Vzduch by se dal krájet. Napětím a kouřem z cigár a doutníků Dannemann. Vyzyvatel zápasu o titul mistra světa v šachu Péter Lékó (25) vedl o bod, hrála se předposlední partie, a on uvízl v krajně podezřelé věžové koncovce. Nacházel sice ty nejlepší možné tahy, ale počítač stále signalizoval výhodu stávajícího mistra světa Vladimira Kramnika (29) o více než dva pěšce. To přeloženo pro šachové laiky znamená jednoznačně vyhranou pozici pro Kramnika. Komentátor zápasu velmistr Artur Jusupov chvílemi pouze opakoval, že pozice je strašně složitá a ve věžových koncovkách se na mínění počítače zcela spoléhat nedá. Arménská manželka Pétera Lékó nervózně korzovala po chodbě.
Zápas se odehrával na jihu Švýcarska v městečku Brissago. Reprezentační prostory sponzora klání, tabákové společnosti Dannemann, leží na břehu nádherného jezera Lago Maggiore, které vytváří pod Alpami mimořádné mikroklima. Rostou tu palmy, kaktusy, banánovníky, pomerančovníky, v půlce října ještě kvetou květiny. Přitom okolní dvoutisícové vrcholky už měly sněhové čepice. V Praze pršelo a bylo kolem deseti stupňů, v Brissagu svítilo sluníčko a my chodili jen v košili.
Přijeli jsme se podívat na třináctou partii, předposlední v zápase o titul klasického mistra světa v šachu. Korunu obhajoval Rus Vladimir Kramnik, historicky čtrnáctý mistr světa. Maďarský velmistr měl po dvanácti partiích mimořádnou příležitost zařadit se do plejády šampionů - pražským rodákem Wilhelmem Steinitzem počínaje, pokračuje přes tak slavné šachisty jako Raul Capablanca, Alexander Aljechin, Michail Tal či Bobby Fischer, až po Anatolije Karpova a Garryho Kasparova. Pokud by Peter Lékó poslední dvě partie zremizoval, stal by se patnáctým mistrem světa. A navíc by získal i slušnou finanční prémii. Zápas se hrál o milion švýcarských franků - 600 tisíc pro vítěze a 400 tisíc pro poraženého. V případě nerozhodného výsledku - sedm ku sedmi po čtrnácti partiích - by si hráči peníze rozdělili půl na půl a mistrem světa by zůstal Kramnik.
Lékó vedl 6,5:5,5 a zahájil třináctou partii tahem dámským pěšcem, což až do tohoto zápasu nepatřilo do jeho standardního arzenálu. (Na rozdíl od nejčastějšího úvodního tahu královým pěšcem vznikají v tomto případě častěji uzavřené pozice, ve kterých šachisté dlouho lavírují, přeskupují síly. Tento typ zahájení vyhovuje spíše pozičním hráčům, což je ale právě Kramnik.) Kramnik musel v této, anebo v poslední partii zvítězit, aby titul udržel. Prekérní situace donutila jinak nudného hráče útočit a předvádět krásné šachy. Ve třinácté partii hrál Kramnik černými kameny, zvolil agresivní zahájení Benoni a jeho soupeř se každým tahem dostával do větší a větší časové ztráty.
Každý z hráčů měl dvě hodiny času na prvních čtyřicet tahů, hodinu na dalších dvacet tahů a půl hodiny na zbytek partie. Pokud by některý tento časový limit překročil, partii by prohrál, i když by jinak měl už třeba zcela vyhranou pozici. Několik tahů před první časovou kontrolou, kdy už mu zbývalo jen pár minut, zahrál Lékó nepřesně a většina diváků i novinářů v tiskovém středisku byla přesvědčena, že jeho pozice se hroutí. A hroutila. Po několika dalších tazích jsme my, šachoví amatéři a společně s námi i počítačový program Fritz 8, nabyli přesvědčení, že teď bychom vyzyvatele zvládli dorazit vlastníma rukama.
Krasívaja ničja
Už jsem se chystal, že se z koridorů Centra Dannemann vrátím do hracího sálu, abych byl svědkem posledních tahů a toho, jak maďarský vyzyvatel vzdá partii. Míjel jsem stolek, kde záludnou věžovku analyzoval velmistr Joël Lautier s několika dalšími diváky, když najednou prezident Asociace profesionálních šachistů Lautier našel krásnou remízovou záchranu. Cestou jsem se ještě stavil v novinářském salonku, kde velmistryně Zsuzsa Veröci smutnila nad „bezvýchodnou“ pozicí svého krajana a známý ruský šachový publicista Jurij Vasilev jí přitakával, že teď už se nedá nic dělat. Jako bych nerozuměl, jak oni pozici hodnotí, jsem se Vasileva zeptal: „Jasná remíza, že?“
„Kde ji vidíte?“ vystřelil Vasilev.
Ledabyle jsem mu ukázal variantu s obětí věže za odlákání soupeřova krále a postoupení pijóna na šestou řadu, kterou jsem pár desítek vteřin předtím skouknul u Lautiera. „Krasívaja ničja,“ nevěřícně kroutil hlavou Vasilev.
Bylo zřejmé, že konec partie je vskutku za rohem, a tak jsem běžel do hracího sálu. Po pár tazích, které směřovaly k oběti věže, někteří z diváků ještě nerozuměli, proč se mistr světa Kramnik stále více mračí. Když však Lékó obětoval věž, čímž zlikvidoval už už proměňujícího se černého pěšce a naopak si posunul svého na polovinu soupeře, musel remízu vidět každý. Jistě ji viděl Vladimir Kramnik, ale odmítal se s ní smířit. A tak přes kradmé pohledy Pétera Lékó, jestli to nesmyslné tahání myslí vážně, hrál až do holých králů.
Rozhodnutí tedy mělo padnout až v poslední partii. Tentokrát měl černé figury Lékó a vybral si zahájení Caro-Kann. Jenže jeho soupeř se již v šestém tahu odchýlil od teorie zahájení a předvedl novinku, tah, na který maďarský velmistr nedokázal správně zareagovat. Lékova pozice byla záhy mizerná, neměl žádnou protihru a Kramnik mohl systematicky vylepšovat postavení svých figur a zvyšovat tím svoji výhodu. Po čtyřech hodinách a několika minutách hry se Lékó vzdal, v příštím tahu by dostal mat. Celý zápas skončil dělbou bodů sedm ku sedmi a klasickým mistrem světa zůstal Vladimir Kramnik.
Kaddáfího gambit
Nezasvěceným čtenářům mohou šachy připadat jako dosti ospalá hra, kde se nic akčního neděje, kde o mnoho nejde. Závěr souboje v Brissagu, jak jsme ho právě popsali, to snad vyvrací. Ve skutečnosti zřejmě neexistuje jiná desková hra, která poutá tolik pozornosti a i pro diváka amatéra může mít nádech opravdové show.
Však také šachy mají nejdelší historii mezinárodních zápasů (první mezinárodní turnaj se hrál v Londýně již v roce 1851), bylo o nich publikováno - a prodáno - nejvíce knih (na internetovém aukčním serveru eBay jsou v každý okamžik v dražbě stovky, a někdy i tisíce šachových knih), neexistuje jiná hra, ve které by se hrálo o tak velké peníze (odvetný zápas Bobbyho Fischera proti Borisi Spasskému v roce 1992 se hrál o šest milionů dolarů), která by měla tolik organizovaných hráčů po celém světě… A která by tolik zasahovala do politického života.
V roce 1972 se v souboji o mistra světa střetly dvě velmoci. Šachovou suverenitu Sovětského svazu celé druhé poloviny dvacátého století ohrozil jako jediný Bobby Fischer. Tento Američan, který dnes nesmí do Ameriky (viz týdeník EURO č. 30, 26. července 2004), počátkem sedmdesátých let rozstřílel ostatní velmistry v zápasech kandidátů a nakonec v Rejkjavíku nedal Borisi Spasskému žádnou šanci a stal se mistrem světa. Říká se, že tehdy bylo na maličkém Islandu víc agentů KGB než tamních policistů. Hráčům telefonovali soudruzi z Kremlu i z Bílého domu, povzbuzovali a vysvětlovali jim mezinárodně-politickou důležitost zápasu. V letošním roce šachy politicky využil libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který usiluje o vymanění z mezinárodní izolace. Mistrovství světa mezinárodní šachové federace FIDE bylo hráno za Kaddáfího dolary v Tripolisu.
Až do poloviny osmdesátých let minulého století však stály šachy mimo okruh pozornosti sponzorů a cenové fondy i těch nejvýznamnějších turnajů byly směšné. Pohybovaly se v řádu stovek, maximálně jednotek tisíců dolarů. Teprve turnaje v Bruselu v letech 1985 a 1986, sponzorované společností Swift, prolomily hráz. Dnešní požadavky některých hráčů jsou už tak vysoké, že vzhledem k nízké atraktivitě šachů pro televize jsou placeny spíše mecenáši než sponzory. Například Garry Kasparov oznámil, že na ohlášený zápas proti Rustamu Kasimdžanovi se začne připravovat teprve tehdy, až někdo složí milion dolarů do cenového fondu.
Oblíbená atrakce: Šachy naslepo
Šachoví mistři jsou schopni mezi sebou hrát partie bez šachovnice. Při procházce lesem si jen hlásí tahy a pozici si představují. Bílý například řekne „e4“, černý ví, že jeho soupeř táhnul pěšcem před králem o dvě pole, a podobně nahlásí svůj tah, například „Jf6“ (tedy že jezdec z pole g8 skočil na pole f6). Někteří z šachistů dokážou takto hrát několik partií zároveň. Hraje-li takový šachový mág zpaměti a se zavázanýma očima i proti několika šachistům, kteří mají před sebou šachovnici, jde o simultánku naslepo.
Poprvé v historii byla partie naslepo zaznamenána již v roce 1226, kdy maurský šachista Morcago takto sehrál ve Florencii tři partie, z nichž dvě vyhrál a jednu remizoval. Počet oponentů postupně narůstal. Paul Morphy hrál v roce 1858 v New Orleansu proti deseti soupeřům najednou, Richard Réti v roce 1919 v Haarlemu proti dvěma tuctům a Alexandr Aljechin v roce 1924 v New Yorku proti 26, z nichž 16 partií vyhrál a po pěti prohrál a remizoval. Rekord v simultánce naslepo je přiznáván maďarskému velmistrovi Jánosi Fleschovi, který v roce 1960 sehrál najednou 52 partií, z nichž 31 vyhrál a pouhé tři prohrál.
Simultánka naslepo je velmi atraktivní pro diváky, ale pro šachového mistra je zřejmě zdravotně škodlivá, neboť enormně zatěžuje mozek. V Sovětském svazu byly dokonce šachy naslepo zakázány. Velmistr Vlastimil Hort, který sehrál před řadou let simultánku naslepo proti 22 hráčům, dnes říká, že to považuje za chybu. Je přesvědčen, že se tento výkon negativně podepsal na jeho zdraví. Několik měsíců nebyl schopen řídit auto, nebo když hrál nějakou důležitou partii v časové tísni, náhle jeho mozek přepínal na pozice ze simultánky naslepo.
V České republice hrává výjimečně simultánku naslepo mezinárodní mistr Ivan Hausner. Předposlední listopadovou sobotu se takto v rámci Šachového festivalu Microsoftu a týdeníku Euro utkal s deseti soupeři.
Legenda o historii šachů
Šachy pocházejí z Persie a podle nejrozšířenější z šachový legend se perskému vládci hra natolik zalíbila, že řezbáři, který mu věnoval figurky a šachovnici a naučil ho hře, nabídl splnit jakékoli přání. Filuta řezbář požádal o pšenici. Chtěl by prý na první políčko šachovnice jedno zrnko pšenice, na druhé dvě, na třetí čtyři, na čtvrté osm a tak dále. Na každé další políčko vždy dvakrát tolik, kolik bylo na předcházejícím. A stačit že mu budou jen zrnka z posledního, 64. pole šachovnice.
Vládce se rozhněval, že je neuctivé žádat tak málo. Nakonec ale v celé Persii nebylo dost pšenice, aby šachista-řezbář mohl být vyplacen. Na šedesáté čtvrté políčko šachovnice totiž připadá více než devět triliard (číslo s osmnácti nulami) zrnek pšenice. To podle knihy Nad šachovnicemi celého světa (Houška, Opočenský; Praha 1960) představuje přes sedm bilionů metráků pšenice, a tedy souhrnnou úrodu na celé Zemi za 4800 let.
