Kapitola 161
The time has come * Čuňčí syn konečně odsouzen? * Totalitní manýry * Demokracie už skoro nestaví!
The time has come
Toto je moto nového prezidenta Spojených států amerických Baracka Obamy. A podobně jako s onou slavnou Panenkovou penaltou trvalo dlouho, než si i očití svědci uvědomili její krásu, bude i v tomto případě asi delší dobu trvat, než si posluchači Obamovy inaugurační řeči uvědomí, co stálo v jejím epicentru a jaké to má souvislosti. Pak to však budou opakovat do omrzení a rozmělnění. Potěšme se proto tímto výrokem dřív, než se z něj stane slogan.
Martin Luther King 28. srpna 1963 pronesl ve Washingtonu při pochodu za práci a svobodu slavnou řeč I have a dream (Mám sen). V ní mimo jiné řekl: „Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a bude skutečně žít dle svého kréda, v němž vyznává, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni. Sním o tom, že moje děti budou žít v zemi, kde nebudou posuzovány dle barvy kůže, ale charakteru.“
Martin Luther King měl sen. Barack Obama po více než 45 letech – nikoli ze schodů Lincolnova památníku, ale již z Bílého domu – vznesl velmi smělý nárok, že ten čas právě nyní nastal. Úspěchy při uskutečnění snu Martina Luthera Kinga by Spojeným státům americkým velmi slušely! Pak by svůj způsob demokracie nemusely násilím vyvážet a celý svět by se jím dobrovolně a rád inspiroval. Nadějných očekávání mají nyní USA na export. Problém je v tom, jakého jsou druhu – aby se je zase někdo nepokusil zobchodovat na Wall Streetu.
Čuňčí syn konečně odsouzen?
Tak jsme si oddychli. Spravedlnost konečně zvítězila. Jenže radost byla předčasná. Ústně tradovaná zpráva zafungovala trochu jako Radio Jerevan. S realitou se zpráva shoduje v několika bodech. V obou případech šlo o bývalého vysokého funkcionáře samosprávy. V obou případech lítaly vzduchem vysoké úplatky. V obou případech byli tito funkcionáři nevinní jak lilium. Jak jinak. K šestiletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody však nebyl odsouzen starosta, ale místostarosta. Nebyl ze Vsetína, ale z Košic. A nestalo se to pochopitelně u nás, ale na Slovensku. A nebyl to Jiří Čunek, ale Eugen Čuňo.
Na Slovensku jsou, jak se za poslední roky zdá, opravdu dál – nějak podezřele jim ten rozvod s Čechy prospěl! Aspoň co do trestání úplatných funkcionářů samosprávy. Za korupci už byli například odsouzeni bývalý primátor jihoslovenského Veľkého Medera Samuel Lojkovič, bývalý primátor Čadce Jozef Pohančeník a bývalý starosta košické čtvrti Dargovských hrdinů Ladislav Lumtzer.
Ale nevěšme se, není ještě konec dnů. Leccos se dá stihnout. Z Čuňa už pozlátko opadalo, z Čunka rychle opadává. Nejprve vládní funkce, potom pravděpodobně i ta stranická. Za ty ztráty se mu však konečně, doufejme, dostane spravedlnosti měrou vrchovatou.
Totalitní manýry
Inspekce ministra vnitra (IMV) dospěla k závěru, že policistka Barbora Bošková vyšetřující kauzu Marcely Urbanové (po opětném nanebevzetí Jiřího Čunka ihned obviněné z ďábelských piklů proti němu) opakovaně nerespektovala trestní řád, tedy zákon České republiky. Inspekce předala věc k vyřízení (kázeňskému potrestání) jejímu nadřízenému. Ředitel policie Prahy 1 Miroslav Prouza se však ztopořil a po „vlastním šetření“ od jakéhokoli potrestání upustil. Opakované porušení zákona je dle něho „administrativním pochybením“! A korunu všemu nasadili státní zástupci, kteří kritizují IMV, že se „plete do neskončených trestních věcí“!
Všeobecný úpadek orgánů činných v trestním řízení, jemuž čelí několik statečných (v tomto případě z IMV), směřuje k temným horizontům, kdy by třeba mohl být opakovaným policejním porušením zákona občan „obezdušen“, načež by inspekce vyčkala dle pokynu státního zástupce, až bude případ skončen (občan přestane dýchat). Poté bude vše shledáno „administrativním pochybením“, což se napraví jiným administrativním úkonem (občanovi v registru bude jednoduše změněn příznak živý/neživý) a k potrestání nebude zase nikdo a nic. Nepřipomíná to něco?
Nejen prestiž, ale i zákonnost v řadách policie má na starosti policejní prezident. Obstojí v této – jistě nelehké –situaci? Zde se ukáže, zda nové tváře přinesly do policie profesionalitu, hrdost a statečnost! Nebo jsou jen „starým vínem v nových sudech“?
Demokracie už skoro nestaví!
Vznikla občanská iniciativa Demokracie staví. Vzdává hold Mistrovi Janu Kaplickému a má jediný cíl – aby v Praze stála jeho knihovna.
„Jedním z hlavních důvodů, proč naše iniciativa vznikla, je boj proti lhostejnosti, který Jan Kaplický vedl celý svůj život. Právě ona lhostejnost totiž způsobila konzervaci architektonického vývoje hlavního města Prahy. Nám není jedno, kde čteme a žijeme. Nekonvenční a moderní projekty jsou nezbytné pro rozvoj demokratické a svobodně smýšlející společnosti. Připomínají nám, že tvořivost je neodmyslitelnou součástí vývoje člověka a je zejména v dnešní globalizované době tolik důležitá. Podněcují kreativní uvažování a schopnost přijímat nové a dosud neznámé myšlenky. Návrh, který natolik výrazným způsobem vybočuje ze zažitého pojetí současné architektury, je významný nejen svou mírou invence, ale především přínosem ke kulturnímu rozkvětu naší společnosti,“ je napsáno v prohlášení iniciativy. Už 5. února bude v Praze manifestace za Kaplického knihovnu.
Větu Demokracie staví vyslovil v Česku Mistr Kaplický, poradce pro kulturu předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. Jde však o výrok významného architekta Franka Lloyda Wrighta. „To si pamatuji, to je naprosto zásadní věta,“ prohlásil jednou Kaplický.
Souhlasíme. Tato věta však pro západní demokracie už dnes – bohužel – neplatí. Můžeme na věc nahlížet i tak, že euroatlantická demokracie už vše postavila. V současné době totiž staví hlavně autokracie! Dnešní nejodvážnější, nejhonosnější a pochopitelně i nejdražší architektonické projekty vznikají v Rusku, Číně, střední Asii a v bohatých státech Perského zálivu. A nejgeniálnější evropští a američtí architekti se snaží od různých nedemokratických či kvazidemokratických režimů lukrativní státní zakázky získat. Prestižní a vlivný americký časopis Foreign Policy už loni v červnu v dlouhém článku Architektura autokracie upozornil na tento nový fenomén.
Podívejme se, kde pracují současné hvězdy demokratického Západu. Novou budovu Gazpromu v Petrohradu projektuje skotská firma RMJM, která tendr vyhrála před světoznámým architektem Danielem Libeskindem, jenž o tuto zakázku velmi usiloval. Nejvyšší mrakodrap světa v Dubaji buduje společnost Skidmore, Owings and Merrill. Moderní sídlo čínské státní (a komunistické) televize projektuje Holanďan Rem Koolhaas. Národní stadion pro olympiádu v Číně vytvořili známí švýcarští architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron. Nové národní divadlo ve tvaru vajíčka v Pekingu projektoval Paul Andreu. Další terminál letiště v hlavním městě Číny vznikl dle plánů Normana Fostera. Ten dostal zakázku i od Rusů, aby v Moskvě vytvořil gigantický Křišťálový ostrov. A Guggenheimovo muzeum moderního umění v Abú Zabí je prací Franka Gehryho. Ve výčtu bychom mohli dlouho pokračovat.
Louis Becker z kodaňského ateliéru Henning Larsen loni prohlásil, že v architektuře klíčovou roli hrají i peníze. „Budovy stavíme pro peníze,“ narážel na Libeskinda.
Ano, peníze. Zatraceně! To jediné především chybí nadšencům okolo iniciativy Demokracie staví. Jsou tito evidentně hodní lidé s dobrým srdcem natolik bláhoví, že věří tomu, že na vybudování Národní knihovny dle plánu Jana Kaplického bude stačit celonárodní sbírka?
Možná, že jedině Mistr věděl, proč spojuje své jméno s Jiřím Paroubkem. Kdyby tento muž vládl v této zemi příštích dvanáct let, blob by byl v Praze na Letné postaven. Ať to stojí, co to stojí. Ale stavěla by demokracie? Samozřejmě. Ta sociální s komunisty.
