Attila na Seině

Země potřebuje výraznou osobnost. Sarkozy je výrazný až příliš.

Francie potřebuje v Elysejském paláci výraznou osobnost. Tato hospodářsky vyspělá země, která dodnes oslňuje svět svou kulturou i třeba turistickým potenciálem, si v mnoha ohledech nevede vůbec dobře. Vysoká nezaměstnanost, zadluženost, problémy s přistěhovaleckou komunitou, neochota přijmout stále tvrdší mezinárodní hospodářskou konkurenci, možná i ochabující vliv Paříže v Evropské unii. Země si žádá prezidenta s novými myšlenkami, reformním elánem a schopností čelit odporu z různých stran. Nový prezident Nicolas Sarkozy je mimořádně výraznou osobností. V tom problém není. Pochybnosti vítěz nedávných prezidentských voleb vyvolává z jiného důvodu: Leckdo se obává, že je až příliš výrazný, autoritářský, či dokonce agresivní.
Z nástupu Sarkozyho má obavu řada evropských politiků. Někteří ministři financí nového francouzského prezidenta nepřímo varovali, že nemá podkopávat nezávislost Evropské centrální banky. Na místě jsou obavy, zda Elysejský palác nyní nebude ještě více prosazovat francouzské firmy na úkor těch zahraničních. Zda obhajobou francouzských „národních zájmů“ nebude fakticky bořit základy evropské konstrukce. V jednom ze svých prvních proslovů po volebním vítězství Sarkozy prohlásil, že se vždy cítil Evropanem a že věří evropské konstrukci. Vzápětí dodal, že evropští partneři by měli slyšet národy, které chtějí být chráněny. Co vše se vlastně skrývá za těmito slovíčky?
Sám Sarkozy velmi dobře ví, že není možné chránit vše, na co byli lidé v minulosti zvyklí. Hlavní poselství jeho ekonomického programu není primárně založeno na ochranářství, nýbrž na uvolňování bariér. Francouzi mají především více a lépe pracovat - když to trochu zjednodušíme. Skoro to ale vypadá, že Sarkozy Evropskou unii potřebuje proto, aby mohl rétorikou o ochraně národů na její půdě vyvažovat bolestivá opatření, jež bude prosazovat ve vlastní zemi. Z hlediska unie to nemusí být příjemná zpráva, když se nový prezident bude snažit svým spoluobčanům naznačovat, že za všechno dobré může on sám a za všechno špatné Brusel.
Největší odpor však Sarkozy vyvolává u části obyvatel Francie, byť ti jsou, jak ukázal výsledek voleb, v menšině. Část občanů se domnívá, že se po realizaci ekonomických a sociálních reforem ocitne ve větší bídě. Sarkozymu se vyčítá, že je příliš propojen s podnikatelskou elitou země a bude napomáhat hlavně rozmnožování jejího bohatství. Takové úvahy mohou být přehnané či přímo nesmyslné. Prezident však někdy sám žene vodu na mlýn kritiků. Ve Francii spustil po svém zvolení vlnu nesouhlasu, když se rozhodl strávit krátkou dovolenou na luxusní jachtě podnikatele Vincenta Bollorého. „Čím se asi Bollorému odmění?“ ptají se kritici.
Někteří potomci přistěhovalců, především ze severní a subsaharské Afriky, vidí v Sarkozym pomalu jakousi evropskou obdobu diktátora Augusta Pinocheta. Příslušníci etnických menšin mluví o policejním státě, který za vlády Sarkozyho vznikne. Nevěřme příliš příkrým soudům, ale přesto je na místě otázka: Proč tento politik, syn maďarského přistěhovalce, nedovedl ony různé „pomluvy“ vyvracet? A dokáže opravdu být prezidentem všech Francouzů?
Mnohé lze vysvětlit Sarkozyho politickým stylem - tvrdým, přímočarým, svým způsobem bezohledným. Jenže skutečný reformátor musí být takový, dodají stoupenci tohoto pravicového politika. Do jisté míry budou mít pravdu. Navíc je nutné připustit, že Sarkozy dokázal v důležitých okamžicích hledat kompromisy (více na straně 32) a otevírat náruč i těm, kteří nesdílejí jeho názory. Dělal to ve chvílích, kdy to potřeboval v zájmu vlastní politické kariéry. Dokáže něco podobného i ve chvílích, kdy to bude v zájmu Francie? Nebo celé Evropské unie? Zaznívají i podezření z úplně opačné strany, že Sarkozy nakonec nebude tak tvrdý ani v ekonomických reformách, neboť se zalekne sociálního napětí.
Sarkozy je mužem tisíce tváří. Proto vyvolává velké naděje i obavy. Je nepředvídatelný, takže ani pozorovatel, který chce být za každou cenu objektivní, nemůže říci než: Možná bude pro svou zemi požehnáním, možná jí ublíží. Je ale tak výraznou osobností, že to asi nebude nic mezi tím. Asi se na něj bude ještě dlouho vzpomínat, buď v dobrém, nebo ve špatném, zatímco o Jacquesovi Chirakovi už třeba nebude nikdo vědět, jaký vlastně byl. Sarkozy se ale rozhodně nestane Pinochetem. I kdyby totiž měl opravdové diktátorské sklony (což je nepravděpodobné), v demokratické Francii by je stejně nemohl uplatnit. Nový prezident půjde spíše ve stopách zakladatele páté francouzské republiky, generála Charlese de Gaulla. I tomu vytýkali autoritářské chování, ale nikdo by dnes určitě netvrdil, že přestal být demokratem.