Aspoň zamávat tlapkou

Doba dožití se prodlužuje, což přináší i problémy. O nemohoucí se budou muset starat stroje

Robotika zatím byla spíše o tom, jak naučit stroje, aby se nedotýkaly lidí a nevrážely do zdí, poznamenala letos na jaře na konferenci o interakci lidí a robotů v Ženevě Tiffany Chenová z Georgijského technologického institutu. „To se ale změnilo a pro konstruktéry je to nezvyklé.“ Na uznávané americké vysoké škole sídlící v Atlantě experimentálně vyvíjejí roboty, kteří by měli sloužit jako ošetřovatelé. Lidí se proto dotýkat musejí. Počítačem řízení pomocníci zatím vypadají jako stroje. Podoba bližší člověku bude na pořadu dne až někdy v budoucnu.
Výsledky pokusů, při nichž robot pokusně „sahal“ na lidi, představil kolega Chenové Charles Kemp. Robot přejel člověku po paži, jako by odstraňoval nečistotu, případně ho utěšoval. Mluvil při tom na figuranty strojovým ženským hlasem. Podle Kempa se ukázalo, že lidé jsou ochotni nechat na sebe robota sáhnout, ale spíše z důvodů ošetření než kvůli chlácholení. Zato většině z nich vadí, když na ně stroj promluví, zejména když je osloví jako první. Jestliže nejdříve promluví člověk a stroj teprve poté reaguje na jeho slova, působí to o něco přijatelněji.
„Výsledky nás poněkud zaskočily. Předpokládali jsme, že lidé budou chtít, aby jim robot nejdříve řekl něco jako ,přicházím vás umýt‘ a teprve pak se pustil do práce,“ dodal Kemp.

Japonsko ve vedení

Lidé si budou muset na stroje zvyknout. Doba dožití se ve vyspělých zemích prodlužuje, což s sebou kromě výhod přináší i problémy. Jedním z nich je, že pro nemohoucí lidi nebude dost pečovatelů. Koneckonců je jich málo už teď. Řešením by tedy mohlo být, že o starší lidi budou pečovat robotické systémy.
Nejdále se dostalo Japonsko. Je to pochopitelné, protože se v zemi sešly dvě potřebné podmínky. Jednak je Japonsko na dostatečné technologické úrovni – vždyť plných 70 procent průmyslových robotů ve světě vyrábějí japonské společnosti, jak uvádí francouzská tisková agentura AFP. A navíc tamní populaci charakterizuje nízká porodnost a velké množství stárnoucích lidí, pro něž je obtížné zajistit péči. Pokud se na trendech nic nezmění, podle předpokladů bude v roce 2020 v Japonsku žít více než 25 procent obyvatel ve věku 65 let a více. V roce 2005 to bylo sedmnáct procent.
Konečná představa je taková, že by o stárnoucího či nemocného člověka mohl pečovat humanoidní robot. Stroj vypadající jako člověk by například měřil teplotu s tepem a výsledky by oznamoval do lékařského střediska. Kvůli zjišťování stavu pacienta by měl vést i jakousi předprogramovanou konverzaci, jejímž prostřednictvím by vyhodnocovací program zaznamenal změny naznačující zhoršení zdravotního stavu.
To je však zatím ještě nedostižný cíl. Navzdory experimentálnímu snažení vědců zatím neexistuje robot, který by vypadal a hlavně fungoval jako lidská ošetřovatelka. Příroda totiž nastavila lidským konstruktérům laťku příliš vysoko. Robot, který chodí po dvou, se ukazuje jako výpočetně hodně složitý. Kloubů potřebuje příliš mnoho, konstrukce do výšky vyžaduje lehké, a přitom velice pevné materiály, na pohyb kráčející postavy se spotřebuje nadměrné množství energie. A tak je vše teprve na začátku.

Vedlejšák automobilek

Do vývoje zdravotnických robotů se zapojily především japonské automobilky. Je to pochopitelné, neboť právě v automobilovém průmyslu se vyvíjí a používá hodně robotických systémů a řídicího softwaru. Poznatky získané v laboratořích a ověřené při testování pak lze využít také pro jiné typy strojů než pro ty, co se uplatní při výrobě nebo používání automobilů.
Jako první v tomto ohledu bodovala Honda. Už od roku 2000 totiž chodí po světě její nejproslulejší robot Asimo, jehož zatím poslední vylepšená verze se představila v roce 2005. Je vysoký 130 centimetrů, váží něco málo přes půl metráku, vypadá jako kosmonaut ve skafandru, pro každý svůj kloub potřebuje specializované motorky a senzory a na zádech má „batoh“ plný aparatur a baterií. Chodí i po schodech, ale jen po těch, na jejichž rozměry je postaven, z jiných by spadl. Když je přesně naprogramován, dokáže servírovat čaj, ale to ještě na péči o nemocného nestačí.
Hondu ve vývoji humanoidních robotů předhání Toyota. Věnovala jim celý jeden vývojový program nazvaný „partnerští roboti“, v němž chce navrhovat stroje použitelné v nemocnicích. Jejich prototypy zkouší ve vlastní nemocnici ve městě Tojota, které postavila pro své zaměstnance. Zdá se však, že program má oproti původním předpokladům skluz. Některé stroje jsou na kolečkách, jiné chodí po dvou, ale ani v případě Toyoty však humanoidní roboti nevypadají jako opravdoví lidé. V nejlepším případě připomínají lidskou postavu neforemně zavinutou do fáčů.
Robotického společníka starších lidí a snad i budoucího ošetřovatele vyrobila rovněž další japonská automobilka Mitsubishi. Vytvořila jen necelý metr vysokého robota na kolečkách, který člověku připomíná, kdy je čas vzít si předepsané léky. Některé typy dokážou navíc zprostředkovat videospojení mezi starším člověkem a jeho dětmi, případně lékařem. Mají na sobě kameru a televizní obrazovku, díky čemuž se mohou obě strany při rozmluvě vidět.

Hlídací domácnost

Vývoj v Evropě jde zatím trochu jiným směrem. I tady se zkoumají možnosti využití robotických systémů, ale více než na vytvoření strojově přesných ošetřovatelek se zájem výzkumníků soustřeďuje na vytvoření méně nápadných pomocníků.
Příkladem, kam se evropské představy ubírají, může být práce výzkumníků z ústavu lékařské techniky univerzity v anglickém Bathu. Veřejnosti představili možnou podobu domácnosti pro lidi, jimž v důsledku stárnutí ubývají duševní síly a kteří začínají trpět demencí. Pacientovi je v takovém případě nejlépe doma, kde by měl zůstat, jak to jenom jde. Vybavení domácnosti mu v tom pomáhá.
Když třeba majitel domácnosti otevírá vchodové dveře v dobu, která k tomu není určená, vestavěný reproduktor jej nabádá, aby se vrátil zpět a nikam nechodil. Nahrávku může namluvit některý člen rodiny. Když pacient navzdory varování odchází z domu, řídicí systém upozorní osobu, která má za nemocného odpovědnost.
Jestliže nemocný vstane v noci a rozsvítí si, světla se po čase začnou sama ztlumovat, aby pacienta nenápadně přiměla k návratu do postele. Uživatel si je však může zase rozsvítit, když je potřebuje. Pokud se naopak pohybuje v noci po tmavém domě, řídicí program rozsvítí světla v jeho okolí, aby do něčeho nenarazil a neublížil si. Současně jej nahraný hlas z reproduktoru vyzývá, aby se vrátil do postele. Čidla v lůžku poznají, že si už pacient lehl, a řídicí program pozhasíná rozsvícená světla po domě.
Jestliže obyvatel domu nechá puštěný vodovodní kohoutek a odejde, voda sama přestane téct. Když po odnesení hrnce nikdo nevypne rozpálenou plotýnku, nahraný hlas připomene, že je nutné sporák vypínat. Když ani na dvě výzvy uživatel bytu nereaguje, sporák se vypne sám. Pokud čidlo v kuchyni zaregistruje kouř, řídicí program vypne sporák a upozorní například určeného souseda nebo hasiče.
„Naše technické doplňky umožňují pacientovi, aby mohl žít ve vlastní domácnosti a nebyl tolik závislý na pomoci zvenčí,“ říká profesor Roger Orpwood, ředitel výzkumného centra v Bathu. Taková domácnost je možná užitečnější než život s robotem. Lze si ovšem představit, že světla, která se sama rozsvěcují, a voda, která sama přestává téct, mohou duševní stav pacienta snadno zhoršit, zvláště když starého člověka nikdo nenavštěvuje. Možná by pak přece jen přivítal robota či aspoň medvídka, s nimiž by si mohl „popovídat“.

Chlupatí roboti

Konstruktéři strojů-pečovatelů chtějí využít také toho, že se robotická zařízení v posledních letech uplatňují v hračkářském průmyslu. Jak známo, opuštění staří lidé mívají psy nebo kočky, aby se necítili sami. Ovšem skutečné zvíře vyžaduje péči. Zato robotický pejsek nepotřebuje jíst, nic neznečistí, a co víc – může sledovat zdravotní stav svého „pána“.
Například japonské společnosti Fujitsu a Panasonic vyvíjejí chlupaté robotické medvídky a kočky. Ti mají v čumáku kamery a v sobě systém vyhodnocování videa, aby poznali svého majitele. Mohou na něj zamávat tlapkou, mohou se tulit. Ale hlavně, některé prototypy „mluví“ se svým člověkem a zaznamenávají reakční čas potřebný na odpověď. Když majitel neodpoví na pozdrav, robotické zvíře to oznámí do lékařského střediska, aby přijela zdravotní návštěva a zkontrolovala, zda se člověku nezhoršil jeho psychický stav.
To vše je zatím ve fázi vývoje a experimentů. Odborníci však předpokládají, že právě Japonsko bude zemí, v níž robotičtí pečovatelé jako první nastoupí do služby. Současně připouštějí, že tím péče o staré a nemocné nabude poněkud odlidštěných rozměrů.