidi k podnikání, k umění i obraně národních tradic.
Dnes jako bychom si léčili oslavou sportovních úspěchů komplex malého národa, který nemá v ekonomice co nabídnout. Vystihl to jeden můj známý, který se hned po škole odstěhoval za prací do Skotska: „Tvářil jsem se tehdy, jako bychom my Češi byli nejslavnější borci, protože jsme třikrát po sobě vyhráli mistrovství v hokeji. Ale až tady u Skotů jsem pochopil, co je to opravdová národní hrdost. Oni jsou pyšní na svou vědu, na své školství, na své firmy.“
Přitom i Česko má spoustu podnikatelů či vědců, na něž můžeme být hrdí. O těch se ale téměř nemluví. A když už na ně přijde řeč, obvykle to vzbudí spíš závist. Ostatně i těm hokejistům by začal dav, kdyby se jim nedejbože zápas nepovedl, spílat: Berou přece takový prachy a přitom hrajou prachmizerně.
Tak mě napadá, že asi budu taky pravověrný Čech. Tenhle sloupek vlastně taky nakonec sklouzl k tomu sebemrskačství.
