Vyrábět židli a použít více materiálu, než je potřeba, je hloupost
Volná košile a džíny, styl docela běžného Londýňana. Tak se obléká a je to v jeho případě překvapivé. „Mám rád obyčejné oblečení, ne příliš formální,“ říká Jasper Morrison. Jeho oblíbenou sladkostí jsou makové koláče. Řeč je přitom o jednom z nejznámějších současných autorů uměleckého i průmyslového designu, jehož díly se pyšní nejvlivnější designérské domy jako třeba Vitra, Alessi nebo Cappellini. Jeho objekty oceňují i nejvyšší anglické kruhy. Když pořádá předseda vlády Tony Blair koktejl pro designérský a architektonický výkvět země v Downing Street číslo deset, Jasper Morrison nikdy nechybí.
Kudy vede cesta k jeho úspěchu? Napsat, že proslul především osobitým stylem a elegancí, nestačí. Ale to, čím upoutává v první vteřině, už je možná úhelné - smyslem pro jednoduchost. Co je to stůl? Čtyři nohy a rozlehlá pracovní plocha. Stačí.
A potom ještě něco. Když poskytoval rozhovor magazínu E8, vyčlenil pro něj přiměřený čas a přesně v minutu, kdy vypršel, setkání nemilosrdně ukončil. „Můžete dělat hodně věcí, pokud tomu věnujete dost pozornosti,“ míní. Schopnost koncentrace se zjevně promítá i do jeho tvorby.
Jak by měl vypadat ideální kus nábytku? Představuji si to jako něco velmi kompletního, jednoduchého, co není vizuálně složité. Neznamená to ale, že forma musí vypadat jako krychle. Vezměme si například židli. Existují různé druhy – kancelářská, jídelní… Pokaždé, když navrhuji židli, snažím se najít určitou formu, která ten který typ reprezentuje v té nejpřímější cestě.
Proslul jste jako designér předmětů, které se vyznačují rafinovanou jednoduchostí. Jeden z britských časopisů vás nazval dokonce asketou. Souhlasíte s tímto označením? Myslím, že design je hodně spojen s ekonomickou stránkou, s cenou materiálů. Vyrábět židli a použít více materiálu, než je potřeba, je hloupost. A navíc, podle mého názoru je někdy daleko lepší neobklopovat se stovkami věcí, protože život je sám o sobě dost komplikovaný.
Existuje nějaký oblíbený materiál, ze kterého rád tvoříte? Ani ne. Ve skutečnosti je důležitá otázka, co je pro danou zakázku vhodné. Například jsem navrhoval design židlí pro klášter ve Francii, který projektoval Le Corbusier. Navrhl jsem dřevěné židle, protože to byl nejvhodnější materiál. Ve stejné době jsem také připravoval návrh plastových židlí pro masovou produkci. Jedna taková židle vyjde na 50 eur a vyrobit ji trvá přibližně tři minuty. Udělat jednu dřevěnou židli pro francouzský klášter trvalo tři dny. A stojí zhruba 500 eur.
Existují v současné době vůbec nějaké trendy v designu? Trend, který je patrný v poslední době, je hodně špatný. Myslím, že design je velmi zcestně prezentován. Pokud půjdete po ulici a zeptáte se lidí, co je design, odpoví, že je to něco, co přitahuje pozornost k určité věci. To je směšné a není to normální. Pro mě design znamená přesný opak. Není něčím, co má přitáhnout okamžitou pozornost, nemusí být něčím speciálním. Myslím, že za toto nepochopení může řada časopisů, které o designu podávají kompletně chybný obrázek. Mnoho časopisů například otiskuje fotografie různých crazy židlí. Redaktoři nejsou odpovědni za takovéto produkty, chtějí jen prodat časopis. V článku navíc obrázky různých objektů komentují, že takové crazy produkty musíte mít, protože vám pomohou změnit váš život. To sice může pomoci prodat časopis, ale je to naprosté neporozumění tomu, co design skutečně znamená. Před deseti lety nebylo povědomí o designu běžně rozšířené a dnes je zase design zcela nepochopenou záležitostí.
Myslíte si, že se to změní? Myslím, že je to oběť úspěchu prodeje. Doufám, že všichni jednou budou znuděni různými crazy objekty a že konečně uvidí i jiné úrovně designu.
Přál jste si vždy stát se designérem a architektem, nebo byla vaše volba náhodná? Co si pamatuji, od dětství mě zajímalo, jak a z čeho jsou různé věci vyrobeny. Z toho ale není možné usuzovat na budoucí povolání. Teprve když mně bylo asi šestnáct let, jsem se skutečně rozhodl, že design bude mým zaměřením.
Dalo by se v rámci designu hovořit o nějaké specializaci, konkrétně vaší, anebo je designér někým, kdo může obsáhnout kompletní spektrum tvorby? Když jsem byl studentem, jednodušší pro mě bylo navrhovat nábytek. Celá má studia byla spojena s designem nábytku. Později jsem ale stále více získával objednávky na product design, což je značně odlišná práce. Dnes v mé práci převažují zakázky průmyslového designu, jako jsou elektrické spotřebiče, mobilní telefony a další. To je oblast, která je velmi zajímavá. Ani na navrhování nábytku ale nechci zapomenout. Pokud například připravuji design křesla, je to speciální a kreativní proces, který si velmi užívám.
Jste ovšem také autorem návrhu designu tramvají v Hannoveru. To už je přece dosti specifická práce…
Přijal jsem tuto zakázku, protože nepřichází každý den. Není běžné, že jste zodpovědná za projekt v hodnotě 500 milionů marek. Nechtěl jsem jednoduše odmítnout. Hned na začátku jsem ale řekl, že nejsem kvalifikovaný designér tramvají. Přesto mi důvěřovali a nakonec byl výsledek v pořádku. Pracovali jsme velmi tvrdě.
V designu platí, že můžete dělat hodně věcí, pokud tomu věnujete dost pozornosti. Jen si vždy musíte uvědomit, že když vidíte tramvaj nebo vlak, neznamená to, že tyto věci fungují díky designérovi. To je výsledek týmové práce inženýrů, dělníků… Všichni z nich, včetně designérů, mají o výsledku své představy a své požadavky. A realita je pak někde uprostřed.
Na jakých projektech byste chtěl pracovat? Nedělám žádné plány. Například právě projekt hannoverských tramvají. S tím jsem nikdy nepočítal. Realita je více překvapující než vše, co bych mohl naplánovat. Vyčkávám a uvidí se.
Kde nacházíte inspiraci? Všude. To je podmínka pro práci designéra. Musí být schopen dívat se na všechno a umět ocenit to, co vidí. Designér musí neustále přemýšlet o různých materiálech, o možnostech a aplikacích. Potom, když začne navrhovat nové věci, měl by být schopen využít všech těchto vzpomínek a vytvořit něco nového. Sám sebe považuji spíše za reprodukovatele než za tvůrce.
Prostě pracujeme
Jasper Morrison (1959) pochází z Londýna. Vzdělání získal na prestižní Royal College of Art v Londýně. Díky stipendiu pobýval rok také na Berlínské akademii umění. Hned po skončení studia založil své vlastní designérské studio a začal spolupracovat s nábytkářskými firmami nejzvučnějších jmen, jako jsou Alessi, Cappellini a Vitra. „Nepřemýšlíme o tom, pro koho zrovna pracujeme,“ říká.
Kromě nábytku Morrison navrhuje objekty i z oboru průmyslového designu. Na svém kontě má návrhy designu mobilních telefonů, nádobí, plastových předmětů. Jeho doposud největší zakázkou byl design nové metropolitní tramvaje pro Hannover jako součást výstavy EXPO 2000. Vůz získal cenu iF Transport Design Award a iF Ecology Award.
Morrisonovo londýnské studio čítá tři stálé spolupracovníky. Jedním z nich je i Morrisonova partnerka Ruth Donaghey.
(Fotografie následujících předmětů naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
Thinking Man´s Chair 1986, Cappellini
„Měl jsem ideu navrhnout křeslo, které by bylo složeno pouze z konstrukčních elementů. Po mnoha pokusech jsem se přiblížil k finální podobě modelu, který se vyznačoval malými stolky na konci obou opěrek. Návrh jsem nazval Křeslo pijícího muže. Když jsem se ale jednou vracel z trafiky, všiml jsem si sloganu Dým přemýšlejícího muže. Tento slogan se mi zdál sofistikovanější. Proto jsem název křesla upravil.
Později jsem křeslo vystavil ve svém londýnském showroomu Zeev Aram. Tam si ho všiml Giulio Cappellini a kontaktoval mě, protože měl zájem křeslo vyrábět. Tak jsem začal spolupracovat s firmou Cappellini. Giulio a Sheridan Coakley byli prvními výrobci nábytku, kteří se zajímali o to, co dělám.“
Universal Systém 1990, Cappellini
„Počátkem 90. let nikdo z designérů nenavrhoval skladovací systémy, byla to oblast velmi malého zájmu. Nápad navrhnout tyto boxy jsem dostal v době, kdy jsem poprvé pracoval s počítačem Apple Mac. Nikdy jsem neměl své dokumenty příliš organizované a počítač mi pomohl to změnit. Začal jsem mít své věci v pořádku a měl jsem méně problémů je nalézt. Tím jsem se inspiroval. Universal Systém měl dát věci do pořádku tak, jak to udělal počítač s mými dokumenty.“
The House of Cappellini 1992, Fabrica Del Vapore, Milán
„Společně s Giuliem Cappellinim jsem vymysleli, že postavíme dům uvnitř továrny a nazveme ho The House of Cappellini. V něm naaranžujeme předměty a nábytek. Dům byl složen z velkého boxu, na jehož obou koncích byly dveře. Byl rozdělen na kuchyň, obývací pokoj, ložnici a pracovnu. Kromě nábytku jsme ho vybavili věcmi, jako je telefon, knihy, pití, jídlo, klíče, dopisy…“
Odkládací zrcadlo, odpadkový koš a sejf 1992, Progetto Oggetto, Cappellini
„S Giuliem Cappellinim a Jamesem Irvinem jsme přišli na nápad vyrábět bytové doplňky. Tehdy to byla oblast trhu, kterou designéři naprosto ignorovali. My jsme v ní spatřovali ohromný potenciál. Začali jsme spolu s mladými designéry navrhovat řady těchto produktů.“
Vývrtka 1998, Alessi
„Měl jsem podobnou vývrtku dvacet let. Je to starý, ale dobrý typ, který víceméně vymizel. K mání je ale velmi mnoho špatných vývrtek. Rozhodl jsem se, že je mojí povinností znovu světu tento typ představit.“
Fotoaparát 2000 Canon
„Tento fotoaparát Canon nebyl nikdy vyráběn. Společnost Canon mě a Marca Newsona poprosila, abychom navrhli přístroj, možná to ale byla strategie, jak ukázat svému týmu nějaké nové přístupy. Pořádali jsme několik lekcí, na kterých jsme představili své návrhy. Jeden z designérů společnosti Canon se mě zeptal, co je konceptem mého designu. Později jsem přišel na to, že konceptem byl design fotoaparátu, který je charakteristickým produktem a nezkouší být ničím jiným.“
Systém ATM, Vitra
„Sledovali jsme veškeré požadavky na kancelářský stůl především z hlediska uživatele. Pak jsme pracovali na jejich integraci v čistě srozumitelný objekt, který již nepotřebuje žádný manuál.
Pracovní systém ATM redukuje pracovní místo na jeho samotný základ: čtyři nohy a rozlehlou pracovní plochu. Svět práce se nachází v jakémsi přechodném stavu. V dlouhodobém horizontu pomalu, ale jistě mizí bezpečí ,dobrého stálého´ zaměstnání. Stále více lidí opouští svá místa, aby pracovali sami na sebe, více a více lidí je v pohybu z jedné firmy do druhé a v rámci svých projektů na volné noze. Nová kancelář proto musí být mobilní a flexibilní jako její uživatel.“
