Data nemilosrdně tlačí Řecko ven z euroklubu
Pravidelným čtenářům Eura není třeba opakovat, že k možnosti setrvání Řecka v eurozóně, přinejmenším bez restrukturalizace významné části vládního dluhu, jsme byli již před rokem velmi skeptičtí. Vnitřní devalvace jako podmínka pro obnovení konkurenceschopnosti a udržení solventnosti země předpokládá podstatné snížení mzdových nákladů (a celkové cenové hladiny). Jejím projevem by pak mělo být to, že Řecko přímo raketově zvýší svoji exportní výkonnost, dosáhne podstatného přebytku obchodní bilance i bilance běžného účtu, což znamená, že se přestane v zahraničí zadlužovat.
S postupem času a s přísunem nových ekonomických dat však skepse jenom roste, neboť to, co bylo loni málo pravděpodobné, je nyní v podstatě nemožné. Realita je taková, že hodinové mzdové náklady sice v Řecku klesly a vývoz docela působivě stoupl, nicméně za první pololetí byl schodek obchodní bilance pořád skoro stejně veliký jako vývoz, a to přes pokles dovozu o pětinu. Běžný účet je nadále v hlubokém deficitu a státní rozpočet se přes všechny škrty a navyšování daní za leden až srpen meziročně propadl o 3,3 miliardy eur hlouběji do schodku. HDP i průmyslová výroba klesají. Při tomhle vývoji poměr vládního dluhu nemůže než rychle stoupat.
Na to, jak jsou tato čísla pochmurná, překvapuje jen poměrně nízký úbytek vkladů domácností z řecké bankovní soustavy: čtrnáct miliard eur od začátku roku do konce července je hodně, ale pořád je to jen minus 8,5 procenta. Až Řekové přestanou demonstrovat a začnou stát ve frontě před bankami (a posílat vklady do Německa), nebude už čas pro spořádanou restrukturalizaci nebo technokraticky dobře připravený a adekvátní evropskou pomocí podepřený návrat k drachmě. Chiméra „uzdravení“ Řecka, jen když začne šetřit a prodávat, co se dá, ve skutečnosti usilovně tlačí Atény někam k Buenos Aires, tak deset let zpátky.
