Jak se píše recenze na restaurace? Navštívíte spoustu podniků, sníte hodně jídla a nenecháte se ovlivnit. Vyžaduje to spoustu úsilí, jako každá práce, která se dělá poctivě.
Hodnocení restaurací dnes píše kde kdo. Než vyrazíte do nějakého podniku, můžete se podívat na Tripadvisor, Yelp nebo na pseudorecenze na Facebooku a hned si uděláte obrázek. Potíž je v tom, že ten obrázek nemusí být zrovna objektivní. Nevíte, zda hodnocení plné superlativů nenapsal některý ze zaměstnanců nebo rodinní příslušníci majitele, jestli zdrcující kritiku nepřidala na stránky konkurence.
Další možností, jak se dozvědět o zkušenostech s nějakou restaurací, jsou foodblogy. Čím slavnější foodblog, tím je ale větší riziko, že podniky samy autora oslovují s nabídkami večeře výměnou za pochvalnou recenzi, případně místo večeře nabízejí rovnou peníze.
Vím, o čem mluvím. Obdobné nabídky jsem dostávala, když jsem svůj soukromý foodblog začala psát a dostávám je i dnes, jako novinář. Většinou nereaguji nebo slušně odmítám s tím, že podstata mojí práce nespočívá v tom, že se někde zadarmo najím a pak o tom napíšu pár hezkých stránek. Bohužel to tak zdaleka nedělá každý a mnohdy mám pochybnost o objektivitě i v případě recenzí, které vycházejí v jiných tištěných médiích. Jak to dělám já?
Docela jednoduše. Myslím si, že je důležité, aby čtenář z textu získal co nejvěrnější představu o tom, co ho v dané restauraci čeká. Když se popis v recenzi jednou nesetká s jeho osobní zkušeností, možná mi dá ještě šanci. Když se to stane opakovaně, protože recenze budou ovlivněné ze strany hodnocených podniků, jistě je dál číst nebude.
V hodnocení jídla je nepochybně silný subjektivní prvek, kterému se nelze vyhnout. Dobrý recenzent musí mít takzvaně „najedeno“, musí znát restaurace, které jsou na špičce u nás i ve světě, aby dokázal srovnávat. Musí sledovat gastronomické trendy a stejně tak musí být schopen oprostit se od vlastních předsudků.
Často slyším, že jsem na restaurace přísná a že i to, co hodnotím negativně, je vlastně docela v pohodě. Dokázat vidět to, co běžný host nevidí, ale považuju za podstatu svojí práce. Stojí mě to spoustu času, spoustu peněz, které utratím za cesty do zahraničí, jídlo v top restauracích, za knihy, kterými se snažím stále vzdělávat. Vypadá to možná jako ta nejlepší a nejjednodušší práce na světě, ale ve skutečnosti vyžaduje úplně stejné úsilí jako každá jiná, která se dělá poctivě.
Recenze, které v týdeníku Euro vycházejí, jsou psané vždy na základě nejméně dvou návštěv, zpravidla v době večeře. Rezervaci si nedělám na své jméno, restaurace předem neví, že ji někdo přijde hodnotit. Účet hradím v hotovosti, aby jméno nebyla patrné ani z platební karty.
Dvě návštěvy považuji za minimum. Každý může mít jednou špatný den, kuchař, servírka i já, takže jsem přesvědčena, že hodnotit na základě jedné večeře opravdu nelze. V případě, že píši negativní recenzi, navštívím podnik často i víckrát, abych si byla jistá, že nikomu nekřivdím.
Nepřijímám četná pozvání na večeře zdarma, na prezentace nových menu nebo na otevření nových podniků, protože by to jednak mohlo ovlivnit můj úsudek a jednak bych už v podniku nebyla nikdy anonymní.
Momentálně pracujeme na novém vydání ročenky TOP Restaurace 2018 a můžete se spolehnout, že se hodnocenými podniky ovlivňovat nenecháme.
Z food blogu Kláry Donathové dále čtěte: