Textilka našla způsob, jak odolat východní konkurenci
Nejhorší rok ve své historii má za sebou svitavská textilka Svitap J. H. J., která se specializuje na výrobu technických textilií. Její šéf a majitel Jan Heřmanský dokonce loni uvažoval o tom, že zavře jednu z pěti divizí podniku. „Rok 2005 byl nejhorší. Stále se zhoršují podmínky pro podnikání, rostou ceny elektrické energie i plynu, což má na nás dopad v desítkách milionů korun,“ stěžuje si Heřmanský. Jeho slova potvrzuje i Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu (ATOK), která vyčíslila, že tento trend zatížil odvětví dalšími náklady ve výši zhruba 300 milionů korun. Letos se i přes další růst cen energií a minimální mzdy však firma prý odrazila ode dna. Na nepříznivý vývoj neměly loni vliv jen rostoucí ceny vstupů, ale také poslední vlna liberalizace světového obchodu, která umožnila podstatný růst dovozu textilu z Asie, především z Číny. V červnu se však podařilo uzavřít s Čínou takzvanou Šanghajskou dohodu o množstevních kvótách na vývoz, které zatím platí do roku 2007. „Pokles tržeb nakonec nebyl tak hluboký, jak jsme čekali. Firmy sice mají i dnes dost zakázek, ale za výrazně horší ceny. Pracujeme na tom, aby se dohoda prodloužila do konce roku 2008,“ konstatuje šéf sekretariátu ATOK Jiří Kohoutek.
Jednoduchý recept.
Šanci na přežití a případný růst mají hlavně výrobci technických textilií a výrobků, které nesnesou dlouhou přepravní cestu, což je například módní zboží. Proto na podporu technických textilií založilo osmnáct výrobců ve spolupráci s Technickou univerzitou Liberec nový klastr. K jeho iniciátorům patří právě Jan Heřmanský ze Svitapu J. H. J. „Naším cílem je získat prostředky od Evropské unie. Chceme se orientovat hlavně na společný marketing a investovat do strojů na hodnocení textilií, čímž zvýšíme konkurenceschopnost. Část prostředků plánujeme také na odborné vzdělávání a výuku jazyků,“ říká Heřmanský. Klastry jsou postaveny na spolupráci konkurujících si firem a mají vést k regionální konkurenceschopnosti a prosperitě. Heřmanský tvrdí, že kdo chce vzdorovat asijské nadvládě, musí přejít z jednoduchých výrobků na náročnější a nabídnout dokonalý servis. Například Vamberecká krajka omezila výrobu strojových krajek, zato zdvojnásobila produkci drahých ručních krajek. Řadu dalších firem živí automobilový průmysl, Svitap dodává například filtry do klimatizací. V dobré kondici se loni udržely i podniky z oboru oděvního textilu, které se zaměřují na náročnější zákazníky, například producent vlněných látek Nová Mosilana či výrobce dámského prádla Triola. „V minulosti Svitap vyráběl vojenské stany a lněné plachtoviny pro Sovětský svaz, ovšem v roce 1991 armáda neodebírala žádné stany a do Ruska jsme nevyvezli ani metr. Nezbylo než se okamžitě vrhnout na jiný sortiment,“ vzpomíná Heřmanský na dobu, kdy začal podniku šéfovat. Svitavská textilka byla totiž původně jen jedním ze závodů podniku Technolen a právě z jeho ředitelství nový generální ředitel přišel. „Začali jsme dělat stany pro humanitární účely a díky mým dřívějším kontaktům v Německu a Nizozemsku jsme do měsíce už měli konkrétního zákazníka,“ vzpomíná Heřmanský. O dva roky později firmu spolu s kolegou Jiřím Janíčkem zprivatizoval za sto milionů korun. A od roku 1996 je Heřmanský stoprocentním majitelem Svitapu. V roce 1993 podnik utržil zhruba dvě stě milionů korun a zaměstnával pět set lidí. V posledních letech Svitap vykazuje tržby okolo půl miliardy korun a má devět set zaměstnanců. K tomu je nutné připočíst dalších dvě stě milionů slovenských korun z dceřiného Tatralanu v Kežmaroku plus dvě stě tamních pracovníků.
Krachy.
Zhoršující se konkurenceschopnost má pochopitelně dopad na ekonomiku podniků. Řada firem krachuje, další zavírají některé provozy. Letos se do konkurzu dostaly například strážnická textilka Šohaj, podnik Alma z Nové Bystřice, návrhu na konkurz čelí Tepna Náchod. Otavan Třeboň přesunul podstatnou část produkce do Bulharska. Loni zkrachovali vlastníci Textilany, padl výrobce pokrývek Larisa. Další podniky, jako například Slezan, OP Prostějov či Tiba, uzavřely pobočky. Přitom nejde o nový trend. Již v roce 2004 textilní průmysl jako první odvětví vykázal více zaniklých subjektů než nově založených. Stejně tak nepříznivě působí na textil růst minimální mzdy. Průměrný plat v odvětví se totiž pohybuje okolo dvanácti tisíc korun. V případě Svitapu činí náklady na energie zhruba třináct procent celkových nákladů, na mzdy bezmála třicet procent, a s tím se příliš hýbat nedá. „Například letos jsme za prvních pět měsíců zaplatili za plyn o pět milionů korun více, ale spotřeba nám i přes tuhou a dlouhou zimu stoupla jen o jedno procento. Pokud roste minimální mzda, musíme dělníkům přidat, ale pak chybí motivační prvek,“ vysvětlil Heřmanský.
Pět divizí.
Svitap se specializuje na náročnější výrobu technických a umělých tkanin, z nichž se šijí stany, plachty, bazény, nejrůznější potahy, ale také deky či dekorační látky. Firma je rozdělena do pěti divizí, které spolu sice kooperují, ale každá z nich je samostatnou jednotkou. Organizační struktura je plochá s co nejmenší byrokracií. Personální a finanční úsek spadá pod generálního ředitele a centrální je rovněž marketing. Ostatní pravomoci jsou na divizích včetně obchodu. „A také jedou na vlastní hospodářský výsledek, takže například i mzdy jsou rozdílné. Materiály si mezi sebou prodávají na základě vnitropodnikových pravidel, aby z toho obě strany něco měly,“ vysvětluje Heřmanský.
První divize vyrábí PE kašírované plachtoviny, které se užívají v zemědělství, stavebnictví, obalové technice, na výrobu přístřešků, plachet či fóliovníků. Druhá divize produkuje speciální těžké tkaniny pro technické účely, filtrace, dopravníkové pásy a těžké lněné látky. Třetí divize šije technickou konfekci, což jsou například party stany a bazény na míru zákazníkům. Čtvrtá je vlastně bývalá svitavská textilka Vigona, kterou Heřmanský koupil v letech 1999 až 2000 a specializuje se na bytový textil, potahové tkaniny, netkané textilie a úpravy tkanin z druhé divize. Poslední jednotkou je od roku 2004 bývalý slovenský Texilan, dnes Tatralan. Ten produkuje bytový textil a materiály pro výrobu maskáčů. „Půlmiliardové tržby na devět set pracovníků by se mohly jevit jako nic moc, ale my máme obrovskou přidanou hodnotu. Náš výrobní cyklus je v podstatě uzavřený – od surovin až po hotové výrobky,“ vysvětluje šéf firmy.
Asijské materiály jsou nekvalitní.
Party stany či autoplachty jsou zajímavé výrobky, ale jen tuzemský trh by Svitap neuživil. Podnik proto ročně vyváží přibližně dvě třetiny své produkce. „Takže naším dalším nepřítelem je silná koruna. Nutně už bychom potřebovali přejít na euro,“ zdůrazňuje Heřmanský.
Osmdesát procent exportu míří do Německa. Svitap přitom spolupracuje s několika firmami, například pro společnost Freudenberger dodává mopy, další firma odebírá přístřešky ke karavanům, jiná filtry k autoklimatizaci. Ostatní zahraniční zákazníci se rekrutují z Nizozemska, Francie, Norska i Švédska.
„Asijská konkurence není pro nás až takovým problémem. Její materiály jsou totiž často mizerné. Naší strategií není konkurovat nízkou cenou a špatnou kvalitou, ale chceme dodávat kvalitní zboží na úrovni Evropské unie, jen za ceny o něco nižší,“ uvádí šéf Svitavu. Úspěšnost této strategie potvrzuje i šéf sekretariátu ATOK Kohoutek: „Svitap je sice jen středně velká textilka, ale ve velmi dobré ekonomické kondici, a to především díky svému sortimentu.“
Představitelé Svitapu také pilně objíždějí výstavy a veletrhy, ročně se takto prezentují zhruba dvacetkrát. „Musíme se ukázat, že tady jsme, ukazujeme novinky. Ne vždy to hned nese ovoce, ale nasbíráme kontakty. Několikrát jsme byli například na vojenské výstavě v Abú Dhabi a až loni jsme tam získali velký obchod,“ konstatuje Heřmanský.
Zadní kolečka.
Heřmanský soudí, že podnikání je v Česku velmi nefér: „Nejsme malá firma, ale nejsme ani velcí, a tak nedosáhneme téměř na žádné investiční pobídky, přestože jsme investovali bezmála stovky milionů korun především do nových technologií a modernizace strojového parku. A to všechno ze svého nebo z pracně splácených úvěrů. Peníze jsme dostali jen od úřadu práce, a to dotaci na rekvalifikaci pracovníků v řádu desetitisíců korun.“ Heřmanský patří ke zkušeným manažerům, a tak své podnikání jistí i ve zcela odlišném oboru. Pustil se totiž do cestovního ruchu a zakoupil a rekonstruuje horskou chatu v Českých Petrovicích.