Zkušení sběratelé znají dobře prostředí, ve kterém se pohybují, a mají svůj zaběhnutý způsob styku i komunikace s obchodníky s uměním. Vědí, co mohou očekávat. Rovněž tak galeristé či starožitníci mají svou stálou klientelu. Ta se také většinou jako první dozví informace, že se na trhu objeví či objevil zajímavý artefakt. Tito milovníci umění jsou díky těmto okolnostem nejméně ohroženou skupinou v případě rizik při nákupu děl nežijících autorů, protože mají díky tradici svého sběratelství nejvíce informací. Výhodou pro začátečníky je, že mezi sběrateli existuje jistá stavovská nesnášenlivost, kvůli níž nedrží nijak zvlášť pohromadě. Každý z nich totiž sleduje jediný cíl, vlastnit mimořádné dílo za pokud možno nejpříznivější cenu.
První vážné riziko nemusí podstoupit začínající sběratel v případě, že nakupuje dílo na aukcích, a nikoliv volně v síti galerií či starožitnictví. Je pravda, že různé obchody nazvané Antique či Antikvity mohou nabízet zajímavá díla za mnohem nižší ceny. Aukce ale indikuje reálný zájem, který je pro začátečníka čitelný i v regulérnosti dosažené ceny. Navíc seriózních galerií a prvotřídních obchodů se starožitnostmi není mnoho. Více je těch, které jsou něco mezi bazarem a vetešnictvím. Kupovat dílo veřejně je jistější. Aukce jsou navíc zajímavé svojí vypjatou atmosférou a dražiteli poskytují autentický pocit osobní volby.
Obrovskou výhodu má každý nový zájemce, který má dost peněz na investice. Je totiž schopen mimořádné dílo dobře zaplatit a peníze hrají pro obchodníka s uměním vždy hlavní roli. Není v této souvislosti žádným tajemstvím, že Vladimír Železný začal v polovině devadesátých let tímto způsobem zvedat ceny některých autorů české moderny. Navíc práci mimořádné umělecké hodnoty fakticky přeplatit nelze, neboť maximální cena na aukci je vždy ta, kterou ten který zájemce nabídne. Solventní účastník aukce má tu výhodu, že si je vědom finanční možnosti jít za hranici, kde jiní končí. Protože si do kapes nikdo nevidí, je to občas hra nervů. Hodně bohatí zájemci posílají dražit své zástupce a také si předem stanoví hranici, takzvaný cenový strop, kam jsou až ochotni dílo zaplatit, respektive určit, jakou má pro ně osobně cenu. Je to dobrý psychologický moment, jak „v klidu oželet položku, která se dostala za tuto hranici.
Vždy je nutno mít o nabízeném díle dostatek informací a aukční dům má povinnost je klientům sdělit. Ty lze ještě nezávisle ověřovat u renomovaných znalců výtvarného umění, a to nejlépe u těch, kteří pracují nebo pracovali pro státní sbírky či galerie. Soukromé, takzvané soudní znalce umění je prozíravé ignorovat, neboť ve většině případů nejsou schopni prokázat ani odbornou způsobilost. V zásadě je třeba se vyhnout těm sběratelsky ceněným dílům, jejichž původ je nejasný a není nijak a ničím doložen. K deklarování původu slouží nejlépe zá–znamy o prezentaci díla na výstavách či jeho publikování v katalozích anebo doložitelné informace o existujícím předešlém vlastníkovi díla. Ne všechna mají podpis, ale každá signatura známého autora cenu zvyšuje. Pokud je dílo ještě vybaveno dekretem o chemicko–technologické analýze, není proč váhat.
