Řekové si zvolili pokračování drastických škrtů. Přes všechnu úlevu to povede jen k prodloužení agónie
Také jste si tak oddechli, když se řečtí politici v průběhu minulého týdne dohodli na sestavení konzervativní vlády? Celý svět sledoval volby na jihu Balkánu s nervozitou. Stačilo jen málo, a do vládních křesel by usedli levicoví radikálové, kteří by zemi patrně vytáhli z eurozóny. Naštěstí se tak nestalo a celá Evropa může dál vesele pumpovat jedno euro za druhým do země, která z ekonomického hlediska připomíná Mariánský příkop. První články, které vítali vznikající vládu Nové demokracie a PASOK, dvou stran, jež se v čele Řecka střídaly poslední čtyři dekády, hovořily hlavně o hrdinské odvaze Řeků a jejich citu pro demokracii. Ne že by byly úplně mimo. Samotní Řekové si během uplynulých čtyř let prošli takovým martyriem úsporných opatření a drastických škrtů, že by patrně málokdo na jejich místě hlasoval pro pokračování onoho utrpení. > Jenže země, která se už dávno proměnila v černou díru, příliš nadějí nemá. Připomeňme, že ve volbách se hrálo hlavně o to, zda se Řecko bude držet mezinárodně schváleného úsporného plánu. Ten byl podmínkou pro čerpání půjčky ve výši 130 miliard eur, bez toho by zemi někdy v půli července došly peníze na splácení dluhopisů. Neodvratným důsledkem by byl bankrot a velmi pravděpodobně výstup z eurozóny. Je vcelku lhostejné, zda premiér Antonis Samaras hovoří o vyjednání nových podmínek, s největší pravděpodobností jde jen o politické kličkování, úsporný plán bude pokračovat dál. Striktní harmonogram, v Řecku přejmenovaný na „bruselský diktát“, je načrtnutý až do roku 2020. Atény tak budou utahovat opasky ještě celá dvě volební období. Dá se celkem pochybovat, zda se jim v tom za čtyři roky bude chtít pokračovat. Nemluvě o tom, zda vlády neskončí předčasně. Pokud vše půjde podle plánu (a už dnes víme téměř jistě, že tomu tak nebude), skončí za oněch osm let Řecko s celkovým vládním dluhem 120,5 procenta HDP.
Daně, privatizace, škrty
Celý problém je od začátku o jedné jediné věci. Protože je země v eurozóně, nemůže devalvovat měnu a uměle tak snížit dluh a zvýšit konkurenceschopnost, jak byla po desítky let zvyklá. Cestu z pekla si tedy musí probojovat třemi cestami.
Předně je to zlepšení výběru daní. Šedou ekonomiku dosahující 24,3 procenta HDP jen tak někdo jiný v Evropě nemá. Nejen díky tomu vybere vláda o 30 procent méně DPH, než by měla. Kromě toho má v celé unii největší podíl živnostníků v porovnání se zaměstnanci, což také snižuje daňové příjmy.
Méně se píše o tom, že Atény mají za sebou na tomto poli řadu velmi vynalézavých reforem. Rázně například zvýšili pokuty za daňové přečiny a posílili přezkoumávání výběru daní. Nově zavedenou daň z vlastnictví zahradních bazénů například kontrolovali pomocí satelitů. Bohužel, jakékoli zlepšení v této oblasti přijde logicky velmi pomalu.
Druhým bodem je privatizace. Po pádu vojenské junty v 70. letech se znárodňování stalo jakýmsi bizarním koníčkem mladých demokratických vlád. Podíl veřejného sektoru na HDP se jen mezi lety 1980 a 1990 zvýšil z 30 na 45 procent. Mezinárodní plán počítá s výnosem z privatizací ve výši 50 miliard eur do roku 2015, dle reálných odhadů však získají maximálně 19 miliard. Pravdou je, že vláda se v tomto ohledu zjevně zrovna dvakrát nesnaží, na druhou stranu od ní nelze čekat zázraky. Pokoušet se v dnešní době prodat se solidním ziskem jakoukoli řeckou firmu se nemůže setkat s ohromující investorskou poptávkou.
Třetí cestou k navýšení vládních zdrojů by mělo být již zmíněné snižování nákladů. Škrty, úspory, říkejme tomu jak chceme, jejich tempo každopádně v Řecku šlape rychle, možná až příliš. Jen během loňského roku se mzdy ve veřejném sektoru snížily o 17 procent. Na začátku letošního roku potom vláda propustila 15 tisíc zaměstnanců veřejné správy, zatím jen malou část z plánovaného rušení 150 tisíc zrušených pozic do roku 2015.
Sporný efekt
Právě škrty jsou zřejmě nejkritizovanější částí celé řecké hry, ať už na bouřlivé domácí scéně či stále více i v mezinárodních odborných kruzích. Jejich smysl vychází z taktiky vnitřní devalvace, což je velmi bolestivá cesta jak snížit náklady a nastartovat jakési zázračné oživení. V Evropě je v poslední době tato strategie silně v módě. I akademici se ve stále větší míře shodují na tom, že pro úspěch takového modelu zatím existuje jen velmi málo podkladů. Poslední studie dokonce ukázala, že snížení řeckých vládních výdajů o procento HDP způsobí pokles ekonomiky o 0,6 procenta. Pokud mají být aplikovány v jednom roce, bude pokles větší (přibližně 0,8 procenta). Řecko je přitom v recesi už pět let, letos se má HDP snížit o sedm procent dle stále ještě optimistických odhadů a jakýkoli pohyb ekonomiky směrem dolů samozřejmě činí celý plán stále nereálnějším. K tomu nezapomínejme na sociální bouře, které škrty způsobují. Nejenže vypadají nepěkně ve večerních zprávách, ale také odrazují západní turisty. Pro zemi, kde každý pátý člověk pracuje v cestovním ruchu, to rozhodně není dobrá zpráva. Ostatně za první půlrok přijelo do Řecka až o třetinu méně Němců než loni.
Zombie banky
Existuje ale ještě jeden důvod, kvůli kterému je osud Řecka více než nejistý, a to jsou řecké banky. Ty mají hned několik obrovských problémů. Předně je tu fakt, že už od počátku krize jsou jedním z největších držitelů řeckých dluhopisů, v bilancích jich nyní mají asi 38,5 miliardy eur, a tato těžká váha je táhne každým dnem stále více ke dnu. Za druhé mají velký problém s odlivem deposit. Jen během několika květnových dní si jejich klienti vybrali 800 milionů, což už se de facto rovná runu na banky.
Pro ekonomické přežití země je finanční sektor pochopitelně klíčový, a tak se ho úřady snaží udržet nad vodou všemi možnými i nemožnými způsoby. Čtyři největší banky musely být znárodněny. Navíc, jak vyšlo najevo teprve před měsícem, skrytě probíhá také záchranná operace v režii Evropské centrální banky. Ta s pomocí svého programu Emergency Liquidity Assistance už zřídila kanál ve výši 100 miliard eur, jež jsou do řeckých finančních ústavů denně pumpovány. Jak propočítali analytici investiční banky Barclays, z tohoto programu už je pravděpodobně vyčerpáno přibližně 96 miliard. K tomu si ještě přidejme 50 miliard eur z posledního záchranného balíčku, které byly určeny přímo na rekapitalizaci řeckých bank. Ty už polovinu této částky stačily spolykat.
Zkrátka a dobře, celý řecký bankovní sektor je tvořen takzvanými „zombie institucemi“, což je skutečný ekonomický výraz pro banky, které drží při životě jen vládní podpora. Své bohaté zkušenosti s tím má například Japonsko během ztracené dekády devadesátých let (onen termín tehdy dokonce vznikl). Japonci problémy vyřešili tak, že museli nekvalitní aktiva v bilancích po dlouhá léta pomalu rozprodávat a na závěr většinu těchto polomrtvých institucí zavřít. Evropa pochopitelně naivně věří, že řecké dluhopisy získají zase zpět část ze své původní ceny, a banky se díky tomu opět postaví na nohy. Jenže to se v dohledné době rozhodně nestane, a čím dříve si to Evropská centrální banka uvědomí, tím více peněz může ušetřit.
Skepse je namístě
Otázka, která už působí velmi únavně, zní: Co se tedy vlastně stane? Pokud se Řecko bude držet ještě několik let záchranného plánu, koupí Evropě čas. V tomto ohledu jde jednoznačně o úspěch. Brusel může totiž dál pracovat na stavbě ochranného valu okolo Španělska a Itálie, dvou dalších ohrožených zemí, jejichž dluh je pro celou eurozónu skutečně bezprecedentní hrozbou. Mělo-li dosud nějaký smysl vynakládat obrovské částky na záchranu Řeků, pak to byla především snaha odvrátit případné šíření nákazy do těchto zemí. Že jde o reálnou hrozbu, se ukazuje i dnes. V době pochyb o Řecku se značně zhoršila úvěrová pozice Španělska – výnosy z jeho desetiletých dluhopisů vyskočily až na 7,3 procenta. Smiřme se však s tím, že Řecko dřív nebo později eurozónu opustí. Přinejmenším politická vůle nemůže jít čelem proti zdi po celých dlouhých osm let. Již brzy se levicoví radikálové (ať už charismatický Alexis Tsipras či kdokoliv jiný) znovu ozvou a řeknou Bruselu své ne. Co se stane potom, je těžké odhadovat. Když se podíváme na to, komu Řekové vlastně dluží peníze, možná nás to může lehce uklidnit. Více než polovinu totiž vlastní evropské a mezinárodní instituce. Ty na rozdíl od bank a soukromých fondů nezačnou panikařit a vířit tak na trhu spirálu prodejů, jakou jsme viděli v roce 2008 po pádu Lehman Brothers. Jestli to trhy v klidu unesou, ale není možné vědět dopředu. Ostatně důvěra je nepředvídatelná emoce.
