Brusel i Německo sázejí na soumrak jádra. Česká naděje má jméno Sarkozy
Neobvyklá skupinka politiků se sešla koncem ledna 2009 v Ostravě. Z Bruselu přiletěl eurokomisař pro energetiku Andris Piebalgs, z Paříže ministr energetiky Jean Louis Borloo, z Prahy pak samotní hostitelé – premiér a novopečený předseda Evropské rady Mirek Topolánek se svým zástupcem Alexandrem Vondrou.
Dostaveníčko mělo jediný cíl – propagovat světlé zítřky jaderné energie. Jak jinak než v hotelu Atom. „Atomovou energii propagujeme. Je to i dobrá cesta, jak napomoci boji proti změně klimatu, ale samozřejmě to také stojí čas,“ pochlubil se lotyšský komisař, jinak též vystudovaný fyzik. Mirku Topolánkovi mluvil z duše. Bez jaderných elektráren se Evropa neobejde, řekl tehdy premiér coby nejvyšší představitel unie. A dost možná to byl poslední šéf EU, který si něco takového mohl dovolit.
Od euforické éry atomové renesance, která spadala do dob českého předsednictví, se totiž Brusel od jádra citelně odklonil. Projadernou euforii vystřídala dobově podmíněná skepse. V jiných záležitostech „superúřednická“ Evropská komise, jejíž názory je nutné někdy doslova dolovat mezi řádky eurospeaku, v otázce jádra mění své názory tak, že je to zřejmé dokonce i všem občanům unie.
Na první pohled by atom pro EU neměl představovat žádný problém – koneckonců smlouva Euratom z roku 1957 stála při zrodu tehdejšího Evropského hospodářského společenství. Mimochodem je to jediná úmluva staršího data, která přežila i Lisabonskou smlouvu a dodnes je na rozdíl třeba od Společenství uhlí a oceli platná. Jenže zatímco dlouhá léta mohl Brusel na atomové unii stavět, dnes před ní spíše varuje.
Věta za 430 miliard
Obrat názorů je dobře patrný i na Piebalgsově nástupci Güntheru Oettingerovi, který dlouhá léta ještě jako premiér Bádenska-Württemberska jádro podporoval, ale po Fukušimě rychle přešel na kritický tón. Ohlásil, že EU bude provádět testy jaderných elektráren a zjišťovat, jak jsou na tom s bezpečností v případě přírodních katastrof nebo útoku hackerů. Bezelstně pak dodal, že některé reaktory v prověrce nejspíš propadnou. Oettingerovy výroky nelze brát na lehkou váhu – není to hlas jen tak nějakého úředníka z Bruselu. Když německý eurokomisař 16. března v plénu europarlamentu prohlásil, že v Japonsku lze očekávat „další katastrofický vývoj“, hodnota celosvětového trhu s energetikou klesla během patnácti minut podle výpočtů agentury Bloomberg o 430 miliard dolarů.
Zatímco na bruselská prohlášení ohledně atomu trhy citlivě reagují, EU v ruce fakticky žádné nástroje, jak řešit budoucnost jádra, nemá. Atomová politika nepatří mezi společné úkoly, a tak stále zůstává jen na úrovni debatního fóra. Koneckonců ani zátěžové testy atomových elektráren nejsou na rozdíl třeba od bankovních prověrek povinné. Což ovšem neznamená, že by si každý stát mohl svou jadernou politiku určovat úplně sám. Za situace, kdy je třeba pojistit si nejen dodávky paliva, ale především to, kudy a jak proud dodávat do propojených evropských sítí, by něco takového bylo iluzorní. Evropská unie, Česko nevyjímajíc, se ale musí připravit na to, že v jaderné energetice se nelze spolehnout na nějaký politický konsenzus. Svým způsobem může být stejně nevyzpytatelná a podléhat stejným náladám jako třeba daňový nebo penzijní systém.
Dobře se to ukázalo v sousedním Německu. Havárie ve Fukušimě udělá z našich západních sousedů asi definitivně protijadernou zemi. Nepůjde přitom o nějaký přechodný záchvat, ale spíš záležitost trvalejšího rázu. Ostatně stačí se podívat na Rakušany, odpor vůči atomu je sjednocuje už přes třicet let jako málokteré jiné téma.
Dnes už je možná zbytečné se ptát, proč nehoda na druhé straně zeměkoule vyděsila Němce natolik, že v minulých týdnech hystericky vykupovali jódové pilulky či měřiče radioaktivity. Důležité je, co bude dál a jak náhlý ústup Berlína od jádra ovlivní další země v Evropě a EU jako celek. Zatím se zdá, že Němci se postojem k atomu přiblíží našim jižním sousedům, o hromadném zavírání jaderných elektráren napříč Evropou ale nemůže být řeči.
Merkelová obrátila
Je pravdou, že v zemi s tradičně silným ekologickým cítěním neměla atomová energie nikdy na růžích ustláno. Jako hlavní téma ji sice trvale vynášeli pouze aktivisté, v politice reprezentovaní stranou Zelených, záběry výbuchů ve Fukušimě ale zvedly z gaučů i velkou část pověstné mlčící většiny. Poslední březnový týden demonstrovaly za okamžité odstavení všech atomových elektráren statisíce lidí po celém Německu. A co víc, antinukleární virus se mezitím rozšířil do ostatních politických stran i spolkové vlády. Na povel kancléřky Angely Merkelové nechal kabinet odstavit sedm nejstarších jaderných elektráren a vyhlásil tříměsíční moratorium na přezkum svého loňského rozhodnutí, že vybraným reaktorům prodlouží životnost.
Nutno zdůraznit, že na názorové otočce vládních křesťanských demokratů (CDU) a liberálů (FDP) se nepodepsaly jen samotné události v Japonsku, ale také zemské volby v Bádensku-Württembersku a Porýní-Falci, které proběhly ke konci minulého měsíce. Volební kampaň totiž vedle lokálních témat ovládla protiatomová „blbá nálada“.
Z výsledku voleb je jasné, že bleskové přepřahání v jaderné agendě bylo vládním stranám málo platné. Hlavně v Bádensku schytaly historický výprask a zemské vládě ve Stuttgartu bude nejspíš poprvé předsedat zelený premiér.
Porážka černo-žluté koalice v posledních regionálních volbách se nakonec projevila v tom, že sama spolková vláda se v naordinované skepsi vůči atomu ještě více utvrdila. Hlasy za postupné utlumování jaderné elektřiny se začaly množit i z menší vládní strany, FDP, která měla dosud k ekologickým tématům poměrně daleko.
Mezitím se z části CDU, a hlavně z podnikatelské sféry na Merkelovou snesla vlna kritiky. Před rychlým odstavením atomových elektráren varoval například prezident Spolkového svazu německého průmyslu (BDI) Hans-Peter Keitel. „Musíme si dát obrovský pozor na to, aby náš hospodářský výsledek nebyl při diskusi o jaderné energii převálcován,“ nabádal v magazínu Stern. Kromě věcných argumentů, že Německo ještě dlouho nebude mít za atomové elektrárny spolehlivou náhradu, se už objevila také první žaloba. Koncern RWE napadl vládu za odstavení elektrárny Biblis A v Hesensku. Proti antijaderné vlně se nahlas ozval i bývalý kancléř Helmut Kohl. V článku pro bulvární deník Bild vyzval Němce, aby zachovali chladnou hlavu a byli pro ostatní svět vzorem v tom, že dovedou svoji tradiční technologickou vyspělost promítnout jednak do vysokého zajištění elektráren, ale také výzkumu alternativních zdrojů.
Buldozer Kohl
Kohlův text kromě jiného připomněl, jak se Merkelová od starého kancléře liší. Je nesporné, že v osobě nynější šéfky spolkové vlády Německo zdaleka nedisponuje státníkem s takovou kuráží a odvahou jít proti větru. Vzpomeňme jen na Kohlovu umíněnost, s níž dokázal prosadit sjednocení Německa nebo přijetí eura. V porovnání s tím je Merkelová slabá váha. To, že nestojí v kramflecích moc pevně, ostatně bylo zřetelné i v diskusích o záchranném valu eurozóny nebo při jednání o zásahu NATO v Libyi.
V případě náhlého jaderného pesimismu ale může Merkelová sledovat naprosto pragmatický politický cíl. Její straně totiž v budoucnu hrozí, že i po případném volebním vítězství nebude mít s kým vládnout. Voličská podpora tradičního spojence FDP totiž lavíruje kolem hranice pěti procent, což je na trvalý koaliční potenciál málo. Řešením by mohlo být názorové sblížení se Zelenými. Hlavní překážku spolupráce donedávna představovaly rozdílné názory na atom. Případné koalici s odpůrci jádra by pak Merkelová zřejmě byla ochotná obětovat i konzervativní tvář CDU a částečně i její tradiční úzké vazby na podnikatele.
Jaké z toho plyne ponaučení pro Česko? Tuzemskému hospodářství, životně spojenému s největší evropskou ekonomikou, bruselský i německý obrat v názorech na atom nepřinese žádné vážné škody, spíše naopak. Vzhledem k závislosti Francie a jiných zemí EU na energii z jádra nelze předpokládat, že by se německý trend přelil do zbytku unie. Rakousko, Portugalsko, Řecko, Irsko nebo Itálie jsou protijaderné země, což ovšem neznamená, že jejich linii musí přebírat i ostatní. Navíc mít za souseda zemi, která atomové elektrárny zavírá, může přinášet i výhody. Pokud Berlín začne skutečně rychleji zavírat jaderné provozy, bude muset elektřinu dovážet, což by třeba takový ČEZ jistě uvítal. Stavba dalších bloků v Temelíně by určitě vyvolala odmítavé hlasy nebo protesty, celý projekt by to ale nemělo ve skutečnosti ohrozit.
Francouzská karta
Víc než kdy jindy je ovšem třeba hledat si v EU spojence. A vzhledem k tomu, že ministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek neohroženě tvrdí, že význam jaderné energie u nás ještě naopak poroste, rýsuje se zatím jen jediný spojenec – Francie. Spoléhat se na silný projaderný hlas „malého velkého“ muže Evropy, francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, se navíc může vyplatit i v případné dostavbě Temelína. Volání po vyšší bezpečnosti nových elektráren totiž může snadno vyústit v podporu tlakovodního reaktoru EPR na půdě EU. Je jasné, že Brusel nemůže jeho využívání vynutit formou nařízení. Jenže i pouhé doporučení by významně nahrálo francouzskému státnímu koncernu Areva, jedinému výrobci EPR a shodou okolností také zájemci o tendr na třetí a čtvrtý reaktor v Temelíně. A nemůže být pochyb o tom, že Francie své jádro umí prodávat opravdu dobře. Zvlášť když se hlavní lobbista Arevy jmenuje Nicolas Sarkozy, což opravdu není pouhá shoda jmen.
