Z dějin výzkumného ústavu vyplývá, že jádro je grunt
Jak dokumentují dobové fotografie, za Řeží u Prahy byla na pravém břehu Vltavy rozlehlá planina. Před padesáti lety se na ní začal stavět Ústav jaderného výzkumu (ÚJV), původně nazývaný Ústav jaderné fyziky. Na jeho počátku byla nabídka SSSR na pomoc při výstavbě instituce, která by se zaměřila na strategickou prioritu - využití jaderné energie. Pro mírové účely, jak výslovně stojí ve vládním nařízení z 10. června 1955. Pochopitelně, že se pod „mírové účely“ vešla i spolupráce s armádou, ale to není ani socialistická, ani česká specialita. Zaměření ústavu předurčovalo také jeho těsnou vazbu na energetické odvětví a na Sovětský svaz jako jadernou mocnost i po vědecké stránce. Obě vazby se ústavu vyplatily.
První veverka.
Ústav vznikl po sovětském způsobu na zelené louce. Koneckonců jinak to ani nebylo možné, když jeho srdcem byl jaderný reaktor VVR-S (ve slangu energetiků „veverka“), dnes LVR-15. Podobné reaktory Rusové svého času postavili v řadě zemí svého bloku. První řízená štěpná řetězová reakce v tom řežském proběhla 25. září 1957. Ještě uprostřed staveniště, protože výstavba komplexu skončila až v roce 1960. Kvůli podpoře výstavby, spuštění a provozu jaderné elektrárny A-1 v Jaslovských Bohunicích byl v ústavu na začátku sedmdesátých let urychleně vybudován další reaktor – původně těžkovodní, dnes už lehkovodní reaktor nulového výkonu TR-0.
Nyní jsou oba reaktory nadále využívány v rámci materiálového výzkumu pro jadernou fyziku a energetiku, pracují s nimi lidé z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR, Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT Praha i Centra výzkumu Řež. Reaktor LVR-15 slouží i k léčbě pacientů s mozkovými nádory v rámci neutronové záchytové terapie.
Vstříc byznysu.
Nynějších zhruba jedenáct set lidí zaměstnaných v ÚJV a dceřiných společnostech však především živí komerční využití výsledků výzkumné činnosti a samozřejmě inženýrské služby. V současné době je vlastně ÚJV především inženýrskou organizací zaměřenou na energetiku, a naplňuje tak tezi o úzkém sepětí vědy s byznysem. Za nejvýznamnější exportní obchodní úspěchy poslední doby označuje František Pazdera, od roku 1993 generální ředitel ÚJV, dodávky speciálních autoklávů pro testování materiálů do Brazílie, Mexika a na Tchaj-wan, měřiče bóru pro VVER-reaktory na Ukrajině a Slovensku, materiálový výzkum na reaktoru LVR-15 pro Japonsko, Německo a Rusko, dodávky radiofarmak a technologií pro jejich výrobu do Bangladéše, Egypta, Alžírska a Německa. Ústav spolupracoval při vývoji Super Airbusu A380 (ověřování délky úplavu). V Nemocnici Na Homolce se podílel na vybudování pracoviště pozitronové emisní tomografie a výrobou radioizotopů zajišťuje jeho činnost.
Expanze.
Energetický program ústavu byl v roce 2002 posílen akvizicí Energoprojektu Praha, generálního projektanta českých elektráren, včetně Jaderných elektráren Dukovany a Temelín. ÚJV ho koupil od skupiny Cimex, a stal se tedy sám generálním projektantem, protože Energoprojekt je dnes jednou z jeho divizí. František Pazdera odmítá sdělit, kolik ÚJV za Energoprojekt zaplatil. Tvrdí ale, že se partneři divili, jak to že dokázal s dravým Cimexem uzavřít tak dobrou smlouvu.
Už předtím, v roce 2000, získal ústav od akciové společnosti Vítkovice brněnský Ústav aplikované mechaniky a v roce 2001 Servis jaderných elektráren. Celkem má osm dceřiných společností, respektive firem, v nichž má majetkový podíl. Akviziční činnost, netypická pro výzkumný ústav, nepochybně souvisí se zájmy akcionářů. Ti jsou respektabilní. Přes 52 procent akcií drží ČEZ, necelých 28 procent Slovenské elektrárne, přes sedmnáct procent Škoda Jaderné strojírenství, přes dvě procenta obec Husinec (v jejím katastru ústavu leží) a jednu akcii se zvláštními právy má Fond národního majetku.
Krytá záda.
Loni dosáhl ústav (bez dceřiných společností) zhruba devítisetmilionových výnosů. V roce 1993 to bylo něco přes dvě stě milionů. Vlastní kapitál se ve stejném období zvýšil ze 450 na 780 milionů korun. V roce 2002 ÚJV silně zasáhla povodeň. Na odstranění jejích následků vynaložil 120 milionů korun (z toho 35 milionů tvořily dotace a platba pojišťovny). To způsobilo, že loni zaznamenal ÚJV ztrátu, stejně jako v letech 1993 a 1994. Tehdy to bylo kvůli zrychleným odpisům a úhradě odložené daně. Jinak se roční zisk pohybuje kolem dvaceti milionů korun po zdanění.
Přelomem v novodobé existenci byl rok 1993. Do roku 1992 byl totiž ústav federální příspěvkovou organizací. Tím, že se stal akciovou společností, přišel o 24 milionů dotace na provoz reaktoru, začal platit odpisy, ztratil přístup ke státnímu rozpočtu. „Plánovali jsme ztrátu 26 milionů, ale ve skutečnosti to bylo jen šest,“ říká František Pazdera. K tomu je třeba dodat, že mít silné majitele v zádech je velká přednost. Na kontrakty s vlastníky připadá 43 procent tržeb ÚJV. To ale zároveň svědčí i o tom, že jenom ve „vnitrobloku“ by se moc úspěšně existovat nedalo.
Integrita.
František Pazdera pracuje v Řeži od roku 1972, kdy nastoupil do ÚJV po absolvování Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství v Plzni jako výzkumný pracovník. S ústavem je spojena celá profesní biografie i mnohých další pracovníků. Je to určitě dáno specifickým zaměřením činnosti, možná i integrací do vltavské rokle, vzdálené od hlučícího velkoměsta, a snad i personální politikou, která se v ústavu uplatňovala. Za padesát let měl jen devět ředitelů. Ten první, profesor Čestmír Šimáně, žák Frederica Joliota Curieho, dodnes spolupracuje s ústavem jako konzultant.
Park.
Velkorysost urbanistů, kteří řežský komplex navrhovali, umožnila umístit v něm i dva akademické ústavy – Ústav jaderné fyziky a Ústav anorganické chemie. V Řeži působí také řada komerčních institucí, protože areál poskytuje zázemí vědeckotechnického parku. Mimo jiné sídlí v komplexu i společnost Optaglio (EURO 10/2005), která se zaměřuje na ochranu zboží proti padělání a vzhledem k ceninovému programu potřebuje spolehlivou ostrahu. V Řeži ji prý našla. Což je jedině dobře, i když žádný přehnaný ostrahový dril v areálu nepanuje. Za zmínku stojí, že ostraha je slušnější a vůči klientům vstřícnější než řada jejích kolegů v leckterých státních institucích.
František Pazdera tvrdí, že „superutajen“ nebyl ústav ani v dobách před rokem 1989. V padesátých letech byl sice v souladu s projektem postaven železobetonový bunkr pro ozbrojené obránce objektu, ale brzy se přestal používat a dnes je místní raritou.
Štěpný základ.
Propagační materiály připomínají, že ústav neživí jen jaderná energetika. Nicméně připadá na ni asi sedmdesát procent tržeb. A na jaderné technologie celkově osmdesát pět až devadesát procent. Málo platné, jádro je grunt. Stojí za pozornost, že ústav je dnes už opět zapojen do mezinárodní spolupráce, a to zejména při vývoji reaktorů čtvrté generace, které by možná mohly být nasazeny v nové éře jaderné energetiky po roce 2025. Také z domova znějí povzbudivé zprávy. Sociální demokracie se svým pochopením pro jadernou energetiku nikdy netajila. Ale rovněž ODS, která hodlá vládnout od příštího roku, je prý jaderné energetice nakloněna. Jak uvádí Mirek Topolánek na jiném místě tohoto čísla týdeníku EURO, je nutné modernizovat Dukovany a zdvojnásobit výkon v Temelíně.
