Menu Zavřít

ATOMOVÉ KONZERVY

31. 7. 2001
Autor: Euro.cz

Budoucnost jaderné energetiky

Je jaderná energetika za svým zenitem, nebo lze její současný útlum spíše připsat politickým tlakům reagujícím na společenskou poptávku? Zakonzervovaných betonových pomníků bude s postupujícím časem a končící životností jaderných elektráren po celém světě přibývat. Co s nimi a co potom?

Značná část západoevropských zemí již oznámila, že hodlá ustoupit od provozování jaderné energetiky. Spory se většinou vedou již jen ohledně data a formy. Přesto však zatím neexistují náhradní zdroje, které by mohly sanovat případný výpadek téměř čtvrtiny energetické produkce, kterou jaderná energetika celosvětově představuje. Zásoby zemního plynu, který je v současnosti považován za hlavní konkurenci jádra, nejsou neomezené a případný dodatečný dovoz této suroviny je limitován aktuální zahraničněobchodní bilancí daného státu.

Disneyland z chladící věže Když přišel vídeňský ekologický aktivista Walter Soyka v březnu 1972 s 902 antiatomovými podpisy ve své aktovce na zasedání stavitelů rakouské jaderné elektrárny Zwentendorf, nikdo ještě netušil, že všeobecně akceptovaná projaderná doktrína spolkové vlády ze šedesátých let je vážně ohrožena, a Soyka byl ze sálu vyhozen. Čas však hrál pro odpůrce atomové energetiky. V roce 1972 zveřejnil „Římský klub svou studii „Hranice růstu , která zpochybnila další masivní využití atomové energie. Svět hospodářských zázraků a neomezeného průmyslového růstu byl tentam a s ním i vize o nezbytnosti využití jaderného paliva. V té době se začala masivně aktivizovat i různá občanská hnutí, která měla potřebu vyjádřit své postoje ke konkrétním problémům rakouské společnosti. Ze Zwentendorfu se rázem stal horký brambor. Loni v listopadu oslavilo Rakousko dvacáté výročí svého možná největšího hospodářského „průšvihu od konce světové války. Přesně 5. listopadu 1978 bylo všelidovým hlasováním rozhodnuto o nespuštění dostavěné atomové elektrárny Zwentendorf, a to jen nepatrnou většinou 50,5 procenta hlasů. Nešťastný „Zwenti , jak Rakušané atomovou ruinu nazývají, přišel daňové poplatníky během stavby na čtrnáct miliard šilinků a za dvacet let svého zakonzervování si vyžádal dalších udržovacích 700 milionů. Celková suma národohospodářských škod se však odhaduje přibližně na třicet miliard šilinků i přesto, že některé klíčové části byly demontovány a exportovány do Německa. Několik zastánců atomové energetiky, kteří mají ještě v Rakousku odvahu veřejně vystoupit, škodolibě dodává, že za tuto cenu čelí alpská země i nadále atomovému riziku z bezprostředního okolí svých hranic a plánované dodávky energie ze Zwentendorfu byly nahrazeny nejen energií, ale především konvenčními zplodinami z tepelné elektrárny Dürnrohr. Od okamžiku rozhodnutí o nespuštění v roce 1978 se automaticky rozvinula debata, jak Zwentendorf využít a zmenšit tím finanční ztráty spojené s jeho stavbou. Podle jedné z posledních variant by měla být z rakouského pomníku atomové energetiky vybudována elektrárna spalující zemní plyn. Toto řešení se však jeví jako příliš nákladné. V listopadu 1998 pak na veřejnost pronikly zprávy, že podobný model sanace bude nabídnut české straně jako varianta pro odstavení jaderné elektrárny Temelín. O této nabídce však podle informací týdeníku EURO nikdy společnost ČEZ s Rakušany oficiálně nejednala. Historie zvažovaných a v určitých časových úsecích i vyzkoušených variant však byla poměrně divoká. Od návrhů na skutečný pomník atomové energetiky, tedy muzeum, přes rakouský Disneyland a spalovnu odpadů až po uskutečněné vize o dokonalém tréninkovém prostoru pro elitní policejní jednotky. Současná rakouská politická reprezentace však své jasné ne atomové energetice hodlá importovat prostřednictvím evropských institucí i bilaterálních jednání těm zemím, které energii z jádra stále využívávají a hodlají v této praxi pokračovat. Především svým sousedům - Česku, Maďarsku, Slovensku a Slovinsku, jejichž jaderné reaktory jsou v Rakousku označovány jako obzvláště nebezpečný šrot.

Ústup ze slávy Jaderná energetika prožívá v posledních letech především v západní Evropě určitou schizofrenii. Na jedné straně zde existuje značné množství jaderných elektráren produkujících zatím ničím nenahraditelné množství energie, na druhé straně existuje ve většině zemí veřejný politický konsenzus, že atomová energetika musí být dříve či později sprovozena ze světa. Nástup levicových vlád opírajících se často o podporu ekologických stran či hnutí tuto kontroverzi ještě umocňuje. Typickým příkladem může být Německo, kde je jaderná energie využívána od roku 1972 a v současné době zde tvoří 35 procent produkce elektřiny. Cena jedné kilowatthodiny je přitom dvakrát menší než stejná jednotka vyprodukovaná německými vodními elektrárnami. Celková kapacita místních jaderných elektráren je 22 tisíc megawattů, přičemž k devatenácti fungujícím ještě není připočteno nevyužívané zařízení v Mulheim-Karlichu, které bylo v roce 1988 odstaveno kvůli licenčním problémům. V lednu letošního roku zde po dlouhých debatách hraničících s rozpadem vládní koalice došlo v kabinetu ke shodě, že v Německu již nebude povolována stavba nových jaderných elektráren a stávajících devatenáct bude odstaveno v několika příštích desetiletích. Vláda si dokonce stanovila oficiální termín (rok 2010) po kterém by neměla být energie z jádra už vůbec využívána. Zároveň bude od konce letošního roku zakázáno zpracování jaderných odpadů na území SRN. Zatímco sami Zelení požadují uzavření nejméně tří nebo čtyř elektráren do roku 2002, tak jejich provozovatelé vidí za první rozumnou časovou hranici roky 2019 až 2047. Jakákoliv jiná varianta je podle jejich názoru vyvlastněním, které je žalovatelné z hlediska vymahatelných náhrad. Zástupci energetických koncernů se však netají ani tím, že počítají s dostatečně rychlou výměnou vládní garnitury, která je ušetří případných existenčních potíží. Světlé zítřky se v případě vlády s účastí Zelených zdaleka nerýsují zejména v případě koncernů RWE, Preussenelektra a HEW, které jsou vlastníky elektráren, jež by měly jít do sběru jako první. Přední představitel vládní strany Zelených Joschka Fischer se totiž nedávno vyjádřil, že není důležité, kdy bude odstaven poslední atomový reaktor, jako to, kdy bude uzavřena první „nebezpečená elektrárna. Z pohledu jeho strany totiž zdaleka není důležité ani tak odstavení atomové energetiky jako celku. Zásadní jsou partikulární otázky bezpečnosti jednotlivých zařízení. Plánované odstavení všech atomových elektráren v Německu a jejich nahrazení elektrárnami spalujícími zemní plyn by však mělo podle mnohých odborníků vyčíslitelné dopady na ekonomiku země. Například podle analýzy společnosti Wood Mackanzie s by se v takovém případě poptávka po zemním plynu v Německu v roce 2015 oproti dosavadním očekáváním zdvojnásobila. Je zcela vyloučené, že by následný obrovský nárůst poptávky po zemním plynu nevyvolal i značný růst jeho ceny. Možná i proto se na adresu rychlého a úplného odstavení atomové energie vyjadřují představitelé vládní sociální demokracie stále opatrněji s tím, že jde o otázku, která musí být jednoznačně rozhodnuta na základě širokého politického a společenského konsenzu. Alternativou pro zavedení elektráren spalujících zemní plyn by mohl být import. Na straně nabídky však paradoxně figurují především dodávky z francouzských atomových elektráren, a to ještě pouze v případě, že by omezily své současné dodávky do Velké Británie, Itálie a Belgie. Německo se může podobně jako Rakousko pochlubit i jedním případem zakonzervované elektrárny. Atomový gigant, který začal vyrůstat poblíž východoněmeckého Stendalu již v osmdesátých letech, měl tu smůlu, že po sjednocení nebyla žádná firma ochotna nést riziko spojené s jeho přestavbou podle západních bezpečnostních norem. V průmyslovém areálu, který vznikl na místě nedostavěné elektrárny, se dnes vyrábějí montované rodinné domky, jeřáby a dopravní technika pro povrchové doly. Do budoucna se počítá mimo jiné s celulózkou, papírnou, hotelem a diskotékou.

Přání a realita Německo a Rakousko však rozhodně nejsou jedinými zeměmi, jejichž politická reprezentace deklarovala své odhodlání ustoupit od využití jaderné energetiky. Jednou z prvních zemí bylo Švédsko, které dva roky po havárii v americké jaderné elektrárně Three Mile Island uspořádalo v roce 1980 referendum o budoucnosti jaderné energetiky v této severské zemi. V něm se veřejnost vyslovila pro upuštění od jaderné energetiky pro civilní účely. Od roku 1995 se však švédská sociálnědemokratická vláda snažila rozhodnutí referenda zmírnit a vůbec uspořádat nové. Od počátku osmdesátých let totiž tato severská země v demontáži svých čtyř jaderných elektráren příliš nepokročila. Všechny elektrárny jsou zatím v provozu a zajišťují téměř polovinu spotřeby energie v zemi. Všechny alternativní zdroje se ukázaly jako výrazně dražší či nevyhovující. Energetická komise při švédském parlamentu dostala v 90. letech za úkol přezkoumat požadavky schváleného referenda. Dospěla však k závěru, že není možné je splnit, tedy uzavřít všechny jaderné elektrárny do roku 2010. Ukončení jaderného programu by podle komise s sebou přineslo značný růst cen energie, což by následovně poškodilo domácí produkci a export. Zároveň by Švédsko muselo zapomenout na mezinárodní závazky ohledně emisí oxidů uhlíku. Jako kompromisní řešení hodlá švédská vláda odejmout licenci soukromé společnosti, která spravuje reaktor Barsebeck, a to k prvnímu červenci letošního roku. Firma se však proti odejmutí licence odvolala k Evropské komisi, která musí případ přešetřit. Po dvacetiletí marných snah nahradit jadernou energii jinými ekologickými zdroji se navíc ukazuje, že dnes švédská veřejnost podporuje jadernou energetiku z osmdesáti procent. Veřejnost a ekologové navíc brojí proti dražší alternativě výroby elektrické energie ve vodních elektrárnách, kvůli kterým je zapotřebí výrazně regulovat tok řek. S osmiletým zpožděním za Švédskem vyhlásila referendum i Itálie. Ta se může pochlubit tím, že se jí na základě rozhodnutí veřejnosti podařilo všechny tři jaderné elektrárny vyřadit z provozu. Na druhou stranu však italské jaderné elektrárny zajišťovaly jen sedm procent domácí energie, zatímco ve Švédsku jde o pokrytí poloviny spotřeby. Nutno rovněž dodat, že v posledních letech má italská vláda opět otázku jaderné energetiky na stole. Itálie totiž musí rozhodující část své spotřeby ropy a zemního plynu dovážet a vláda znovu otevírá veřejnou diskusi na téma jaderných elektráren. Onen sedmiprocentní výpadek energetických dodávek silně zatížil italský rozpočet, stejně jako i rozpočet státní energetické společnosti ENEL. Kromě zatížení platební bilance se zavřené elektrárny podepsaly i na citelném nárůstu emisí uhlíku, síry a dusíku. Výpadek musela Itálie nahradit ze zahraničních dodávek, čímž se stala největším evropským dovozcem elektrické energie. Ironií osudu je, že Itálie dováží elektřinu z jaderných elektráren sousední Francie, které leží většinou na italsko-francouzské hranici

Zářící galský kohout Francie je po Spojených státech druhým hlavním světovým producentem jaderné energie. Zatímco klasické tepelné elektrárny pokrývají jen jedenáct procent domácí produkce, jaderná energetika nabízí tři čtvrtiny produkce. Francie má 57 jaderných reaktorů s celkovým výkonem šedesát tisíc megawattů a všechny spravuje státem vlastněná společnost Electricité de France. Veřejné mínění ve Francii podobně jako v ostatních evropských státech je však stále více proti dalším stavbám jaderných elektráren. Únorový průzkum, který si objednaly společně Electricité de France, firma Framatome konstruující jaderné elektrárny a společnost COGEMA zpracovávající jaderné odpady, ukázal, že celých 73 procent Francouzů si myslí, že již není zapotřebí stavět nové jaderné elektrárny a že stačí jen udržovat ty, které již fungují. Sedmnáct procent respondentů bylo dokonce pro jejich uzavření a jen osm procent Francouzů podporuje další výstavbu. Nejlépe jsou na tom u obyvatel země galského kohouta obnovitelné energie, jako je sluneční, větrná či geotermální, které by se měly prioritně rozvíjet podle šedesáti procent dotázaných.

Rozvážný Brusel Belgie, která patří k největším odběratelům z francouzských elektráren, ustavila komisi univerzitních expertů, jejímž úkolem bude posoudit perspektivy budoucího uplatnění jaderné energie v zemi, která pokývá šedesát procent belgické produkce elektrické energie. Komise, která nese název Ampér, má posoudit podmínky případného opuštění jaderné energie a jejího nahrazení alternativními zdroji. Obě belgické elektrárny jsou staré již dvacet let a jejich životnost je o deset let delší, je tedy na čase položit si otázku, co bude dál. Alternativy k jaderné energii ovšem nejsou příliš dostupné, upozorňují někteří odborníci. Podle nich by nucený návrat ke klasickým zdrojům energie, jako jsou ropa, plyn či uhlí, byl riskantní a nedovolil by Belgii respektovat cíle, které si stanovila v oblasti omezení emisí plynů. V rámci patnáctičlenné Evropské unie nemá jadernou elektrárnu šest zemí. Kromě Rakouska je to Lucembursko a Lichtenštejnsko, dále Portugalsko, Řecko a Irsko. Na Slovensku funguje elektrárna v Jaslovských Bohunicích a staví se v Mochovcích. I když mnozí přirovnávají její problémy s dostavbou k českým, jeden rozdíl tady je. Na Slovensku se o problému jaderných elektráren nemluví a chybí tam i politická vůle zapojit veřejnost do diskuse. Po jedné elektrárně mají v Maďarsku a ve Slovinsku, Polsko naopak žádnou jadernou elektrárnu nikdy nepostavilo.

bitcoin_skoleni

Duch Černobylu Elektřina z jaderných elektráren ve východní Evropě je ekonomická realita dneška, ale i zítřka, neboť jaderné elektrárny regionu jsou stále ještě mladé - dvě třetiny z těch, které jsou dnes v provozu, budou produkovat elektřinu bezpochyby ještě za dvacet až dvacet pět let. Proto je podle odborníků tak důležité dovybavit je moderními bezpečnostními systémy. Ve spolupráci s Evropskou unii se mnohé již udělalo v rámci jejích programů Tacis a Phare. Unie se podílí na financování velkých projektů, jež mají za cíl celkové zlepšení bezpečnosti jaderné energetiky ve východní Evropě. Nejzávažnější kapitolou modernizace jaderných elektráren v tomto regionu je asi Ukrajina, která v nich vyrábí bezmála polovinu veškeré elektřiny. Její instalovaný výkon v těchto elektrárnách činí třináct tisíc megawattů. Ovšem Ukrajina jako jediná z regionu má s jadernou energií také navýsost negativní zkušenost. Před třinácti lety v její elektrárně v Černobylu došlo k havárii reaktoru RBMK-1000 se závažnými radiačními důsledky. Projekty modernizace jaderných elektráren se proto týkají v první řadě Ukrajiny. V běhu je nyní typizovaný projekt modernizace reaktorů sovětské výroby VVER 1000 NPP. Ten je prvním svého druhu ve východní Evropě a má se stát referenčním projektem pro dvacet dalších reaktorů tohoto typu, které jsou v regionu v provozu. Jedenáct z nich je na Ukrajině, dva v Bulharsku a sedm v Rusku. Na modernizačním projektu, na který bylo vyčleněno 35 milionů eur (většinou Evropskou komisí), se podílejí francouzská elektrárenská firma EDF, belgická Tractebel a finská Fortum Engineering (IVO) a další. Spolupracuje na něm také řada západních konzultačních firem a samozřejmě i řada ruských a ukrajinských energetických institucí. Projekt zahrnuje kompletaci jednotek podle jejich originální předlohy, opravu a náhradu některých malých částí zařízení a uplatnění modernizačních prvků, které mají přispět ke zlepšení bezpečnosti.

Nejlepší ze špatných? V zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je nyní v provozu asi 350 jaderných reaktorů, které v těchto státech pokryjí přibližně čtvrtinu spotřeby elektrické energie. Na celém světě funguje podle informační agentury PRIS na 440 jaderných reaktorů, z nichž 152 v západní Evropě, 69 ve střední a východní Evropě, 123 v Severní Americe, pět v Latinské Americe, jedenáct reaktorů na Blízkém východě, dva v Africe a 75 ve východní Asii. Nové elektrárny byly otevřeny v roce 1997 ve Francii, v Japonsku a v Koreji, naopak ve Spojených státech byly tři elektrárny zastaveny, a v Kanadě jich bylo dokonce sedm dočasně odstaveno. V současnosti se staví čtyři desítky nových reaktorů s celkovou kapacitou přesahující 26 tisíc megawattů. Největším producentem jsou Spojené státy, které se na celkové produkci jaderné energie podílejí 28 procenty. Následuje Francie s osmnácti a Japonsko s dvanácti procenty. Německo pokrývá šest procent světové produkce, o něco méně pak Rusko. Žebříček dále obsazují Ukrajina, Británie, Kanada, Švédsko a Jižní Korea. Ve srovnání podílu na národní produkci však všechny předčí Litva, která energií z jaderných elektráren pokrývá osmdesát procent domácí produkce, a Francie se 78 procenty. Na třetí příčce je se šedesáti procenty Belgie. Následují Ukrajina, Švédsko, Bulharsko, Slovensko, Švýcarsko a Slovinsko s podílem od padesáti ke čtyřiceti procentům. Investice do produkce elektrické energie z jádra jsou v současnosti v mnoha zemích ovlivněny přechodem na daleko levnější zemní plyn a zčásti samozřejmě i tržními deregulacemi, které umožní malým producentům nabízet své alternativní zdroje. Z těchto důvodů se v příštích deseti letech nedá očekávat příliv investic do jaderné energetiky, a tudíž ani stavba nových elektráren. Pozornost se však bude soustředit na prodloužení životnosti dosavadních elektráren na čtyřicet až padesát let, což je podle odborníků v mnoha zemích reálné. Z dlouhodobého hlediska však analýzy mluví o dalším příklonu k jaderné energetice. Vzhledem k riziku globálního oteplování a ke snahám minimalizovat emise oxidu siřičitého by jaderná energetika mohla sehrát klíčovou roli.

  • Našli jste v článku chybu?