EUROGLOSA Žijete-li delší dobu v Bruselu, začne vám na něm vadit spousta věcí. Služby jsou příšerné, ulice špinavé, tlačenice při sobotních nákupech nesnesitelné, protože v neděli je zavřeno, a několikrát už vás okradli i vykradli. Městu chybí energie a povznesenost velkých metropolí.
Strávila jsem v Bruselu osm let. Zažila jsem předkrizovou pýchu a také otřes, po němž se slovo rozpad začalo vyslovovat nahlas. Atmosféra se výrazně změnila a i mnohdy lehce nadutí euroúředníci si začali uvědomovat, že nic nemusí trvat věčně. Ani jejich zajištěný job u evropských institucí.
I novinářů je v Bruselu méně. Zejména těch z nových členských zemí, protože život zahraničního korespondenta je pro média finančně náročný.
Přesto příliv žurnalistů z „Východu” změnil zdejší poměry. Dominantní francouzštinu do značné míry vytlačila angličtina. Pocit sounáležitosti s unijním projektem patrný u francouzských či německých reportérů mírně ustoupil kritičtějšímu pohledu na dění v Evropě.
Většina lidí, které jsem v Bruselu potkala, přijela právě kvůli Evropské unii. Té, která z belgického hlavního města učinila synonymum pro evropskou byrokracii. Mnozí dorazili jen na jeden den, který strávili v útrobách euroinstitucí. I proto ta nevalná pověst Bruselu.
Jenže jakmile nastane čas Brusel opustit, začne se vám ještě před odjezdem stýskat. Čtvrti poseté secesními domy si uchovaly tep sousedského života; na každém rohu najdete hospůdku, v níž vás po několika dnech zdraví jako štamgasta; prodavač vám už ve středu popřeje hezký víkend, takže mu odpustíte dlouhé čekání. Brusel je mnohem víc než mrňavý čurající chlapeček a mdlá euročtvrť.
A kdyby mušle a pralinky nestačily, Paříž a Londýn jsou jen dvě hodiny vlakem.
O autorovi| JOHANNA GROHOVÁ, spolupracovnice redakce, Brusel
