Rozpad NATO není nutný, posílení EU je žádoucí
Tvůrci hororových scénářů by mohli napsat: Saddám Husajn se mstí. Američané prokázali svou vojenskou převahu, ale irácká válka rozdělila Západ. Vztahy Spojených států s Francií či Německem už nikdy nebudou takové jako v minulosti, byť Američané říkají, že nutně nemusejí být špatné.
Summit čtyř zemí protiválečné koalice – Německa, Francie, Belgie a Lucemburska (29.dubna) v Bruselu vyvolal téměř hysterickou reakci. Řada evropských politiků se obává, že vznik Evropské bezpečnostní a obranné unie, tak jak ho chtějí tyto čtyři státy uskutečnit, povede k rozpadu Atlantické aliance. A pokud se USA nebudou podílet na zajišťování evropské bezpečnosti, hrozí katastrofa. V Česku takový názor prezentoval stínový ministr obrany za ODS Petr Nečas. „ODS se odmítá zúčastnit jakýchkoliv pokusů o skrytou demontáž NATO a jeho nahrazení evropským projektem pochybné kvality,“ prohlásil Nečas.
Profesor Charles Kupchan z Georgetown University, autor knihy „Konec americké éry“, už dlouho před „minisummitem“ napsal, že o konci Atlantické aliance není vůbec pochyb. Tvrdí, že Američané a Evropané by se nyní měli spíše snažit, aby šlo o přátelské rozloučení, nikoliv nepříjemný rozvod.
Evropské zaostávání.
Myšlenka evropské obrany není nová. Přesto byl summit čtyř nepřehlédnutelný: následoval po irácké válce a zúčastnili se ho pouze hlavní kritici americké akce. To se ostatním členským a kandidátským zemím EU nemohlo líbit. Faktem je ovšem také to, že summit reagoval na obavy, které se objevují prakticky ve všech evropských státech.
Evropané už delší dobu vědí, že za Amerikou zaostávají ve vojenské oblasti. Jde nejen o vojenskou sílu v klasickém pojetí, ale také o schopnosti, bez nichž se moderní armáda neobejde: pružnost, rychlost, mobilita. Už během vojenské akce NATO v Srbsku a Kosovu v roce 1999 se ukázalo, že Spojené státy, které vlastní špičkové zbraně, mají před Evropou velký náskok. Válka v Afghánistánu v roce 2001 naznačila, že Američané vojenskou pomoc Evropanů ani příliš nevyžadují. V té době ovšem pro ně bylo důležité politické spojenectví – po 11. září se na stranu USA postavilo celé NATO.
Irácká válka ukázala, že když se Američané rozhodnou k akci, obejdou se bez kohokoliv. Přinejmenším si to současná administrativa prezidenta George Bushe myslí. Útok na Irák se obešel nejen bez mandátu OSN, ale také bez součinnosti NATO či Evropské unie.
Skepse a posměch.
Hrozba dalšího zaostávání za Amerikou a neschopnost Evropy ovlivňovat politiku Washingtonu byla bezpochyby hlavním motivem summitu čtyř zemí. Španělé i Britové namítali, že jako spojenci USA měli na americkou politiku mnohem větší vliv než odpůrci útoku na Irák. Také oni ovšem souhlasí s tím, že bez významnějších vojenských kapacit nebude Evropa schopna na budoucí krize účinně reagovat.
Mnozí skeptici si nejdříve z bruselského summitu dělali legraci. Jediným relativně významným hráčem ve čtyřce států se z vojenského hlediska zdá být Francie. Ta tradičně usiluje o vytváření protiváhy Spojeným státům v mezinárodní politice. Prezident Jacques Chirac zachovává gaullistickou rétoriku Evropy proti USA – nesmlouvavý postoj, který Le Monde nazval „Asterix a Američané“, napsal v listu Financial Times William Wallace, liberální politik a profesor mezinárodních vztahů z londýnské School of Economics.
Spojencem francouzského Asterixe jsou pak samí „skrčci“. Tak zhodnotil vojenskou sílu Německa a Belgie (o Lucembursku nemluvě) washingtonský politolog Steve Larrabee. Je skutečně paradoxní, že advokáti společné evropské obrany sami vydávají na armádu jen malou část hrubého domácího produktu: Německo 1,5 procenta, Belgie 1,3 procenta a Lucembursko 0,9 procenta. Lépe si vede pouze Francie s 2,5 procenta. Odborníci pak právem připomínají, že jakákoliv evropská obranná politika nemůže fungovat bez Velké Británie. I s ní ovšem souhrnný vojenský rozpočet států EU je méně než poloviční ve srovnání s USA.
Pomalu, ale jistě.
Počáteční posměch odpůrců summitu však vystřídala obava. Historie totiž naznačuje, že ony čtyři státy by mohly nakonec dotáhnout své úsilí do konce. Zárodky řady evropských projektů zpočátku vypadaly nenápadně. Německý list Die Welt citoval lucemburského premiéra Jean-Claude Junckera, že také Evropskou měnovou unii zpočátku promýšlely a plánovaly pouze tři státy. Typickým projektem, kdy se k „tvrdému jádru“ několika zemí přidávaly další, je Schengenská dohoda, která fakticky ruší hranice mezi členskými státy EU.
Kdyby vše mělo skončit u toho, že čtyři země vytvoří společné jednotky a jejich velení, určitě by nešlo o žádnou revoluci. Němci, Francouzi, Belgičané a Lucemburčané však postavili ostatní Evropany před hotovou věc – buď půjdete s námi, nebo propásnete šanci účastnit se dalšího velkého evropského projektu. Tento přístup bude ve zbytku Evropy ještě dlouho vyvolávat nelibost. Zastánci jednotné Evropy ovšem mohou po irácké válce připomínat, že to jsou hlavně Američané, kdo se o názory svých spojenců nezajímají.
Svůj význam má skutečnost, že projekt evropské obrany podpořily velké zbrojní společnosti. V den summitu vyšel v listu Le Monde komentář, v němž šéfové firem EADS, Thales a BAE Systems vyzývají: „Je nejvyšší čas jednat!“ Britové, považovaní za největší spojence USA v Evropě, se ostatně s protiválečnou čtyřkou shodují v tom, že EU musí mít funkční vyzbrojovací agenturu.
Nechtěný otec Rumsfeld.
Velkým trumfem čtyř tvůrců evropské obrany je evropské veřejné mínění. To se v době útoku na Irák jednoznačně postavilo proti americké akci. Poslední průzkum Evropské komise ukazuje, že dvě třetiny občanů EU podporují společnou zahraniční politiku a 73 procent je pro společnou obranu. Většina Evropanů se také domnívá, že o obraně by se mělo rozhodovat spíše na úrovni EU než v jednotlivých členských státech.
Z tohoto pohledu je možné za duchovního otce summitu čtyř zemí označit amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda (který se ovšem ke svým dětem určitě hlásit nebude). Právě on svými výroky působil na mnohé Evropany jako rudý hadr na býka. Rumsfeld označil Francii, Německo a Belgii za starou Evropu. V jeho šlépějích pokračuje i poválečná americká politika vůči Evropě, kterou pozorovatelé charakterizují výrazem „rozděl a panuj“. Některé odpůrce války v Iráku (zvláště Francii) hodlají potrestat, s jinými chtějí vycházet dobře. Jedni se mohou těšit na zakázky v Iráku, jiní nikoliv. Odměněni budou evropští stoupenci Ameriky. Přesto je otázkou, zda tato politika nakonec nebude kontraproduktivní a zda naopak neumožní Rumsfeldově „staré Evropě“, aby lépe prosadila nový projekt.
NATO není v hrobě.
Projekt evropské obrany má šanci i proto, že zájmy dvou hlavních evropských velmocí – Francie a Velké Británie – nejsou tak rozdílné, jak se na první pohled zdá. Byly to právě tyto dvě země, které s první iniciativou v této oblasti přišly už v roce 1998. Rozdílná je snad motivace či rétorika Paříže a Londýna – Francouzi žádají protiváhu Americe, což Britové zásadně odmítají. Vlády obou zemí ovšem chtějí mít na americkou politiku vliv. Tony Blair tvrdí, že kdyby byla Evropa silnějším a důvěryhodnějším spojencem Spojených států, mohla by lépe ovlivňovat třeba jejich politiku vůči izraelsko-palestinskému konfliktu. Francie a Británie se shodují i v tom, že evropští vojáci musí být schopni zasahovat za hranicemi starého kontinentu.
Šéfové čtyř zemí v Bruselu dali jasně najevo, že udělají vše pro to, aby na svou stranu získali další státy. Naprosto klíčové bylo jejich ujišťování, že nechtějí oslabit Atlantickou alianci, ale naopak posílit evropský pilíř NATO. Nejde o to, že bychom měli příliš mnoho Ameriky, ale o to, že máme příliš málo Evropy, citoval německého kancléře Gerharda Schrödera list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Zatímco Francouze lze podezírat ze snah podkopat transatlantickou spolupráci (byť i to je sporné), v Německu je povědomí o důležitosti vazby na Spojené státy pevně zakořeněné.
Německá politika nicméně vidí budoucí NATO především v součinnosti dvou rovnoprávných partnerů – Evropské unie a USA. Půjde-li vývoj opravdu tímto směrem, může se Kupchanovo tvrzení o zániku aliance naštěstí ukázat jako předčasné.
